Co má opravdovou hodnotu, kterou není možné přivést vniveč?

Co má opravdovou hodnotu, kterou není možné přivést vniveč?

Novověké myšlení vrylo hluboko do myšlení lidí dojem, že vše, co jest, je možné nějakým způsobem změřit, vyjádřit a vyčíslit nějakou reálnou (tj. věcnou) hodnotou. Zpravidla se k určení velikosti této hodnoty používají peníze. Jistě je to velice vhodný prostředek. Peníze jsou považovány a jeden z největších vynálezů lidstva. Já se však neptám po tom, co se penězi vyjadřuje obtížně nebo lze pochybovat o tom, zda je to vůbec možné. Ptám se po tom, zda peníze mohou být poměřování schopnou stupnicí v užitku z věci. Podle ekonomických disciplín se jako „užitek“ označuje určitá veličina. Ta je ovlivněna cenou jedné spotřebované jednotky a počtem spotřebovaných jednotek. S rostoucí spotřebou se mezní užitek (tj. užitek z každé další jednotky) snižuje a dokonce může být potom i záporný.

Mnohdy však mají určité věci a činnosti nebo duševní stavy pro člověka jinou hodnotu, než by se podle výše zmíněného předpokládalo. Je tomu tak, protože je člověk zcela zásadně ovlivněn předchozí zkušeností, která je vybavována jeho pamětí do jeho prožívání. Zkušenost může být dobrá nebo špatná. Nechci podávat černobílý názor, tedy spíše řeknu, že na určité stupnici dobroty se jeví buď spíše jako dobrá nebo spíše jako špatná. Dále lze hodnotu prožívání určité věci problematizovat, protože je to člověku vlastní. Člověk, který má lepší návrh na získání užitku, jej použije. Přímo je ovlivňována jeho vůle, pokud zná lepší cestu k užitku. Hlavními kritérii pro osobní určení hodnoty užitku hrají empiricky získané ukazatele zapsané v paměti. Z nich lze vyčíst porovnávací veličiny jako například délka trvání zážitku, náročnost na „hmotné“ prostředky a snahu ať duševní či tělesnou a síla zážitku samotného – úžas, který zážitek vyvolá v člověku. Také se může jednat i o rozumově odůvodněné následky, tedy následky, které jsou přímo spojené s tímto zážitkem (zvláště pochvala a trest nebo stavy svědomí).

Všechny věci rychleji nebo pomaleji podléhají zubu času a jejich hodnota se s časem ztrácí. Tedy zdá se, že hodnoty hmotných věcí jsou nejisté. Ale co kdybychom si vzali na mysl člověka, který postavil pevnou stavbu z kamene, jež přestojí svým trváním nejen jej, ale i mnohé další generace. Takovým výtvorem se povaha věci přibližuje dokonalosti a zdá se být božskou. Není divu, že často takový člověk této věci slouží, věc je jeho modlou. Tak se obyčejný kus kamene stává mocným a získává duši člověkovu. Jak ohromná musí být modla, která v sobě skrývá stovky duší! Může tato stoduševní síla ovlivnit svět? Služebníci modly budou jednat jako jeden muž, protože je přítomnost modly spojí. Nebudou však mít dohromady větší sílu, než má sto mužů a kus kamene. Budou mí t nadšení sta mužů z přítomnosti modly mezi nimi. V modle spojeni budou mít i touhy a ambice jako sto mužů. Modla je povede všechny jedním směrem, takže budou-li modle věrní, zůstanou pohromadě. Budou mít i moudrost sta mužů. Ale jak může být sto mužů moudrých ne-li tak, že moudrost moudrých tuto moudrost zvyšuje a nemoudrost nemoudrých ji snižuje. Takto nemohou nikdy být moudřejší než nejmoudřejší muž. Vyšlo by nastejno, kdyby nejmoudřejšího zvolili svým knížetem a on byl jim vůdcem.

Podobně nelze myslet si za hodnotné peníze nebo jiný výtvor lidských rukou. A nemají peníze opravdu hodnotu? Co když si rozumný hospodář uloží peníze na úrok do peněžního ústavu nebo má-li doma například kus cenného zlata. Zda-li není hodnota zlata stále vysoká? Jak by ne? Ale hodnota může být ztracena, když je zlato utraceno za jinou věc. To neznamená, že by se hodnota nemohla ještě zvýšit. Má to však hodnotu jen v očích člověka. Praseti kus zlata přijde jako obyčejný kámen. Nebo podobně divochovi, který si stejně za zlato nic nekoupí. A v řece je přeci tolik zlatavých kamínku podobných tomuto, řekl by jistě. Tak tedy hodnota zlata závisí na předem prožité zkušenosti, při které jsme zjistili, že někdo zlatu přisuzuje hodnotu. Jsou zde však i například tělesné slasti, které mohou mít hodnotu. Jistě má hodnotu pokrm. Ale opět nejistou a ztrácí ji, pokud jsme přesyceni. Užitek z pokrmu se již dalším požíváním nezvyšuje. Je snadný lék, který zajistí stálost hodnot člověka – je to uměřenost.

Dále může mít jistou hodnotu sám zážitek, sama představa nebo záznam v naší paměti. A to možná i větší, než skutečnost sama. Jím-li jablko, prožívám tuto slast chvíli. Vzpomínám-li, jak jsem jedl jablko, můžu si tím sytit celý den. Budu-li stále ve svém volném čase myslet, jak jsem prožíval slast, budu celkem spokojen. Jenže přemýšlí-li člověk o takovéto „malé“ slasti, nutí ho to přemýšlet zároveň i o tom, zda není v jeho paměti i „vyšší“ slast a jak zopakovat zážitek z vyšší slasti. Protože mezitím běží čas –irreparabile tempus, stupňuje se například hlad a tím i ohodnocení jídla v našem prožívání, takže v tomto okamžiku má myšlenka o nakousnutém jablku zcela větší hodnotu než leckterá jindy upřednostňovaná slast. Tak je zajištěno, že člověk přemýšlí i o tom, co je zrovna v danou chvíli vhodnější a je to ovlivňováno řadou vnitřních i vnějších vlivů.

Člověk rovněž může myslet i něco, co hodnotu neztrácí, protože to je přesně to, po čem každý v nitru touží. Jestliže po tom touží, musela se do toho nitra touha po této záležitosti nějak dostat, protože dosud se člověk stýkal pouze s tím, čehož hodnota časem pomíjí. A jistě mu do duše musela tato náležitost vnuknout to, že ona jest. Jak jinak by mohl o ní člověk vůbec myslet? Tak se tedy tato záležitost dá lehce odhalit jako skutečně jsoucí. Víme-li, že tato skutečnost není z hmotného světa, což jsme již předem prozkoumali, nutně to vyžaduje, že je něco mimo hmotný svět. A to něco touží právě po tom, abychom na to mysleli. Jenže ne každý dokáže odhalit a stále hledá tuto skutečnost pouze v hmotném světě. Tam ji však zoufale nenachází. Protože v každém zní tento tajemný hlas, znamená to, že tato skutečnost chce, aby každý na ni myslel a také to, že pro všechny je jenom jedna a ta samá transcendentní skutečnost, kterou tímto způsobem tak úpěnlivě hledáme. Tu máme ve zvyku nazývat Bohem.

Vladímír Zeman 2008