Vítejte na stránce uživatele Angelara

Kdo má být "národním hrdinou"?

18. 3. 2008 18:58
Rubrika: Filosofie | Štítky: historie

Každá doba si volí podle své povahy určité hrdiny. Jednou opěvovali statečné bojovníky, jindy asketické poustevníky, pak zase rozvášněné dobrodruhy. Já se však ptám dnes, kdo bude našim vzorem?
V době národního obrození Čehové vyvyšovali husitské revoluční hnutí, kdy se hrst českého lidu dokázala vzepřít mocné Svaté říši římské. Chyběla samostatnost a vzpomínalo se na doby, kdy byly Země koruny české suveréním a mocným královstvím na evropské půdě. Mocní králové jako Přemysl Otakar II. a Karel IV. nikdy nemohli být zapomenuti. Ano, alespoň tito dva se naprosto zásadně zasloužili o blaho Čech (nechci říkat českého národa, neboť to tehdy byl prakticky neznámý pojem). Nářek nad nedostatkem suverenity Česka rostl a po vyhlášení pouze dualismu namísto "trialismu", tedy po ustavení Rakousko-Uherska musela již národně uvědomělým pěnit krev. Nebylo divu, že ten, kdo se o samostatnost nástupnického státu zasloužil, byl obdivován. Samozřejmě nemohl to být žádný slaboch. Ani není divu, že to byl profesor filosofie, však takoví jsou v čele státu vždy vítáni. Ví, jak odpovědět vzdělaným i jak vést masy. Nuže pan profesor Tomáš Garrigue Masaryk se stal hlavou tehdejší prezidentské republiky. Pro tehdejší lid byl miláčkem a také pro generaci následující, které již prezidentoval Dr. Beneš. Válečné záležitosti chtěly sice obrátit zrak všech ke vzoru nového lidsta ztělesněné v nadčlověku, ale postup spojeneckých vojsk jim to dlouho užít nenechal. V době socialismu byly velmi zřejmé vzory dva. První, ten poslušný byl tvrdě pracující dělník budující lepší zítřky (otázkou je, kolik lepších zítřků stihl za těch čtyřicet let vybudovat) a potom ten druhý byl protikladem, tedy člověk silný, schopný se socialistickému režimu vzepřít. Potom po Sametové revoluci se Československo ocitlo jako bárka na širém moři, déle nepřikotvená k mocné Auroře, Sovětskému svazu a ještě příliš daleko od západních břehů. A plujeme takto již celkém dlouho. Buď někde zakotvíme, nebo si budeme muset nějakou bójku vycucat z prstu. Také jsme ztratili záď loďky, tedy Slovensko a rudá Aurora je nyní symbolizována až Čínskou lidovou republikou.
V dnešní době evropské integrace se pojem národ opět ztrácí.
Nevím, jak obstojím s návrhem dát za vzor všem dobré učitele. A není jich málo. Co na to řekne prostý člověk, který je naprosto rád, že povinnou školní docházku již opustil a další učení by přes srdce nepřenesl? Odpověděl bych mu, že bez učení to nejde a pokud se nenaučí pracovat s CNC stroji a používat cizí jazyk, tak si může stěžovat jak chce, ale platné mu to nebude. Učit se musí od narození až do smrti. Pak si bude tento řadový občan stěžovat na nepřiměřenou mzdu, kterou učitelé mají. Není to pravda. Učitelé mají mzdu zcela zaslouženou. Nesmíme opomíjet, že se jedná zpravidla o vysokoškolsky vzdělané odborníky, kteří navíc nesou za své žáky v době vyučování odpovědnost.
Také chci zdůraznit, že na naše dobré učitele položím ještě nějaké podmínky. Musí se jednat ze sociologického hlediska o osobnosti, tedy dobré učitele, kteří správně plní své povinnosti a jsou společnosti užiteční.
A protože se jedná o učitele, nikoli usurpátory moci a hlasatele nových ideologií, mám požadavek, aby se jednalo i o mírně konzervativní a vládnoucí vrstvě loajální osoby. Jsou to přece učitelé, ne buřiči. Nechme vychladnout krátkodobou slávu a davy těch, co se vzpírají. Takoví, kteří budou nespokojení budou vždy. Budou to stále stejné hlasy, ale naopak važme si těch, co umí žít svůj život v radosti a spokojeně předávat své znalosti a dovednosti dalším lidem. Je to ku prospěchu jednotlivých žáků i celé společnosti. Neříkám, že proti nespravedlivému pánu se nemá zakročit, ale vše chce i trpělivost. Velkou trpělivost, kterou musí každý učitel se svými žáky mít. Vždy jsou i jiné možnosti než otevřený boj. A pouze velmi velmi rozumný člověk dokáže s mocí získanou od předchozího vládce trochu rozumně naložit. Nerozumný stvoří akorát ještě větší tyranii.
Nepochybuji, že kdo žije, chce žít v klidu. Proč se zbytečně bouřit, nadávat, když nám to nic neprostěje. Usilujme, abychom mohli s klidným srdcem žít, obstarávat si obživu a radovat se ze své rodiny, dětí, partera, koníčků. Ale nezapomínejme, že všemu se musíme nejprve naučit. Připravovat se ve škole pro své budoucí povolání je zcela klíčovou věcí v životě mládeže. Ta by měla být svým učitelům za to velmi zavázána. A když někdo se rád věnuje svým zálibám a má k tomu odbornou průpravu od svého učitele, oč lépe si může tuto zálibu užívat.
Slovo učitel skrývá mnoho rozličných variant své aplikace. Jako prvního si asi představíme učitele na základní škole. Dnes zpravidla vysokoškolští odborníci se snaží dát našim dětem do hlaviček alespoň základní věci, bez kterých se v životě prostě neobejdou. Učí děti psát a číst, počítat, základům přírodních a společenských věd a nemálo i dobrému chování, také zručnosti, zpěvu a výtvarným projevům. Dále to jsou učitelé na středních školách. Tam se jedná o zcela jiný přístup, protože musí naučit své žáky jejich budoucímu povolání. Zvláštní zásluhy však mají profesoři gymnazijní, protože zvláště oni musí dbát na korektnost svého přednesu, protože jim není neznámo, že vychovávají ještě větší kapacity, než často jsou a kdy budou oni. O učitelích na vysokých školách se ani zmiňovat moc nebudu. Ale pozor, nejsou stále zmíněni všichni učitelé. Následují učitelé uměleckých škol, učitelé autoškol a školitelé všech oborů. A potom jsou zde vychovetelé, učitelky mateřských škol a sestřičky v dětských jeslích. Ovšem co je to platné, když své místo nezaujmou také rodiče dětí. Nakonec zmíním všechny, kdo se snaží o mravní výchovu všech lidí a o pozvednutí jejich zraku ze země k nebeským výšinám, tedy učitele náboženství, zpravidla katechety a kněží. A jakou má dlouhou historii školství při náboženských strukturách! Nebyly právě klášterní školy dlouho centry vzdělanosti? Byly, a to dokud se opět alespoň zčásti nepodařilo tuto velikou úlohu převezmout soukromým institucím a státu.
Začal bych tam, kdo vlastně s tím učením přišel, tedy svatí Konstantin a Metoděj. Bez nich by těžko nastal rozvoj vzdělanosti na Moravě již v 9. století, neboť západních vlivů, konkrétně vlivu Východofrancké říše se Velká Morava velmi obávala. A kde by bylo naše písmo? Mohu říci naše hlaholice a cyrilice. A co teprve z nich se vyvinuvší azbuka! Mějme úctu k těm, kdo k nám přišli až z Řecka šířit vzdělání. Ovšem nesmím zapomenout na hlavní úkol cyrilometodějské misie, tedy přínos křesťanského učení. Rovněž zde bylo množství jejich následovníků. Zvláště pak zmíním pět jejich žáků Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávu.
Pokud se přeneseme dále, dochází k rozvoji zdejší vzdělanosti a ve čtrnáctém století je dokonce založena i první univerzita v Zemích koruny české, Universita Karlova. Ta má na další století naprosto zásadní vliv na vývoj české inteligence. Zde chci zmínit jednoho absolventa artistické fakulty, který věděl, že je pouhý člověk, ale zárověň věděl, že ani to není málo, aby nemohl ze svých sil pomoci světu. Nechtěl přinášet žádné nové věci, ale se svolením tehdejších autorit se začal věnovat spisovatelství výchovných spisů. Jedná se o Tomáše ze Štítného. Jako nižší šlechtic si mohl dovolit studium v Praze, kde později často býval. Pocházel však z malé takřka bezvýznamné usedlosti, a tak se svou činností snažil ukázat lidem krásu spokojeného rodinného života. Snažil se o uplatňování morálních zásad v praxi, interpretaci scholastické filosofie a takto jako laik, tedy ne-duchovní, krásně zmenšoval propastný rozdíl mezi prostým lidem a klérem. Jeho spisy mají charakter náboženský. Za co je však hodno Štítného obdivovat nejvíce je to, že psal a filosofoval česky, což v jeho době byla věc nebývalá. Mateřské jazyky mimo němčiny tehdy ještě neměly patřičnou slovní zásobu pro odborné termíny, jež potřeboval. Musel být velmi vynalézavý, aby potřebné ekvivalenty v češtině dokázal řádně opsat a vysvětlit prostému člověku, pro něhož byly jeho spisy určeny.
Nyní zmíním jednoho významného učitele na pražské univerzitě v první polovině devatenáctého století, Bernarda Bolzana. Jeho otec byl sice Ital, ale on se národně hlásil k Čechum. Je to absolvent filosofie, ale protože po promocích nechtěl odejít ze školy, studoval dále teologii, přestože se knězem stát původně nechtěl. Dlouho filosoficky pochyboval o pravdách křesťanské víry. Stavěl se proti myšlenkám idealistické klasické německé filosofie. Měl velké nadání pro matematiku a zvláště se zajímal o ty oblasti, kde se již dotýká otázek filosofických. Byl učitelem na katedře matematiky a také na katedře náboženských věd. Nebál se v tehdejším absolutistickém Rakousku diskutovat o skutečných problémech jako nacionalismus, antisemitismus, prostituce, vztahy poddaných a vrchnosti, sociálních a politických problémech. Pro svou otevřenost byl po patnácti letech působení sesazen a bylo mu vyhrožováno internací. Nakonec dožil v ústraní nemocný tuberkulózou. Jeho hlavní význam tkví v oblasti logiky a teorie věd. Byl to člověk, který s očima otevřenýma viděl nedostatky okolo a nebál se o nich mluvit. Jak by o nich jako dobrý filosof mohl mlčet? Je to krásný obrázek toho, do jaké míry je možné se režimu vzpírat a kdy už je toho dost. Kdyby nebyl moudrým učitelem, byl by tvrdošíjně pokračoval ve svých veřejných debatách a nemohl by se v klidu věnovat své další vědecké práci a dožít se slušného věku.

 

Zobrazeno 1414×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio