Dělení neviditelného

Jsou různé věci. Některé mohu snadno uchopit a pomocí hmatu poznat jejich povrch a pomocí zraku poznat jejich tvar. Také jsou takové věci, které jsou příliš velké na to, abych je uchopil či příliš malé na to, abych je uviděl. Budu-li chtít vnímat například zeměkouli, jistě nebudu moci vycházet z toho, že nějakou zeměkouli vidím. Dokonce většina lidí ani zeměkouli jako celek nevidělo. Viděli ji však zprostředkovaně skrze různé prostředky: Mohli ji vnímat z popisu těch, kteří měli možnost spatřit ji z kosmu. Také mohli pozorovat snímky z družic. Stejně tak dobře si ale mohli zeměkouli připodobnit ke globusu, který jim nějaký zeměpisec ukazoval. Ale zeměkoule je pro ně jako celek stále neviditelná, protože není viditelná bez těchto prostředků. Další obdobnou skupinou jsou věci malé. Kdo viděl buňku? Nyní každý snadno řekne, že k tomu slouží přístroje jako mikroskop. Vždyť lidské oko přeci nemůže zachytit jednu buňku samo o sobě tak detailně. Ale opět se neobejdeme bez prostředků, kterými pozorujeme.

Novověká věda zde skončila, udělala tlustou čáru a postulovala v souvislosti s novověkým materialismem, že jiné věci ani není třeba zkoumat.

Co je tedy potřeba zkoumat? Známý citát Galileiho zní asi takto: „Všechno měřitelné změřit a neměřitelné učinit měřitelným.“ Toho se v pozdějších stoletích chopily přírodní vědy a v duchovědách to byl ortel smrti pro „všechny metafyziky“. Duchovní vědy měly vydávat měřitelné výsledky. Tak se do těchto končin dostává pozitivismus. Není to žádný myšlenkový směr, že bychom se ke všemu měli chovat kladně, ale je to vyjádření určité rigorosity (přísnosti) v dané oblasti. Pozitivní je odvozeno podobně jako pozice od určitého a určitosti. Tak mají být všechna zkoumání všech věd podány určitě a s předností. Zkoumání se nezabývá těmi prapříčinami jako starší filosofie, ale zato pečlivě uplatňuje příčinný princip na věci v současnosti. Do středu poznání se dostává to, co je přímo nebo pomocí přístrojů vnímatelné a to, o čem lze snadno vydat počet. Jak by mohla být v oblasti zájmu duše člověka a natož potom duchovní svět vůbec. Ten byl buď včleněn do světa změřitelného a odůvodněn určitými souvislostmi nebo byl zcela vypuštěn a chování člověka a věcí okolo něj se vysvětlovalo přísně mechanisticky. S rozvojem vědy se daly změřit i jinak nepoznatelné a dosud tajemné věci jako elektrické veličiny. Proč by mělo existovat ještě vůbec něco, co jsme my schopní vědci nezměřili? To si mohli tehdy říci mnozí a dodnes si to mnozí říkají.

Nebylo tedy žádné „moderní“ vědy, která by zkoumala nitro člověka a jeho prožívání a bylo intuitivně zřejmé, že i touto cestou by se mělo lidské poznání ubírat. Opravdu legračním pokusem o rozřešení tohoto problému je vznik disciplíny zvané psychologie. Je to výsměch do očí celé moderní vědy. Psychologie (ψυχη-duše) je vědou zkoumající duši člověka. Tedy toho, co ovlivňuje jeho pocity a chování. Jenže jak může tato duše existovat, když ji samotnou á priori bezprostředně nelze změřit? Tak tedy psychologie zkoumá něco, co její předchůdci odstranili ze světa jsoucích věcí do starého přežitého haraburdí z dávných dob.

Filosofům začíná docházet, že je všechno špatně. Velice známý je Nietzsche, který svým Přehodnocování hodnot a jinými spisy toto tvrdí. Potom jsou to zvláště fenomenologové v čele s Edmundem Husserlem a Martinem Heideggerem. Ale i dříve byli takoví, kteří se zamýšleli nad tím, co je možné poznat a o čem vlastně nic neví. To je totiž jeden ze základních úkolů filosofů přicházet na to, co vlastně víme a co už nevíme.  Pokud však to, co jenom tušíme nebo se nám líbí, pokládáme za to, co víme, dostáváme se do velice špatné situace a budujeme své vědění na mylných předpokladech. Potom je potřeba jenom čekat, až se zhroutí celá ta hromada věcí, kterou jsme postavili na tento chybný základ.

Ale nezapomněl jsem ve svém výkladu na někoho? Jistěže ano. Je zde taková tichá voda, která mele břehy. To jsou myslitelé na poli Církve. Ti byli stokrát odsuzovaní a stokrát zase vyzvednutí z prachu. Jenomže i po tolika letech existence křesťanstva se ještě neprokázalo, že by se Církev mýlila ve své představě o světě. Nyní mi sem nahrajete opět Galileiho proces, který je tak diskutovaný. Obvinění bylo z toho, že Galilei operoval s hypotézou o heliocentrickém uspořádání kosmu a o tom, že Slunce neobíhá Zemi. Dovoluji si přísně tvrdit, že Galilei neměl zase až tak moc pravdu, přestože se k ní blížil z jiné zajímavé strany. O nějaký rok později se totiž dostává do povědomí některých humanismus, který nestaví centrum světa ani do Země ani do Slunce, ale je mu to vlastně jedno a každý si může centrum světa přestavit sám v sobě. A protože jsme lidé a zpravidla žijeme na zemi, je nepochybné, že se shodneme na tom, že střed vesmíru je pro nás právě tam, kde jsme – tedy na zemi tady a teď. K druhému bodu obžaloby lze uznat za pravdu to, jak vlastně probíhá oběh dvou těles, která na sebe působí gravitačními silami. Naprosto to totiž není tak, že by jedno obíhalo okolo druhého nehybného, ale obíhají obě současně okolo jednoho společného středu, který je v jejich společném těžišti. Tak by se dalo snadno říci, že i Slunce obíhá Zemi. Je to zajímavé, ale každý dnešní fyzik by to snad mohl potvrdit po určitém zamyšlení.

Proč tedy byla Církev tak obezřetná k tomu, co kdo hlásal? Věděla, že pokud člověk bude myslet a zapomínat při svém promýšlení na některé důležité body, nemusí to vždy dopadnout nejlépe. Může totiž vzniknout určitá hybridní teorie s chybným základem. Je tedy otázkou pro každého, zda je lepší pomalejší růst poznání anebo stokrát větší růst blábolů. Církev tak často obviňovaná ze zpátečnictví se snaží připomínat všem ukvapeným myslitelům, že je potřeba postupovat obezřetně a že některé závěry jsou příliš ukvapené a nevhodné. Podobné je to i v zákonodárství, kde takovým filtrem správnosti rozhodnutí má být senát anebo jiná horní komora složená z rozvážnějších členů. Bujará poslanecká sněmovna v zápalu boje vydá určitý zákon, ale ten má tolik chyb a děr, že by to byla katastrofa jej vůbec ukázat veřejnosti. Tak zakročí horní komora, která řekne, jaké věci jsou příliš nezralé, a navrhne rozumnější řešení situace. Podobně jako si někdo stěžuje na senát, který brzdí tok zákonů do sbírek, tak si stěžuje i na Církev, která svými názory také každému nevyhovuje. Ovšem Církev zde není proto, aby soudila, ale proto, aby pomáhala hledat správnější cestu všem. A kolikrát tedy byla ona obviněna z toho, že bere lidem čas tedy pracovní potenciál. Zatímco ty směry jako například marxismus a jiné formy materialismu berou člověku duchovní potenciál. Podobně tak, žel, činí i protestantská morálka odříkání. Copak je zde člověk jenom proto, aby pracoval? I Nietzsche říká, že člověk se musí nad práci povznést, protože „práce je ostuda – Arbeit ist Schmach“. To lze vyložit jako napomenutí pro lidi. Pokud se někdo udře, nikdy si tím žádný blažený pocit neodnese. Ten však, kdo pracuje duchem, má z toho daleko větší užitek. Práce je pro ty, kteří se duchem neuživí a ve své přízemnosti se domnívají, že tím něco získají a doženou. Do jaké míry je možné řídit se tímto výrokem je na uvážení a s postojem Církve se bude těžko spojovat dohromady.

Jisté tlaky z východních kultur nyní dorážejí na evropskou scénu a vytváří zajímavý prostor. Evropa byla po staletí fascinována různými novinkami, které do ní přicházely. Bylo tomu už i ve starém Řecku, které s radostí přejímalo kultury okolních národů, když si vytvářelo svou vlastní identitu. Tak do Evropy proudí kromě množství zboží včetně levných oděvů, ropy a automobilů zvláště z Asie i různé proudy duchovního poznání. A nelze říci, že by tyto směry nebyly zaostalé. Naopak dokázaly tak okouzlit evropskou vědeckou společnost, že se ona odhodlala použít je ve spojení se svými poznatky. Tak se stávají měřitelné podle některých i toky duchovních energií a je možné se i podívat na myšlenky jiných lidí. Další zajímavé pokusy jsou ty, které se snaží sjednotit všechna náboženská hnutí na světě a vytvořit nějaký univerzální systém. To je sice chvályhodné, ale tito sjednotitelé bývají možná až příliš progresivní a dopouštějí se právě chyb v uvažování, které mohou mít dalekosáhlé následky v jejich další práci. Jak by bylo krásné, kdybychom se vyznali ve všem, co je v člověku samém. Toho se nám skrze zvláště indické směry myšlení v jisté míře dostává. Máme možnost poznávat v člověku síly, kterými je napojen na okolní svět a které svým charakteristickým místem na těle člověka vystupují a zasvěcenci mají možnost nejen je vnímat, ale i provádět s nimi drobné i větší úpravy. Ale k čemu to vede, směřuje a slouží? V těchto smýšleních bývá příliš věcí velice specificky děleno a úhledně uspořádáno, že to působí až pozoruhodný systém, kterým lze člověka rozložit na součástky a ty svou duchovní mocí obrábět. Zkrátka provést drobný tuning a zase zavřít kapotu a připravit se tím na další závod. A kdo umí řídit nový nevyzkoušený vůz? Je to mírně riskantní… Ovšem do podobné úhlednosti staví nitro člověka i výše pohaněná psychologie. A po krásné hypnóze se opět můžeme vyřítit na silnice světa s novým pajšlem.

Zdá se, že bych viděl ten svět nějak temně. Ale přeci jenom je potřeba si dávat pozor, do kterého autoservisu zajedeme se svým duchem. Jestli dovolíme, aby nám někdo vnucoval představu o krásně a jednoznačně uspořádaném a přehledném duchovnu či si zvolíme cestu samostatného poznávání a víry v to, že naše poznávání je správné. Sókratés ve svém převzatém γνωθι σεαυτων (poznej sebe) vidí poslání k poznání svého já a cestu vidí v rozhovoru s druhými, protože i oko samo se může poznat jenom, když vidí odlesk sama sebe v jiném oku. Můžeme se i my zamyslet a poznávat okolo sebe odlesky toho, odkud všechno pochází a představovat si nádheru toho, co mohlo tento svět utvořit tak nádherným.