Du führst uns hinaus ins Weite
V pátek ráno jsme se vypravili vlakem do Osnabrücku. Někteří ze našich spolčáků už tam byli od začátku, tj. od středy. Avšak během jakékoliv akce se mi nepodařilo nikoho z naší skupiny potkat, takže jsme se viděli vždycky až večer. V sobotu tam bylo podle médií až 60.000 návštěvníků. U nás v Česku vlastně ani žádná podobná akce není. Jsou sice akce typu poutí věkově neomezené, ale tam není takový široký program a setkání mládeže ať děkanátní/vikariátní, diecézní či celostátní neobsáhnou věkově celou škálu věřících. To musíme napravit. Ale Bohu díky, že se daří dělat něco jako Studentský Velehrad či Tábor.
Tedy v pátek ráno jsme šli na takovou úvodní přednášku o vyvedení Izraelitů z Egypta. Ono celé to setkání bylo pod heslem "Du führst uns hinaus ins Weite" (Ty nás vyvádíš na svobodu, dle Ž 18,20). Pak jsem pospíchal do centra města, kde jsem se zúčastnil přednášky o katolících na severu, no Bohu díky, že jsme na tom tak, jak na tom jsme, když ve Finsku je katolíků 10.000 a v Dánsku 50.000, to nemluvím o Islandu. Mluvili o tom lidí přímo odtamtud jako třeba nějaký švédský řeholník biskup. Pak jsem chtěl jít na mši svatou celebrovanou právě otci a biskupy ze severu, ale celý dóm (tj. vlastně katedrála) byl přeplněný, takže nikoho nepouštěli dovnitř. Šel jsem tedy do jiného kostela. V mariánském kostele byla "mše pro muže", přesto tam bylo i mnoho žen :). Jak úplně úžasně se nesly hluboké hlasy mužského chóru a jak znamenitě zněly ty mužské hlasy lidu v písních a odpovědích, měli skvělé písně, takže to dost vyniklo. Mši celebroval bamberský arcibiskup. Pak jsem chtěl jít na nějaký program do gymnazijního kostela, ale zase to bylo narvané k prasknutí, takže nikoho nepouštěli, šel jsem tedy na varhanní koncert do dómu. Potom jsem se chtěl dostat na nějaký seminář, ale ten byl plný, tak jsem si vybral jiný, kde ještě bylo pár volných míst. Měl to nějaký pater profesor a mluvil o vztahu k Bohu a o jeho budování. Na zemi byl z látky vyskládán kříž. Dolu položil cedulku s nápisem minulost, vlevo existence, vpravo budoucnost a nahoru Bůh. Lidé mají často problémy právě s těmi třemi prvními věcmi, ale potom položil doprostřed sochu Krista, která jakoby všechny ty body svýma rozepjatýma rukama spojovala a ukazovala odpověď právě v Bohu skrze Něj. Tam také popisoval smýšlení o Bohu v dějinách spásy od hrozného mocnáře k Bohu "tatínkovi"-Abba. Pak také mluvil o tom, jak Pána Boha vnímáme, zda je to pro nás "on" jako třetí osoba, která se nás příliš netýká, či k němu přistupujeme jako k Bohu svému a již ho oslovujeme jako "ty" 2. osobou. Potom jsem se potloukal po takovém veletrhu, kde se představovala jednotlivá biskupství, arcibiskupství, charity a tak dále. Ono těch stánků bylo více ještě na úplně jiném místě, kde byly další církevní společenství, řeholníci atd. Pak už byl večer a já šel na netradiční bohoslužbu slova, při které se zpívalo, hrálo na varhany a přečetlo až na pár kapitol celé evangelium podle Matouše, trvalo to od osmi od půl dvanácté. Pak jsem se vydal hledat budovu KHG Osnabrück (Katholische Hochschulgemeinde – Katolické vysokoškolské společenství). Když jsem tam dorazil, tak jsem konečně potkal své brémské přátele, kteří došli skoro stejně se mnou ke dveřím. Chvíli jsme poseděli vevnitř u stolu, potom jsem zburcoval lidi na kompletář, takže nás šlo na něj ale skoro deset. Bylo to pěkné a zpívané. Potom jsem si zalezl do půjčeného spacáku a spal, jako kdyby mě do vody hodili.
Ráno jsem se vzbudil přesně v okamžik, kdy jsem měl, takže jsem se stihl bez problémů s dalšími třemi členy vypravit do gymnazijního kostela na laudy. Ty byly krásně zpívané i s varhanami a zpívaly je řádové sestry. Pak jsem se trhl od skupinky a oželel jsem i společnou snídani a šel rovnou na ranní bohoslužbu do dómu. Dobře jsem udělal, protože to byl úžasný zážitek. Mši totiž sloužilo dvanáct biskupů, tři arcibiskupové a z toho dva kardinálové. Prostě se to tam purpurem jenom hemžilo. Kázání měl sám německý apoštolský nuntius arcibiskup Jean-Claude Périsset a pozdravil nás za Svatého Otce. Potom jsem přešel zpět do gymnazijního kostela na další motivující výklad Písma od profesorky systematické theologie, který se týkal zázračného osvobození svatého Petra z vězení. Poté jsem se nasnídal cestou do benediktýnského kláštera, kam jsem se moc těšil. Přišel jsem a najednou okolo zavládlo bratrské společenství. Bavil jsem se s jednou oblátkou a hodně i se samotnými bratry benediktýny. Dozvěděl jsem se hodně věcí o tom, jak skutečně úžasně rozmanitý řád to je. Pokud možno, tak každou celou hodinu při úderu zvonu zastaví všichni práci a jdou se společně krátce pomodlit. Zpívali jsme a předváděli při tom tuto píseň:
Miteinander wachsen den Himmel entgegen,
miteinander gehen auf Gottes Wegen,
du und ich, ich und du,
du und ich, ich und du.
Spolu společně růst k nebesům,
spolu společně jít po Božích stezkách,
ty a já,...
Velice pěkné bylo, když jsme při tom ty a já na sebe všichni navzájem ukazovali. Musím říci, že být mnichem musí být opravdu něco úžasně krásného, žít společně a snažit se být stále lepší. O půl dvanácté jsem se vydal s řeholníky a řeholnicemi na sextu do klášterní kaple. Jak už měli všichni tu liturgii hodin v malíčku, celé odzpívané kromě čtení. Je to zajímavý pocit, když je člověk mezi asi dvaceti řeholníky jenom s pár ještěneřeholníky v menšině. Pak jsem si tam vyráběl růženec a jednomu bratrovi jsem přiznal, že je lehčí se ho modlit, než ho dělat. Po smutném loučení s benediktýny jsem šel na pěší pouť aneb po stopách svatého Jakuba. Dostali jsme na krk na provázku mořskou mušli a po nácviku následujícího poutního popěvku jsme vyrazili:
Hinaus in die Weite führst du uns,
du schaffst unseren Schritten Raum.
Wir beten dich an und wir glauben an dich,
denn dein Reich kommt und bleibt kein Traum!
Měli to úžasně vymyšlené, takže každý mohl jít svým tempem, protože program na zastaveních se opakoval každou čtvrthodinu. Tak jsme se zastavili na naší dvanáctikilometrové cestě ve dvou kostelech a jednom klášteře. Řekl jsem si, že zkusím ten růženec. Při pěší pouti je to něco úžasného, když člověk hledí do polí a myslí na Matku Boží. Ale zajímavé bylo, že někdo je v tomhle umění ještě o dost dál. Jsem se tak modlil a najednou hbitě proběhla taková starší řádová sestra rovněž s růžencem v ruce okolo mě. Pak jsem se dal do řeči s jednou slečnou a bavili jsme se až do cíle naší cesty. Během celého setkání v Osnabrücku i na této pouti stáli za každým rohem členové Maltézské pomoci připraveni zasáhnout. To bylo pěkné. No, když jsme pěšky došli do poutního místa Rulle, byl pro nás dříve příchozí připraven hudební předprogram v podobě zpěvů typu Gospel. Pak byla bohoslužba slova. A v tom kostele na kůru měli také nějaké muzikanty s těžkými dechovými nástroji jako heligóny a tak, takže to krásně při zpěvech společně s varhanami rozezněli. Zpátky nás vezly autobusy zpět do Osnabrücku a já šel ještě na divadelní představení jednoho berlínského tělesa o tom, jak by to dopadlo, kdyby se privatizovala pitná voda. Těžko to žánrově zařadit, ale mělo to nějaké poselství. Pak jsem docela vyčerpán došel na KHG. Po kompletáři s poměrně menší účastí než den předtím jsem šel spát a vzbudil se opět bez budíku zavčas. Ráno byla bohatá snídaně a vydali jsme se na hlavní závěrečnou bohoslužbu na stadion Illoshöhe. Tam, jak uvádějí média, bylo na 25.000 věřících. Mši předsedal freiburský arcibiskup Robert Zollitsch, předseda německé biskupské konference spolu s dalšími asi pěti biskupy či arcibiskupy včetně osnabrückého biskupa Franze-Josefa Bode. Kázal otec arcibiskup o tom, že s Bohem mám sílu být vyvedeni na svobodu a máme možnost tak budovat solidární společnost, přičemž po každé páté větě lid otce arcibiskupa přerušoval nadšeným potleskem. Závěrem byla pozvánka na 32. evangelické setkání 2009 v Brémách a na 2. ekumenické setkání 2010 v Mnichově. Pak jsme se vrátili na KHG, pomohli s úklidem a vydali se na nádraží.
Celkově to bylo dost úžasné setkání a určitě to mělo víc do sebe, když to bylo zaměřeno spíše na dospělé věřící (přestože tam bylo i centrum pro mládež). Prostě taková úžasná akce. A těch řeholníků, co tam bylo. Když na bohoslužbách vedle mě třeba byli řeholníci, řeholnice či dokonce mezi lidem byli i kněží. Těch tam bylo jako návštěvníků také nepočítaně. A občas mezi návštěvníky byli i biskupové. Oni jezdili referovat na ty stánky o svém biskupství, takže se pak také někde objevili.
A co jsem si z toho setkání odnesl? Kromě řady letáků a programových papírů s písněmi na bohoslužby rozhodně pěkný duchovní zážitek. Každý si mohl vybrat, co se mu nejvíce zamlouvalo - přednášky, semináře, tanec, zpěv, modlitbu, bohoslužby, rozhovory, setkání, seznámení, prostě spousta možností. Velice na mě působí, že je tady v Německu takové silné ekumenické hnutí. Ale vyplývá to z okolností. Když se spory mezi katolíky a evangelíky nevyřešily ani za třicet let války, tak to byl právě Osnabrück jako jedno z měst, kde byl uzavřen Vestfálský mír mezi oběma stranami. Od té doby jsou v Německu zkrátka území typicky katolická a typicky evangelická, takže v průměru to je pořád nějak nerozhodně. U nás taková situace ani není, protože katolíci jsou nesporně v převaze a více členů mají akorát nevěřící (ale ne na celém území). Z celého setkání mě poznamenaly asi nejvíce dvě věci - čtení Matoušova evangelia a návštěva u benediktýnů.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.