Osnabrück

3. května 2008

Moje další kroky, nebo spíše cesty s pomocí Německých drah, vedly do sídla zdejšího katolického biskupství Osnabrück. Vydal jsem se ve slovanském týmu tvořeném Krzystofem a Patricií z Polska a Míšou z Bulharska. Žel i přes četné pokusy během dne zůstala komunikativní řečí němčina, kromě bujarých rozhovorů Krzyszka a Pati, kteří tvoří takový věčně se znovu dohromady dávající pár. Jak již je tradiční, jel jsem s Regional Expresem a cesta trvala bezmála hodinu a půl.

Jako první stojí za zmínku rozložení osnabrückého nádraží, které je ve dvou úrovních, neboť tam dochází k právě k přemostění dvou na sebe kolmých směrů kolejových rozvětvení. Žel, nebyl čas na důkladnou prohlídku tohoto vzácného případu. To jsou ty výlety, kdy se jede s někým a ne sám, jak to mám v oblibě.

 Osnabrück je historicky významné místo, neboť v něm byla před třemi sty šedesáti lety rovněž podepsána smlouva o konci třicet let trvající války. Jedná se o takzvaný Vestfálský mír (Westphalen Friede), který zaručoval ukončení věčných válek mezi katolickým a různými protestantskými vyznáními všemi navzájem. Je to velký důkaz toho, že se dokázali vládcové smířit s tím, aby ještě nad nimi stál zákon, který je převyšuje. Tak bylo uznáno již starší zásady „Cuius regio, eius religio“ (Koho země, toho náboženství) a vydrancované Evropě bylo dáno konečně malé oddechnutí. V zachovalé renesanční radnici byla krásná fotografie státníků a monarchů pohromadě 350. výročí oné události, tedy z roku 1998. U radnice stojí stavba svou povahou tuto tolerantní náladu prosazující. Jedná se o takzvaný „otevřený“ mariánský kostel. Pod správou evangelické lutherské církve poskytuje zázemí i těm nešťastníkům, kteří nemohou své vyznání nalézt, neví dobře o jiných určitých vyznáních nebo se z nějakého svého důvodu nehodlají v takové určité církvi podílet svou spoluúčastí.

Staré město je poměrně zachovalé a obsahuje množství křivolakých uliček s původní zástavbou, často však rovněž znatelně až bolestně modernizovanou. Nedaleko se nachází i velice vzácná památka, a to katolická katedrála. Jde o pozoruhodně krásně vyvedenou stavbu, kde se snoubí pozdně románský sloh v centrální části kostela a raná gotika v postranních lodích a v bočních kaplích. Za zmínku stojí i věže, neboť jsou dvě a každá zcela jiných rozměrů, výškově však obdobné. Jsou zhruba čtvercového půdorysu a zakryté na zdejší poměry až dosti málo strmou zelenou střechou. Chrám podstoupil okolo roku 2000 velkou opravu, takže nyní vypadá opravdu dosti zachovale.

 Mimo původní hradby stojí biskupský palác. Zajímavostí je, že v osnabrückém panství panoval biskup a tak tedy bylo nazváno něco jako biskupství-knížectví (Fürstbistum). Po vestfálském míru se na tomto postu biskupa-knížete střídali katoličtí a lutheránští biskupové až do počátku devatenáctého století, kdy o světskou vládu přišli. Zámek samotný pochází z druhé poloviny sedmnáctého století a je vystavěn v poměrně střízlivém barokním stylu. Však park, který jej obklopuje se zdá býti spíše francouzským soudě podle operovávaných záhonů a série fontánek v úhledném uspořádání jakožto i podle krásného přímého výhledu, který poskytuje přímý výhled do zahrady.