Smyšlený příběh neznámého hrdiny
Nastal mi smutný čas loučení se s věčným městem. Po dvou rocích, které mimochodem utekly jako jediný týden, si balím svůj kufr na cestu zpátky do svého rodného kraje. No, ne tak úplně do tam, kde jsem vyrůstal, protože pravděpodobně budu poslán sloužit někam trochu jinam. Ovšem rozhodně se těším, že potkám opět své staré známé, přátele, kamarády a spolužáky. Venku je krásný slunný červnový den a já tady trčím ve svém malém pokojíku ve třetím patře. Ale nemám času nazbyt, protože už odpoledne mi letí letadlo. S kamarády z koleje jsem se už stihl rozloučit, se svými oblíbenými učiteli také, zašel jsem i za bratrem Piem a Augustem k benediktýnům, snad jsem na nikoho nezapomněl. Když teď beru ty věci z poličky jednu po druhé, vzpomínám si, co pro mě která znamená. Každá kniha, každý předmět na památku i každý kousek oblečení mi připomínají zážitky strávené v milém společenství mých spolužáků, které už asi nikdy neuvidím. Je nás příliš málo a navíc se rozjedeme po celém světě.
Tak a mám vše připraveno. Starostlivá sestra Franziska se ještě nesčetněkrát ptá, zda jsem něco nenechal na pokoji. Tak tedy opouštím římské Nepomucenum. Čeká mě poslední cesta přeplněným římským metrem. Po vyčerpávající cestě na letiště jsem se rozloučil i s touto věrnou společnicí, se kterou jsem se poznal na stáži v Mnichově, když ještě byla Inke tedy předtím, než vstoupila do řádu. To byly krásné časy. Byl jsem tehdy právě po promoci a chtěl jsem se prostě podívat trochu za humna. Zažádal jsem o zahraniční stáž a hned mi vyhověli. Škoda, že jsem ten doktorát zabalil, byla to docela dobrá zábava, občas šel člověk do školy něco odučit a pak měl zase plno volna a jako mladý asistent jsem měl docela i rozumný plat. V Německu jsem se s Inke seznámil po jedné z mých mimořádných přednášek o významu primární sféry v současném hospodářství s akcentem na Česko. Ona se mě ptala na něco o sociálním tržním hospodářství. Tak jsem se po přednášce dal s ní do řeči a bylo z toho přátelství na věčné časy. Vždycky jsem za ní jezdil v létě do bavorského podhůří Alp. Všichni se divili, proč spolu nechodíme nebo jak to vlastně mezi námi je. My jsme však oba cítili, že máme být spolu. Ve stejné míře jsme ale věděli, že naše cesty povedou do různých koutů světa a že by jakékoliv partnerské soužití stejně nebylo ani uskutečnitelné. A jak to dopadlo pěkně, že jsme aspoň půl roku byli spolu v Římě. Teď jsme se docela zdvořile rozloučili. Podali jsme si ruku a nechtěli se přitom dívat tomu druhému do tváře. Ale nešlo nepozvednout hlavu a nepodívat se do očí osobě tak blízké. To však zapříčinilo, že se Franziska rozplakala a já jsem měl přinejmenším na krajíčku. Objali jsme se a řekli si poslední slova na rozloučenou a já se odebral ke svému letu Alitalia do Prahy.
Let proběhl dočista klidně a my přistáli v podvečer na Ruzyni. Není nad to cestovat letadlem. Opravdu to trvá jenom malou chvíli a člověk urazí úžasně velkou vzdálenost. Nyní jsem však změnil dopravní prostředek a po přejezdu autobusem z letiště do centra jsem pokračoval vlakem. Večer jsem již stál na nádraží ve svém novém působišti. Táhl jsem za sebou ten kufr na kolečkách po kočičích hlavách, protože lepší cesty nebylo. Zvláště tehdy, když se zatáhlo a začalo pršet. Oč lépe bylo v té slunné Itálii. Pohled na farní budovu byl poněkud odstrašující. Fasáda byla přinejmenším hodně pobledlá, pokud ještě držela na zdi. Okna v horním patře byla zčásti vybitá. Cedulka římskokatolický farní úřad stála na zemi opřená o zeď. Nyní jsem upřel svůj zrak vlevo na kostel. Hlavní vchod se zdál dobře zabezpečen petlicí, aby náhodou nenapadlo někoho jít se tam modlit.
V jeden den se mi podařilo se dostat z té nádhery, která mě po dva krásné roky obklopovala do úplné duchovní chudoby a pouště, která panuje v Čechách. Kostel stěží bojuje o to, zda je to historická památka a vůbec mi přijde, že stojí už jenom silou něčí vůle, protože aby takové množství provlhlého zdiva drželo pohromadě je trochu podezřelé. Přesto však patří jak to krásné ve staroslavném Římě i zapomenuté kostelíky v Sudetech stále do jedné a té samé Církve. A stejně je to i s lidmi. Patří do stejné Církve nejen Svatý otec a sbor kardinálů a biskupů v jeho blízkosti, ale i venkovští faráři. I to je však málo. Do té samé Církve patří i všichni, co do těch ať krásných či polorozpadlých kostelů chodí. Všichni tito věřící jsou spojeni v jedno a to i s těmi, kteří označovaní jako „kolečkáři“ přijedou do kostela jenom třikrát za život – na křtiny v kočárku, na svatbu krásným vozem a potom v rakvi pohřebním vozem. Církev není jenom římská, nýbrž římskokatolická. Že je římsko- je zřejmé z toho, že tam sídlí jakýsi „ústřední výbor“ a katolická znamená v překladu z řečtiny „pro všechny“. To, že jsem římskokatolický kněz, tedy znamená dvě nerozlučné věci. Jsem vázán na své „nadřízené“, kteří se v současné době soustředí v onom Římě, a jsem také kněz „pro všechny“.
Měl bych se probudit ze svého snění a radši už nestát tady na dešti. Tak jsem se odebral a zazvonil na pana generálního vikáře.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.