Náš duchovní správce P. Vladimír Slámečka nám mnohokrát vyprávěl o jednom krásně zašitém, ale o to půvabnějším a působivějším poutním místě. Jedná se o františkánský klášter Hájek, který byl významným středočeským poutním místem. Je asi dvacet kilometrů od centra Prahy na západ a spojuje jej s ní poutní cesta lemovaná kapličkami. Celý klášter je vystavěn v ladném barokním slohu a je, jak již sám název napovídá, skryt v malém lesíku. O správu budovy, jež po restituci patří opět františkánům, se starají kromě nich také mnozí dobrovolníci. Bohoslužby obstarává také jistá skupina kněží nadšených pro toto místo. Mezi nimi je právě i náš Otec Vladimír, který nás pozval, abychom se i my, co jsme tam ještě nebyli, vypravili spolu s ním k Panně Marii Hájecké.
Společně jsme dorazili ke klášteru, kde si Otec ještě venku oblékl svůj bílý dominikánský hábit. Potom jsme šli dovnitř a cestou jsme potkávali množství ochotných spolupracovníků, kteří připravovali vše potřebné na důstojné oslavení svátku hlavního českého patrona svatého Jana Nepomuckého. Někteří z nás se rozhodli při obřadu ministrovat a zpívat žalm a litanie. Tak jsme si rozdělili služby při liturgii, nacvičili nápěvy a vydali se ve slavnostním průvodu ambitem do prostorné kaple. Mezi hájeckými poutníky byli mladí i staří, mužové i ženy, lidé zblízka i zdaleka, všechny spojovala jedna myšlenka, pro kterou sem přišli. Chtěli oslavit Krista Pána, poděkovat mu za vzácný vzor pro nás - kněze a mučedníka Jana Nepomuckého a požádat Matku Boží, aby nás navzájem spojovala a svou přímluvou nám vyprošovala stálost ve víře a v následování pravého Kristova příkladu spolu s Církví, jak to činil sám Jan. Mši slavili celkem čtyři kněží, přičemž Otec Vladimír předsedal a měl barokně dlouhou homilii o tom, jaké vlastně máme hodnoty. Uváděl různé případy a paralely ctnostných osobností a s povzbuzením nám připomněl slova minulého Svatého Otce: „České nebe žije!“, která poukazují na množství českých světců a světic. Jejich jména se nesla i mešní písní, kde jsme prosili o jejich přímluvu. Po skončení mše svaté jsme opět ve slavnostním průvodu odešli do loretánské kaple ke společné modlitbě litanií. Závěrem této velkolepé oslavy byla slova Otce Ptáčka o úctě k Marii a svatým, což často vyjadřoval do srdce zapsanými verši dřívějšího biskupa Lebedy.
Následovala chvíle, kdy jsme mohli u jednoho z kněží využít možnosti ke svátosti smíření. Právě na svátek sv. Jana Nepomuckého, strážce zpovědního tajemství, mlčenlivého mučedníka je k tomu více než příhodná příležitost. Je jistě velký rozdíl mezi svátostí smíření v „domácím“ kostele v malé zpovědnici a touto. Zde jsme se mohli při rozmluvě s duchovním procházet v chodbách kláštera nebo být v tak zvané zpovědní kapli. Už jenom to, že jsme s sebou své nedokonalosti a proviny přivezli odněkud z daleka je jakýmsi uskutečněním toho, co se v oné svátosti děje. Vždyť jsme přišli, abychom hříchy předali Bohu, který nám je ve své veliké lásce odpustí.
Byli jsme pozváni na slavnostní oběd. Potom jsme při kávě diskutovali s ostatními přítomnými včetně duchovních i mezi sebou. Poznali jsme i nové lidi a také sebe navzájem opět lépe. Následně jsme se vypravili a prohlídku prostor kláštera. Ten byl již částečně rekonstruovaný, ale množství cel a místností ještě opravy čekají. Viděli jsme i půdu, knihovnu či jiné malé kaple. Přímo uprostřed kláštera stála loretská kaple, kde jsme již dopoledne byli. Před odjezdem jsme se tam ještě šli pomodlit sextu a posilnění krásným duchovním zážitkem jsme vyrazili do svých domovů. Jen jsme si kladli otázku, zda není náš domov ode dneška právě tam.
Poznali jsme milé poutní místo, které spojuje velké přátelství a nadšení všech přítomných. Ve společné práci dobrovolníků na klášteře nelze nepřehlédnout lásku k tomuto v tomto ohledu trochu jinému poutnímu místu. Známé cíle rozsáhlých poutí jsou sice také nasyceny krásnou duchovní atmosférou, ale zde je jakoby jiná taková snaha každého o přispění svým dílem do budování zdejší tradice. Ta zde však kdysi byla, jenže nyní skomírá a je takřka ztracená. Každý sám tak musí nejprve hledat a nacházet svůj ztracený Hájek. Kéž se za nás tedy přimlouvá Panna Maria, kterou v Hájku uctíváme, aby toto poutní místo bylo opět barokní perlou nejen české architektury, ale také perlou v srdci tamějších i vzdálených věřících.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.