Vítejte na stránce uživatele Angelara

Pars quinta: In parochia concentus habebitur

7. 6. 2008 1:56

Příběh neznámého smyšleného hrdiny

Pars quinta: In parochia concentus habebitur

Jednoho letního rána mě probudil pronikavý ptačí zpěv, který ke mně doléhal otevřeným oknem. Vstal jsem, po modlitbě jsem se šel umýt a přemýšlel jsem, jací ptáčkové mi to tady mohou zpívat za oknem. Kdybych se býval na Vysoké škole zemědělské nezajímal spíše o kombajny, mohl jsem si pamatovat i něco ze zoologie. Poté jsem se modlil ranní chvály, kde bylo v jednom z žalmů, jak máme chválit Hospodina zpěvem a tancem, hrou na citeru a na harfu o deseti strunách. Z tohoto hudebního rána jsem byl takový vykolejený, že jsem si celé dopoledne ještě zpíval různé kostelní vypalovačky jako Ejhle oltář nebo Budiž vděčně velebena. Až odpoledne při mši v jedné ze mnou spravovaných farností jsem si říkal, že ty varhany hrají tak nějak už nedůstojně a potřebovaly by opravit. Při kázání jsem se nebývale rozmluvil o čem jiném než o důležitosti hudby při bohoslužbách. Žhavě jsme diskutovali s farníky po mši a přišla krásná myšlenka uspořádat nějaký duchovní koncert, který by mohl lidem přiblížit, jak něžně a vroucně lze zpívat Bohu a o Bohu. Ovšem bylo nám zřejmé, že to by asi mnoho lidí nepřilákalo. Když padl návrh uspořádat rockovou mši, byl jsem docela nadšen. Akorát nevím, jak to přežiji se svým sklonem k tradiční liturgii. Uvažoval jsem tedy o tom osvěžení života ve farnosti a snažil jsem se nějak vymyslet, jak by se to dalo uskutečnit.

V neděli po mši jsem poprvé pozval farníky na kávu, jak bývá dobrým zvykem v různých farnostech. Jenže toto potěšení mi rychle z rukou vytrhla má milá děvčata žalmistka a varhanice, když se s vervou ujala obsluhy všech. Sděloval jsem přítomným, že kávě po mši se v některých končinách říká tak zvaná osmá svátost a je to jediná svátost, kterou udílejí výhradně ženy. Naše farní společenství bylo dosti úzké a snad všichni jsme se už znali, bylo tedy velice přínosné ještě touto nově zavedenou akcí prohlubovat naše vztahy mezi sebou. Vykládal jsem jim, co jsem zažil s tím hudebním dopolednem. Víc hlav má více rozumu a z rockové mše už byl celý rockový festival. Tam jsem však musel ten volný tok názorů trochu pozastavit. Jako na jakémsi kompromisu jsme se shodli, že uděláme takové dva duchovně kulturní dny, kdy budeme představovat křesťanství všem příchozím pomocí písní z pódia a také pomocí několika rozhovorů s různými pozvanými hosty. To bychom udělali v sobotu a v neděli ráno bychom slavili takovou modernější mši svatou. Přičemž někdo se zmínil, že by to mohlo být vlastně jako pouť. Problém však byl, že naše pouť podle liturgického kalendáře měla být na sv. Štěpána o Vánocích, zatímco my bychom tuto akci chtěli udělat ještě toto léto. Chceme, aby se naše farnost znovu narodila. Narodila? Ano, co třeba uspořádat náš koncert na Narození Panny Marie na začátku září? A bylo by jistě vhodné zasvěcení nové kaple právě jí.

Moje aktivní děvčata mi doporučila jisté jejich kamarády, kteří se na podobných záležitostech podílejí. Dokonce i s nimi dohodla termín. Já jsem mezitím řešil problémy se samotným provedením koncertu a s programem. Podařilo se mi sehnat určitý počet laviček. Jako pódium jsem zajistil od místního autodopravce velký tandemový dvouosý přívěs za nákladní automobil, kde stačilo vytáhnout boční plachtu. Sbor dobrovolných hasičů díky vlivu jednoho jejich křesťanského člena nakonec svolil s využíváním jejich sociálního zařízení u klubové místnosti, kde jako správní hasiči žízně se ochotně nabídli prodávat různé nápoje. Ani jsem o to nestačil zažádat a ozvali se mi členové Maltézské pomoci, kteří by rozhodně nechtěli chybět na této akci. Mezi vzácnými hosty se mi podařilo pozvat jednoho profesora sociologie z mé bývalé fakulty, dále známého hrozně liberálního jezuitského kněze z Kolína a po nějakém váhání se rozhodl přijet i otec biskup. Při koncertu jsem rovněž chtěl povzbudit lid k darování prostředků na naši novou kapli. Ze sousední farnosti se ozval otec, zda by bylo možné vypravit takové dočista malinkaté procesí. K tomu se přidali i mí farníci, kteří pochází z okolních obcí, že by se také pokusili o něco takového. Pro poutníky jsem připravil místo na faře k přenocování. Už bylo jenom potřeba vyrobit a vyvěsit plakáty a dát článek do několika místních novin. Netrpělivě jsem čekal, jak celá ta akce dopadne.

Bůh vede člověka vždy po nějakých cestách a člověk ne a ne pochopit, kam ho ten Pán vlastně tak bezpečně a zaručeně vede. Mohlo mi to dojít už ono ráno, že bychom mohli udělat koncert, jenže já na to ne a ne přijít. Však Bůh člověka zná více než dobře a ví, jací jsme. Hlavně má na rozdíl od některých z nás úžasnou trpělivost a dokáže stát u dveří našich srdcí a klepat na ně i celý život.

Boží slovo nikdy nedopadne bez účinku. Stačilo mi číst ty žalmy tehdy ráno a semeno právě onoho slova ve mně zakořenilo a rostlo. Bez toho ranního oficia bych nemohl kázat o duchovní hudbě a ani by se nemohla konat diskuze s farníky potom. Tak je nutné vědět, že Pán vše vede ke zdárnému konci, přičemž na počátku bylo Jeho Slovo.

Zobrazeno 1052×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio