Víte, že Česko je ostrov?

Během prvních tří měsíců roku 2008 se v Česku narodilo 28500 dětí, přičemž se jich mohlo narodit o 10800 více, neboť toto je číslo potratů (z nichž pouze 17% bylo z vážných zdravotních důvodů matky). K tomu zemřelo 26500 lidí.

V tom samém období proběhlo 4900 manželských sňatků a 7700 rozvodů.

Území Česka se stalo ostrovem. Nikoli však geografickým, jak by si mnozí představovali, nýbrž demografickým. Po několikaletém trendu úbytku obyvatelstva začala být tato úchylka již ohraná a do rolí rodičů nastoupily silnější ročníky, takže občanů i díky četným přistěhovalcům již přibývá a nyní žije na území našeho státu již přes 10,4 milionů obyvatel.

Ovšem jistá zvláštnost panuje v české religiozitě, neboť Česko je vysoce sekularizovaný stát, kde náboženství je od státu velice odloučeno a dokonce se s náboženskými organizacemi stát i soudí. Již se u nás vyskytuje málo věřících z tradice, protože již v mnoha regionech přestalo být tradiční být věřícím, načež reagovala ta část ve víře lhostejnějšího obyvatelstva příklonem k náboženství převažujícímu. Tedy u nás to není náboženství, ale status bez vyznání. V tom třeba není naše země zcela jediná na světě, ale je to veliká škoda. Zatímco v jiných zemích západní Evropy spolu ve víře diskutují katolíci a ostatní křesťanské náboženské celky, u nás se řeší stále otázka, jestli vůbec nějaký Bůh je.

Tento odklon od víry se v mnoha věcech ještě tolik neprojevoval, když velká míra obyvatelstva byla stále /přinejmenším nominálně/ věřících. Jenže problém nastává v tomto okamžiku, když lidé nemají ve svém povědomí, jak ono náboženství vypadá. Pokud se dosud jednalo o osoby, které jako malé děti byly ve víře vychovávány, ale nevytrvaly v dospělosti, je ještě zřejmé, že znají nějaké základní maximy, které ono náboženství hlásá v morálce. Český stát byl dlouhá staletí pod vlivem křesťanské věrouky, což znamená, že právní systém, který se v něm vyvinul, je rovněž na křesťanském základu položen. V našem právu jsou odrazy náboženských přikázání: nebudeš krást, nebudeš křivě vypovídat, cti otce svého i matku, nezcizoložíš. Ano, všechny tyto věci se tam původně odrážely, však v současnosti je situace jiná. První dvě věci chápe člověk bez náboženské výchovy již pouze kontraktualisticky, tedy tak, že pokud ho nenačapou, tak to může udělat. Ale je zde pořád jakási hrozící ruka zákona nad ním. Druhé dvě věci již nejsou zákonem hlídány přímo. Do určité míry je mohli kontrolovat lidé mezi sebou navzájem. Tedy se každý snažil dodržovat tyto věci, aby si lidé neřekli. Jenže ani to dnes s kulturou velkoměstské společnosti neplatí. Člověk nad sebou ztrácí jakýkoliv bič a je vydán sám své pošetilosti napospas.

Pro názornost se stačí podívat na nahoře vypsanou pošetile vyhlížející statistiku. Pokud lidé budou více manželských svazků rozpouštět než tvořit, pak ubude počet manželů. Pokud nebudou manželé a stále se budou rodit děti, bude onou pošetile smýšlející částí uznané za vhodné manželství vůbec nezakládat, jak již mnozí dnes vyznávají. Pak ztratí manželství na své hodnotě v jejich očích a člověk se stane jenom zvířetem, které hledá opačné pohlaví, se kterým by se mohl spářit a zase popoběhnout na vedlejší pastvinu.

Celý problém tkví v neexistenci pokory. Pokud tito lidé nad sebou nemají žádnou mocnost, před kterou by se mohli pokořit, o to tíže se pokoří před menšími věcmi. Jak by se mohli pokořit před sebou a svými chybami a před svou partnerkou? Kultura velkoměsta jim umožňuje zmizet za nejbližším rohem a už se nikdy neukázat na tom samém místě. Neřeší nedorozumění, prostě jak se objeví, tak zase zmizí. Každý žije sám ve svém bytě a na své soukromí si nedá dopustit. A kdyby jej náhodou chtěl rušit tichý tlukot vždy klepajícího Boha na jeho srdce, má v uších sluchátka, aby ho neslyšel. Pokud by se tento člověk zastavil a zjistil, jak na tom vlastně je, musel by se z toho pominout. Proto nemůže zastavit a musí pořád něco dělat. Nejde mu o to, co bude dělat, ale o to, co by se stalo, kdyby začal uvažovat o životě. Pro tohoto člověka jsou úvahy o životě neřešitelné, protože každé řešení vyžaduje klíč. Každé řešení požaduje nějaký jednotící prvek, který uvede všechny věci do jejich řádu a přitom je neuvede do nesouhlasu.

Náš ostrov se pomalu vzdaluje od evropských křesťanských přístavů a mizí někde v dáli. Pluje na konec světa, kde na něj čeká jenom propast. Ne, že bychom měli z toho ostrova utíkat, ale musíme ukázat, že ta vzpoura proti všemu na světě kromě vlastního já je pouze výkřik do nicoty a také do té nicoty spěje. Nejde jenom o to Já, ale i o Ty. Vztah nemůže být založen pouze na tom, že je pro mě výhodný, ale že mě obětování se pro druhého přináší daleko více než jenom jeho vykořisťování. Kéž tedy každý najde ve svém srdci špetku pokory, která odemyká dveře, jimiž může do jeho života vstoupit Tvůrce pokoje, ať i na přímluvu Hvězdy mořské, Panny Marie zářící nad naším ztraceným ostrůvkem dosáhneme záchrany.