Co nám zbude, když oprostíme nějaké město, stát od jeho historie, ode všech ideologií a náboženských předsudků, nálad a morálky? Jaké normy tam budou platit a na čem ty normy budou založeny?
Představme si město, kde bychom vymazali náboženství a čekali, jaký jiný zákon se tam vyvine. Jistě, zákon je důsledkem vývoje společnosti, když pozná, že nějaké chování je značně nevyhovující, dojde k jeho zakázání. Budu se snažit ukázat, které mravní předpisy jsou odhalitelné, jak by řekl Kant, „čistým rozumem - mit reinem Vernunft“. Taková společnost by se možná mohla označovat jako „přirozená“. Udělejme radost Straně zelených a ukažme jí, jak by se lidé chovali, kdyby jednali „přirozeně“ – toto samo slovo označuje povahu nějaké vlastnosti, kterou má již člověk od narození vštípenou, které se nemusí učit, ke které se nemusí vzdělávat. Poznání pouhým rozumem, který by nebyl ovlivněn nějakou doktrínou.
Nebyl by zpočátku žádný vztah s transcendentnem, dokud by se nevytvořily společenské vztahy, které by to umožňovaly. Lidé by se rozhodovali podle toho, co je jim vrozeno. Nemohli by být ovlivněni náboženskými zvyky a morálkou, ba ani dokonce jakýmkoliv etickým kodexem. Jediné, co by mělo vliv na tyto osoby, by byl subjektivní kalkul užitku, který je možné pozorovat u všech zvířat. Ovšem s lidskou technikou a technologií by to dostalo zcela jiné rozměry. Vnímáme, že lidé dodnes žijí na světě, je to pravděpodobně proto, že nic nezpůsobilo jejich vymření. Nebyly takové roztržky s výsledkem genocidy, že by byli lidé zcela vybiti, vždy nějaká skupina lidí přežila. To se však s moderními zbraněmi může snadno uskutečnit. O tom však řeč není, ale jenom upozorňuji na tu možnost.
Bylo by možné shrnout všechnu vůli člověka do touhy po vlastním užitku, tedy po slasti, která by onomu člověku byla jaksi příjemná. Ta by však byla značně ovlivňována pudem. Pokud by se podařilo někomu v oné společnosti narodit, bylo by to jenom díky pudu jeho matky k mateřství. Matce by přinášelo vnitřní potěšení, že může čekat dítě a následně se o něj starat. Ovšem společnost je rovněž ovlivněná jinými touhami. Budoucí matka by mohla ze své zkušenosti vědět, že když bude pohlavně žít, je možné těhotenství a narození dítěte, které by na druhé straně jí bralo čas, zkrátka by ji dítě zatěžovalo. Zde přichází místo právě pro onen subjektivní kalkul, matka se musí rozhodnout, zda dítě chce či zda radši dá přednost jiné věci – svému pohodlí. S příchodem prostředků proti početí má právě druhý aspekt daleko silnější váhu, takže by matka pouze v málo případech volila následné těhotenství a mateřství, ale radši by mu jistými prostředky předešla. Podobné by to bylo, když by již těhotenství nastalo. Matka by neměla žádnou morální zábranu, kromě své touhy po potomstvu, aby dítě nedonosila. Opět místo osobního kalkulu, kde jsou dosazovány zcela jiné hodnoty, když není ovlivněn jakýmikoliv předsudky a zvyky. V případě mužů by situace byla o to vážnější. Neměli by důvod k pohlavní zdrženlivosti. Zda by si ji vybíjeli na osobách stejného či jiného pohlaví nezáleží, nebylo by to ničím omezeno. Stačilo by přijít ke kterékoliv ženě či muži a mohli by provádět jakékoliv úkony. Ani není důvod, proč by to nemohli konat veřejně, tak by tyto věci mohli nastávat i ve dne na ulicích, avšak časem by se z toho jistě nechal vyvinout kult, který by tuto úžasnou možnost oslavoval. To již něco připomíná. Staré pohanské národy se takto chovaly se svými orgiastickými obyčeji. Kněžky zasvěcené čemukoliv, co lze v tomto opojení vidět sloužící pro uspokojování těchto požadavků by byly připraveny k užívání.
Je otázkou, kdy by se vyvinuly zákony vycházející z principu „jak ty ke mně, tak já k tobě“. Případem může být předcházení krádežím. Aby jim mohlo být předejito, musela by nějaká autorita vyhlásit zákon, který by je zakazoval pod nějakým dostatečným trestem. Zákon by přijali ti, kterým by vyhovoval. Ovšem lupiče by jistě nezastrašil úplně a oni by vždy rádi si k nějakému snadně získanému jmění přišli. Podobné by to bylo v případě vraždy či ublížení na zdraví. Tam by se prosazovala zásada známá již z Chamurabbiho zákoníku „oko za oko, zub za zub“. Vše by muselo být autoritou vyhlášeno a sankcionováno dle výše provinění.
Ubytování v takovém městě by v tehdejších dobách mohlo být založeno na systému selské ratejny, kde bydlelo mnoho „rodin“ pohromadě, přičemž vlastně kolikrát nebylo jasné, kdo je koho dítě, protože by se v našem případě nějaká rodina neuznávala. Nebyl by důvod. Pouze společensky a mocensky výše postavení by měli právo na soukromé družky, které by nehodlali z důvodu zachování jejich pohlavní výkonnosti či požadavku po jejich přítomnosti nikomu jinému. Museli by nějakým způsobem odstrašit ostatní případné nápadníky oné družky.
V současnosti nastává zcela jiná situace, lidé se stěhují do měst, kde jsou k bydlení bytové jednotky pro menší počet osob. Základní stavební jednotkou by byl soukromý byt, kde by bydlel jeden jedinec. V případě, že by si našel „kompatibilního jedince či skupinu“, tedy někoho, s kým by si rozuměl, utvořili by „bytové společenství“, kde by pobývali společně, neboť by to bylo materiálně méně nákladné. Svazky by nebylo potřeba uzavírat, neboť by k tomu nebylo žádné opodstatnění. Pouze zákonná moc by mohla toto přikázat, aby byla zachována práva jedinců, kteří by mohli být poškozeni. Samo prosazení zákona na ochranu mocensky slabších by stejně nemohlo u mocensky silnějších projít. Rozchod s danou osobou by probíhal jejím násilným vystěhováním z bytového společenství na ulici.
Péče o zraněné by nebyla nutná, neboť by nepřinášela žádný užitek, v úvahu by připadala pouze u spolubydlících, pro které by daná osoba měla význam. Mrtví by byli občas odstraňováni z cest na bezpečné místo, aby nepřekáželi a nešířili zápach. Staří lidé by díky své slabosti nemohli ve společnosti obstát, protože by byli mladšími a silnějšími odstraněni a vystěhováni, aby jejich bydliště mohlo být využito někým jiným, pokud by toto odstranění nebylo trestáno zákonem. Otroctví by bylo uznáváno, protože přináší dosti užitku pánům. Války by probíhaly jako vždycky četně.
Ve společnosti tedy můžeme vidět dvě tendence. Jedna tíhne k individualismu a k touze po majetku, druhá se staví proti a tíhne k socialismu a k uznání zákonů, které by zajišťovaly obecné blaho. Tento primitivní socialismus by zaručoval přežití, protože by jedinec byl pod ochranou společenství. Na komunitu by si žádný jedinec netroufl.
Sociální člověk by si brzy začal uvědomovat své výhody oproti asociálním. Pěl by na socialismus chvály, slavil by ho, vyznával by ducha socialismu, svého bůžka. Z této situace má člověk po zamyšlení dvě další východiska, když odhalí, že vyznává jakési transcendentno.
1) uzná ono transcendentno za jsoucí a zakládá náboženství
2) uvědomí si své zotročení transcendentnem a žije dále v socialismu s důrazem na nutnost vytrvání pouze v materiálnu a ateismu.
Tyto dvě možnosti procházejí celými dějinami od antiky po dnešek a nevyhýbají se ani civilizacím neevropským jako Indii nebo Číně.
možný následek 1) Transcendentno ví o svém částečném odhalení a chce svůj vztah s člověkem prohloubit tak, že mu vyjde naproti. Nechá člověku o sobě poznat vše nutné, co on může v danou dobu pochopit a uvádí jej do harmonie se sebou, člověk poznává ideální chování, ideální zásady ideální uspořádání společnosti právě díky svému spojení s Ideou.
možný následek 2) Vzniká program založený na popírání transcendentna. Tato dogmatičnost je velice silným motivem k vyznávání, protože dává jasný rozkaz, co má člověk dělat.
Jediná možnost, jak se může transcendentno zcela předat člověku je, když se v nějakém bodě v nějakém čase stane zároveň samo sebou, ale zároveň i člověkem. Nestačilo by, aby se člověk přiblížil k onomu transcendentnu tak blízko, aby ho mohl vnímat, to ještě nedochází k dokonalému spojení. Samo spojení může nastat pouze tehdy, je-li lidstvo postaveno do otázky o existenci transcendentna a snaží-li se jej nějakým způsobem poznávat, vnímat a uvědomovat.
(Nejblíže poznání transcendentna byli kdysi Izraelité, tak se právě v jejich prostředí mohlo setkat transcendentno s člověkem v jednom jsoucnu – Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi – tak se zjevilo transcendentno, když již lidé dospěli na takovou úroveň poznání, že jej byli schopni začít skutečně pojímat. Spojení plného božského a plného lidského v osobě jediné – v osobě Pána Ježíše Krista, který nás přišel uvést do pravdy.)
Dovolil bych si nesouhlasit. Člověk, ač pokřivený prvotním hříchem má v sobě zapsány určité přirozené zákony, které mu říkají co je správné a co ne. Navíc je to tvor silně společenský, který prostě myslí i na slabší jedince svého druhu a stará se o ně.
Ovšem součástí přirozených zákonů je i vztah k Bohu. Mít vztah ke Stvořiteli může mít i ten, kdo se nesetkal s Evangeliem.
Sv. Pavel píše:
„Bůh dává jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě. Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho věčné bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoliv Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila.“ (Řím 1, 18-21)
A 1. vat. koncil odsuzuje tuto větu:
Kdokoliv by řekl, že Boha jediného a pravého, Stvořitele a Pána našeho, nelze skrze věci stvořené přirozeným světlem rozumu lidského najisto poznati, proklet buď.
dle sv. Augustina je přeci Bůh na dně našeho srdce. Tak tedy ať kdokoliv se hluboce zamyslí nad strukturou světa, může i takto opravdu Boha nalézat. Ta koncilní věta je dosti tvrdá, ale po zamyšlení se nad její formulací nelze než souhlasit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.