Drahá Sam,
často jsme postaveni do skutečného boje za víru, jež jsi právě teď Ty sama na vlastní kůži trochu zakusila s příchodem do nového prostředí. Dokud je všechno v pořádku, není těžké věřit a vyznávat svou víru. Ale potom přijdou starosti běžného dne, rozhovory s jinými lidmi a různé další věci, které nás nutí z naší pozice ustoupit a stát je jedním z těch, kteří jsou obyčejní. Křesťan je právě vždy neobyčejný a musí takový být. Jsme světlo světa a sůl země. Čím tu sůl osolíme, když ztratí vlastní slanost? Nebo, jak je to v tom podobenství o rozsévači, že někdo sice Slovo s radostí přijme, ale pak je z něj vyrváno zlým duchem, aby nemohlo zapustit kořeny a přinášet užitek. Křesťan ve světě je vždy jako trn v oku. Ať se jedná o jakoukoliv dobu. Pro Krista Pána potom přinesli oběti i mnozí světci a světice Boží jako sv. Petr, sv. Vojtěch, sv. Thomas Morus a různí jiní svatí, kteří nechtěli opustit pravou cestu a zároveň chtěli, aby tuto krásnou cestu poznali i jiní.
Když někdo bere víru vážně, tak to nemá nikdy lehké. Ale na druhé straně je vždy ta strana zázemí - to je rodina, to je klášter, to je společenství, kde jsou bratři a sestry pospolu a setrvávají v modlitbách, aby ti, co zrovna nejsou za klášterní zdí mohli vést ten urputný boj proti všem, aby neklesli a nepovolili. Modlí se za kněží ve světě - ve farnostech, za dobrodince, za rodiče, za učitele, za vychovatele, za ošetřovatele a za všechny, kteří mohou i svou drobnou troškou přispět k jakémukoliv konání dobra.
Když Ježíš posílal učedníky do světa, říkal jim: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium". To, že budou učedníci cestovat je stejně tak neodmyslitelné jako to, že budou rozmlouvat s jinými lidmi. Tak oni sami i ti ostatní porostou v lásce, hlavně v lásce k Bohu. S jedním benediktýnem jsme v Německu zpívali: "Miteinander wachsen dem Himmel entgegen, miteinander gehen auf Gottes Wegen. Du und ich, ich und Du." (Spolu růst k nebesům, spolu jít po Božích cestách. Ty a já, já a Ty.) A vždy je nutné si uvědomit, že ta cesta v Božích šlépějích je dvojí - cesta duchem a cesta tělem. Duchem jdeme Pánu naproti v modlitbě a tělem v činu. Vše směřuje k pomoci našim blízkým. Ať již jim pomůžeme nějakou službou nebo slovem. Oboje je nutné a nejde to oddělit. Proti planým zbožným slovům píše sv. apoštol Jakub ve svém listu a provádět služby bližním je snad bez pomyšlení na Boha nemožné. Vždyť každý, kdo takto koná, musí mít před sebou nějaký ideál Dobra, který jednoznačně vede po hlubším rozmyslení k Bohu, který je nejvíce dobrý.
Ať tedy každý Tvůj krok provází Pán Bůh i každé Tvé slovo ať Ti vkládá na jazyk sám Duch Svatý, aby celý Tvůj život byl oslavou toho, který se za naše vykoupení obětoval a umožnil nám tak žít v této nevýslovné radosti.
Tvůj Bratr Angelar.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.