Jistě si všichni ještě vzpomínáte na český film Pelíšky. Tam se ptal jeden mladík tatínka od hlavní hrdinky Jindřišky, zda může jít ven. Jenže tatínek cholerik ještě v jednom z jeho častých cholerických domácích výbuchů říká: "Nikdy nebo navždy."
Přemýšlel jsem o životě křesťana a přišla mi na mysl tato "hláška". Když jdeme svým životem a dostaneme se do jednoho z našich problémů, přijde za námi Pán Ježíš, aby nabídl svou pomoc. A my áme, bratři a sestry, právě tyto dvě možnosti.
Buď necháme Pána Ježíše k nám stále znovu přicházet, aby se nabízel a tvrdíme, že s ním spolupracujeme, jak je to jenom možné, že chodíme do kostela, do spolča, zpíváme ve schole a dokonce i ministrujeme, ale co je nám to platné, když se jím nenecháme dotknout. Jenže tím se s Ním jenom míjíme a říkáme mu své "nikdy". Stačí nám, že obchází okolo našeho obydlí, okolo našeho srdce, ale přesto jakoby v něm nebyl. Zaběhlá rutina nám stačí?
Nebo řekneme ono osudné "navždy" a otevřeme mu dveře svého srdce, aby mohl vstoupit a pomoci nám řešiti naše problémy. A nejen to, on nás postaví před jediný jasný úkol, abychom ho následovali. Ostatní zařídí jaksi sám, neboť je psáno, abychom hledali nejprve Boží království a všechno ostatní nám bude dáno navíc.
Toto se týká každého. A zvláště ti, kteří odmalička chodí do kostela. U konvertitů je zřejmý jakýsi bod obratu v jejich životě, ale u tradičních věřících musí zákonitě nastat něco podobného. Jednoho dne by se měl tradiční věřící přistihnout při tom, že už nechodí do kostela, protože se to tak dělá každou neděli nebo že tam chodí maminka, tatínek, babička a dědeček, ale uvědomí si, co to pro něj vlastně je.
Takové uvědomění jsem prožil v duchovně nejúžasnější chvíli v roce. Bylo to asi před pěti lety o Veliknocích. Prožíval jsem večerní vigilii na bílou sobotu a když skončila, já jsem cítil, že pro mě neskončila vůbec. Tam mi došlo, jak moc se Kristus Pán za nás obětoval, abychom jsme mohli zbaveni tíhy hříchu a vlastních starostí jít přímo k Bohu samotnému a poznávat jeho dobrotu. A to ještě nevíme, o co víc to bude jasnější a zřetelnější vnímání Pána, až přijdeme do života věčného.
Říká se tomu sekundární imunita, chodíš do kostela, ale třeba vůbec nejsi křesťanem, je to jen zvyk, ale když chceš a přijmeš Krista, přichází několik stupňů obrácení, no a samozřejmě po smrti ta definitivní svatba, na kterou nás všechny zve:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.