Lumen Christi

Světlo se ve filosofické terminologii objevuje v různých formách využití či odkázání se na takový výraz velice často. Světlo znamená, že něco je odkryto, máme to na paměti. Pokud přijdeme do místnosti, kde je tma, „rozsvítíme“ (moravsky spíše „rožneme“) „světlo“. Tak nastane v místnosti světlo a ona již není neosvětlená. Podobně je to s naší myslí – pokud na nějakou problematiku „nevidíme“, musí nám ji někdo „vysvětlit“ a ne nadarmo se nazýval jeden myšlenkový směr v novověku „osvícenství“, jednalo se o „objasňování“ současného „světa“ jaksi moderně.

Ano, i slovo „svět“ se vztahuje ke „světlu“. Svět je totiž taková oblast univerza, na které ještě můžeme „dohlédnout“. Obyčejně máme za svět celý vesmír, ale ve skutečnosti to vůbec svět není, protože ještě není tak „vysvětlen“. Svět běžného člověka kolikrát nesahá ani za hranice města, protože tam už nic nezná. Jak pro mě může být například neznámé město, kde jsem nikdy nebyl, na světě? Zkrátka pokud to město vůbec neznám, jakoby pro mě neexistovalo, přestože je třeba jenom sto kilometrů od mého bydliště.

Už jsem použil i slova „jas“. Ten se váže zcela „zřetelně“ ke „světlu“, protože je jakoby jeho atributem. Jestliže nám tedy někdo něco „vysvětlí“, zeptá se nás, zda je nám to „jasné“ či „zřejmé“. „Zřejmost“ či „viditelnost“ jsou zase vlastnosti, kterých je světlo nutným předpokladem.

V křesťanské theologii dostává světlo zase nový háv tím, když je nám představováno v Bohu a zvláště v Kristu Pánu. Naopak temnotou se označují všeliké mocnosti „podsvětí“. Proto je nám se světlem či Světlem tak dobře. Máme dokonce různé „svíčky“, které se v liturgické praxi hojně používají. A vrcholem toho všeho je v liturgii obřad na bílou sobotu, kdy je zapálen paškál (tj. velikonoční svíce) a služebníkem Páně je nesen do kostela, přičemž služebník třikrát zvolává: „Lumen Christi“ (Světlo Kristovo). Kostel je tak osvětlován a pak následují nádherné „světelné efekty“, kdy se to světlo šíří mezi lid a kostel je osvětlován více a více, až je svíčkami celý „ozářen“.

Dnes jsem měl podobný skoro mystický zážitek v našem chrámu sv. Mikuláše, když se připravovala mše svatá. Postupně chodili ministranti, zpěváci, lektoři a pan děkan do sakristie, přičemž rozsvěcovali po kostele odtamtud světla různě po kostele. Uvědomil jsem si, že my v sobě vlastně máme také takový chrám – naše duše je totiž chrámem Ducha Svatého. A my se máme snažit ten chrám zaplnit tím božským světlem tak, aby v něm nebylo možné najít temnotu. K tomu máme spět a tak to také dopadne, neboť ve Zjevení sv. Jana se píše: „A noc už vůbec nebude, ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce. Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věčné věky.“ Viděl jsem, jak různá světla svítí různými směry. Jedna ozařují sochu zleva, jiná zprava a třetí zase svítí spíše jinam, aby ani tam nebyla temnota. Podobně těžké, jako představit si úplné světlo, je představit si úplnou bezmeznou temnotu (třeba tu, kde bude pláč a skřípění zubů). Ale představit si úplné světlo je těžší, protože světlo je dokonalejší.

Také mnoho náboženských písní používá tyto výrazy o světle:

Tvé světlo Pane, zahání temnotu, Tvá cesta je tak dokonalá...

Viděl prorok měsíc smavý, pod Tvou nohou, Maria, dvanáct hvězd kol Tvojí hlavy, sluncem’s celá zářila...

Nad slunce jasnější, nad měsíc krásnější, nad perly vzácnější, Maria...

Čistá, čistá, čistá jak studánka, jasná jak napadlý sníh...

Slovo Páně osvěcuje – k nebes vlasti cestu nám: - kdo je plní, následuje – Krista v jeho věčný chrám...

Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha...

Má pod bílým závojem líbeznou tvář, tak jak pod bílým obláčkem jitřenky zář...

Přijď, ó přijďiž Svatý Duchu! – a náš rozum osvěcuj; - slovům Páně dáme sluchu, - ty nás k činům rozněcuj

Bože, cos ráčil před tisíci roky – rozžati otcům světlo víry blahé...

Přijď, ó Duše přesvatý, - světla svého bohatý – paprsek rač na nás líť... O ty světlo blažící! – srdce v tebe věřící – milostně rač naplniť...