Pars septima: Fundamentum templi et fidei nostri aedificatur
Příběh neznámého smyšleného hrdiny
Pars septima: Fundamentum templi et fidei nostri aedificatur
Tak jsem si koupil nové ojeté farní auto, abych mohl vozit případný materiál na stavbu kostelíka, protože ještě před zimou jsme chtěli postavit základy a hrubou stavbu. Tedy viděl to tak hlavně jeden z našich farníků, který je povoláním statikem. Co se však v městečku nestalo. Po tom úžasném koncertu a přednáškách se atmosféra poněkud pozměnila. Pohledy na mě vrhané, když jsem chodil v klerice s kvadrátkem pro rohlíky, byly jiné než předtím. Dokonce se se mnou dalo i mnoho lidí do řeči volaje na mě přes celé náměstí: „pane faláři“ nebo: „velebnosti“. Bylo to mnoho lidí, kterých se víra dříve netýkala, ale teď byli postaveni před novou otázku ve svém životě. Trpělivě jsem musel snášet všechny jejich nejneočekávanější dotazy. Potom se mi ty nákupy rohlíků protahovaly až na celou hodinu. Viděl jsem, že musím pro své ovečky být k zastižení. Záhy jsem přijal i nějaká pozvání na pivo, neboť jeden spolužák z Říma říkal, že taková je prý evangelizace nejlepší. Jako farář jsem v první řadě člověk. Jsem služebníkem všech služebníků Páně a nesmím se nad ně nikterak povyšovat. Ovšem na tom pivě to byly velice zajímavé dialogy. Netrvalo dlouho a začaly z toho být spíše přednášky či diskuze, protože se tam scházelo více a více lidí u stolu, kde jsem byl já. Nejtěžší věcí bylo vždy přestat, protože žíznivé duše a upovídaní lidé neradi viděli konec debaty. Dodávám v ten okamžik, že je potřeba pamatovat na ctnost uměřenosti, dopiji poslední lok a jdu na faru. Někteří si dali říci a začali končit také tehdy, kdy já jdu platit. Projekt kostelíka se poněkud změnil. Dokonce velice zásadně, protože pomalu přecházel z kategorie kostelík/kaple do kategorie kostel dle velikosti. Také mi jistí farníci říkali, že by chtěli, aby to byl chrám pěkný a ne pouze nějaká náhražka. Ruiny starého vyhořelého kostela jsme tedy s pomocí místní stavební společnosti zcela odklidili. Ještěže mám ze zemědělky i praxi s různými stavebními stroji, protože tak mohu i mnoho udělat sám. K chrámu tedy přibyly v projektu další prvky. Jakási příčná loď a kaplička se vchodem z presbytáře naproti sakristii. Celý kostel bude tak mít tvar dvojitého cyrilometodějského kříže. V příčných lodích zatím nebyly namyšleny oltáře žádné, ale zato ona kaplička už své patrony měla – svaté sedmipočetníky. A málokdo z farníků věděl, kdo to vlastně je. Musel jsem jim to neustále opakovat, protože taková jména snad v životě neslyšeli. Jedná se o svaté Cyrila, Metoděje, Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávu. Horší debata se ale strhla, když jsme se bavili, zda máme slavit pouť na svatého Cyrila a Metoděje nebo na svatého Gorazda a druhů. Oba svátky jsou v červenci. Naštěstí nás zachránilo, že nás z této diskuze vytrhli ti, kteří si vzpomněli, že hlavní oltář má být zasvěcen svatému Štěpánu jako v původním kostele, takže pouť bude na Štěpána. Ovšem jak to vlastně bude vůbec nevím, protože mě stejně otec generální vikář hned po dokončení kostela pošle dávat dohromady jinou farnost, jak ho znám. Ale jako pokorný služebník nemohu odmítat své poslání. Je přeci psáno, abychom poslouchali své představené. Kostel nebo kaple, chrám nebo bazilika, zkrátka bylo potřeba, aby to někdo postavil a ne jenom o tom dlouho do noci povídal. Po vykopání základů jsme se rozhodli, že je budeme z finančních důvodů pokračovat výhradně svépomocí. I napsal jsem na farní nástěnku, že tehdy a tehdy budou brigády. Doufal jsem, že nebudu sám na celou stavbu. Ale stalo se, že přišlo mnoho lidí z jakýchkoliv důvodů pomáhat. Stále více lidí sympatizovalo s námi věřícími. Nejprve se ostýchali zeptat, jak se stát křesťanem, ale potom se to provalilo. Jeden starší pán přišel, že by se chtěl nechat pokřtít. Nenápadně jsem to rozkecal na stavbě a roztrhl se mi s katechumeny pytel. Ale řekl jsem jim, žertovně, že si prvně musí postavit kostel a křtitelnici, abych je pokřtil. Oni sice brblali, ale nakonec souhlasili. Chci, aby z nich byli dobří věřící, aby se nebáli za svou vírou jít i v nesnázích a nikdy od ní neopustili. Chci jim ukázat, že víra je poklad, který z Boží milosti nám je dán. My si toho daru musíme vážit a věru máme se čím chlubit, přestože to tak nevypadá. Ztratili jsme život proto, abychom nový život s Kristem Pánem začali. Vždy znovu svátostmi umíráme hříchu a rodíme se v Kristu Pánu. Horší to ale bylo, když jsme se v neděli scházeli na mši svatou, protože jsme se do skromné farní kaple již nevlezli. Zavedl jsem tedy v neděli přípravu pro katechumeny s bohoslužbou slova. Jako kdybych se poučil od řeckokatolíků a dělil striktně bohoslužbu na tzv. bohoslužbu věřících a bohoslužbu katechumenů, jinak řečeno bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti. Pro katechumeny jsem tedy sloužil jenom tu bohoslužbu slova, ale o to více jsem se v homilii zaměřoval na jejich přípravu. Měl jsem v plánu, že si z řad horlivých farníků za pár měsíců vezmu pomocníky, aby mi s vedením katechumenů pomohli a já bych pak slavil obyčejnou mši svatou včetně bohoslužby oběti. Jenom mi přijde divné, když bych to slavil a přijímal tam zcela sám. Jsme Boží stavba a Pán nás zdokonaluje v lásce, abychom byli vždy blíže k Němu. Základem Boží stavby – Církve je Kristus Pán. To je ten kámen nárožní. Jak krásné podobenství se odehrává v mé farnosti, když my stavíme ve svém duchu na stavbě Boží a naše těla pracují na stavbě Božího chrámu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.