Vítejte na stránce uživatele Angelara

Vůz se službou svátosti smíření během přepravy

4. 10. 2008 22:56

Kostely a doprava

Prosím pozor, nastupujte do vlaku InterCity číslo 581 VELEHRAD ze směru Praha hlavní nádraží, který dále pokračuje do stanice Pardubice hlavní nádraží, Česká Třebová, Olomouc hlavní nádraží, Přerov a Staré Město u Uherského Hradiště. Vůz první třídy, vůz pro přepravu cestujících na vozíku, vůz pro přepravu spoluzavazadel, především jízdních kol, vůz se službou úschovy během přepravy, vůz pro cestující s dětmi do deseti let, vůz pro přepravu věřících a vůz se službou svátosti smíření a požehnání během přepravy je řazen v přední části vlaku. Upozorňujeme cestující: oběť mše svaté bude slavena mezi stanicemi Pardubice hlavní nádraží a Česká Třebová.

Sehr geehrte Fahrgäste, steigen Sie im InterCity Zug Nummer 581 VELEHRAD aus der Richtung Praha hlavní nádraží ein. Der Zug weiter fährt nach Pardubice hlavní nádraží, Česká Třebová, Olomouc hlavní nádraží, Přerov und Staré Město u Uherského Hradiště. Der Ester-Klasse-Wagen, der Wagen für die Fahrgäste in Rollstühlen, der Gepäckwagen, vor allem für die Fahrräderbeforderung, der Wagen mit dem Gepäckaufbewahrungdienst, der Wagen für die Fahrgäste mit Kinder bis zehn Jahre, der Wagen für die Gläubige und der Beichtewagen mit Segenmöglichkeit ist situiert hinter der Lokomotive. Fahrgästebeachtung: das Eucharistie-Gottesdienst wird zwischen den Stationen Pardubice hlavní nádraží und Česká Třebová gefeiert.


Člověk je na zemi jenom hostem a pobývá na ní jenom po krátký čas. I celá Církev má jako jeden přívlastek slovo „putující“. Tak jsme tedy my všichni poutníci na věčnost. Pulvem es et in pulverem reventeris – jsi prach a v prach se obrátíš. Ovšem to vůbec neznamená, že by nám mělo být jedno, co a jak budeme dělat. Člověk je totiž vybaven duší, která je nesmrtelná (jedna ze základních pravd víry). O tu duši náleží každému člověku starat se. A budeme-li se o ni starat dobře, bude-li s námi Boží milost, abychom spatřili světlo víry, necháme-li víru v nás kvést, jistě se naše duše bude těšit z Boží přítomnosti navěky.

Každý člověk takto žijící – Boha hledající usilovně – se snaží býti blízko těm, kteří rovněž takto smýšlejí. Tvoří tak komunitu-obec věřících, kteří si vzájemně mají jít příkladem a pomáhat si, aby z víry načerpali co nejvíce pokladů. Jaké by to však bylo společenství, když by se nijak nespolčovalo. Použiji jiné výrazivo: jaká by to byla obec, kdyby neobcovala. Obcovat je tedy žít v obci, a to tak, že náš život a naše jednání se dotýká životů jiných osob. Obcování je činnost, kdy budujeme vztahy. Proto se modlíme v modlitbě Anděle Boží podle staré verze: „a v tom svatém obcování, ať vytrvám do skonání“. Našim úkolem je obcovat – žít (svou víru) tak, abychom co nejlépe sloužili a byli povzbuzením a pomocí ostatním členům (náboženské) obce. Každý je totiž vyvolen k nějaké činnosti. Jako se to píše v Písmu – jsme údy jednoho těla a hlavou je Kristus. Jsme občany jedné obce a svorníkem je Kristus. Jsme povinni pracovat na této vinici Páně, abychom z ní měli užitek. Až přijde Pán žně, musíme být připraveni. Nevíme totiž, kdy přijde, ale právě život v Kristu je to, co nám zaručuje, že můžeme jít naší životní cestou poměrně bez obav, neboť jsme Jím vedeni. A právě centrem takového duchovního života je nějaké shromáždění.

Shromáždění věřících se konají zejména v chrámech. Proto nám má být chrám vždy drahý, protože do něj přicházíme společně prožívat Boží přítomnost. To však neznamená, že mimo chrám by Bůh nemohl být přítomný. V chrámu, kostele, katedrále, kapli se konají i mnohá důležitá rozhodnutí jako přijímání svátostí. Těmi se dobrovolně dáváme na cestu, kterou pro nás Pán má. Křest nás zařazuje mezi křesťany a jsme jím nerozlučně svázání s Kristem. Svátost biřmování nás v tomto rozhodnutí utvrzuje a podobně jako máma dává pohádkovému Honzovi na cestu ranec buchet v době, kdy se chodí do „světa“, tak nám otec biskup skrze sebe, ale ne ze sebe, svěřuje něco, co budeme potřebovat na naší duchovní cestě. Dává nám pečeť darů Ducha Svatého, abychom světu byli světlem a zemi solí. V eucharistii se rozhodujeme přijímat samotného Krista Pána do našeho života. Ale přijímáme ho doopravdy? Nepřijímáme jenom chléb? Kolik z Ježíše dojde do našeho srdce, přestože se nám vždy nabízí celý? Říkejme mu tedy: „přijď Pane Ježíši a veď mě, já půjdu s Tebou“. Pak jsou zde svátosti při přijímání životních povolání – povolání ke kněžství a povolání k manželství (a řeholníkům rovněž neupřu řeholní sliby). To vše je v kostele, to je naše obcování, život s náboženskou obcí.

Život lidský je ale velice dobrodružný, takže v různých podmínkách se mohou konat tyto činnosti většinou provozované v tradičním kamenném chrámě trochu jinak. Ať je to kněz sloužící Nejsvětější oběť v kelímcích od jogurtu nebo svátost smíření v bratrském rozhovoru na loďce uprostřed rybníka. Či jinak Otec Tišek říkává, že slouží v chrámu s nejvyšší klenbou na světě, neboť kostel Proměnění Páně na Americe v Orlických horách je pod širým nebem. Ano, jakékoliv místo, kde se takto duchovně žije se vlastně stává „kostelem“. A je to krásné.

V posledních letech bývá v módě uzavírat manželství v různých netradičních podmínkách a setkáváme se tedy se svatbami při seskoku padákem, při potápění a na různých nezvyklých místech. V Hamburku jsem dokonce viděl plovoucí kostel. Prostě se jednalo o loď s křížkem na střeše a příslušnými nápisy či spíše reklamou. A teď jsem již tam, kde se kostely v dopravě začaly objevovat jako první a věřím, že tomu tak bylo už za času apoštolů. Dlouhé námořní cesty si vyžadovaly, aby se na lodi trávily dlouhé hodiny i dny. Jistě bylo na moři odslouženo mnoho a mnoho mší svatých a jiných náboženských obřadů. Dokonce kapitánové lodí mají propůjčeno oprávnění různé takové úkony vykonávat. Ať jsou to pohřby nebo svatby. A nedílnou součástí moderních luxusních lodí jsou i lodní kaple. Prostě pro tu náboženskou obci, která je nyní na moři, je jejich vlastní kostelík (kaple).

Kdysi jako malý jsem dostal takovou krásnou myšlenku, že by se na takovou „dopravní kapli“ hodilo přestavět nějaký železniční vůz. Máme vozy 1. a 2. třídy, lůžkové, lehátkové, jídelní, barové, služební, pro cestující s dětmi do 10 let, pro přepravu cestujících na vozíku – proč tedy nemít třeba „vůz pro přepravu věřících“ nebo „vůz se službou svátosti smíření během přepravy“?

Ať tedy putujeme kamkoliv, nesmíme zapomínat, že jsme křesťany, protože to, když náš kostel zrovna neputuje s námi, ještě neznamená, abychom od víry opouštěli. Naopak, to je právě ten okamžik, kdy má být naše víra o to pevnější a je tak zkoušena. Opravdu věříme, že nás má naše náboženská obec ráda a my ji a opravdu je pro nás Bůh vždy ještě nad všemi přáteli z ní?

To je k zamyšlení, závěrem však uvedu i dva případy, kdy se kostely pohybovaly. První je z doby, kdy se budovaly světlejší zítřky a výsledkem touhy po nalezištích uhlí v Mostě, kdy musel být kostel asi o 800 metrů přesunut, aby „nezavazel“. Byl to vrchol techniky, když člověk dokázal pohnout tak velkou stavbou, aniž by se rozpadla. Druhým případem je kostel v Olší nad Oslavou u Velkého Meziříčí. Místní však namítnou, že v Olší žádný kostel není. Ano, je to tak, ale prý tam měl kdysi stát. Když se budovaly základy, záhadným způsobem se prý přenesl do Netína na malý vršíček, odkud je viditelný z velké dálky. Dnes se tedy jedná o poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie a každoročně (již 295 krát) se tam koná pěší pouť z města velkého mezi říčkami malými. Nyní již bývalý velkomezeříčský děkan P. Jan Peňáz zavedl i poutě na každou první sobotu v měsíci.

Zobrazeno 2673×

Komentáře

JakubV

To jsem vždycky chtěl...

Ronoath

Připomnělo mi to to konvikt, kdy jsem v liturgice kreslil plány na přestavbu vozu WR na kapli: Prostě místo jídla pokrm duchovní. Jen je otázka, kde ji využít, připadá mi nedůstojné mši sv. sloužit někde na našich plečkovních tratích:-)

Ale takové DSM ve Staré Vsi by si s tím poradilo:-D

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio