Příběh neznámého smyšleného hrdiny
Přišla zima a jakákoliv myšlenka na slavení bohoslužeb venku nepřipadala v úvahu. Museli jsme te tedy tísnit na faře, protože nás bylo čím dál tím více. Možná ne nadarmo ještě nedávno byli v mé farnosti dva kněží. A pokud nás někdy navštíví otec biskup nebo otec generální vikář, tak zřejmě znovu budou, protože tohle všechno sám už sotva zvládám.
Přípravě katechumenů jsem věnoval nejvíce času, protože se tato skupina stala nejpočetnější v naší farnosti. Ovšem trval jsem na svém: křest bude až v novém kostele. Vždyť před zimou se nám jej spolu s farníky podařilo už dostat pod střechu. Musel jsem však prodat své farní auto, abych mohl zatáhnout některé poplatky spojené se stavbou.
Na Vánoce jsem vyhlásil, že je musíme prožít v nějakém důstojném prostředí, tak jsem sloužil většinu mší svatých v kostele v jedné ze sousedních vesnic rovněž pod mou správou. A katechumeni byli velice nadšeni, protože se konečně podívali na nějaký kostel i zevnitř, přestože se tam nebylo čím chlubit. Viděl jsem, že jsou to lidé opravdu navštívení Duchem Svatým, kterých se víra nejen dotkla, ale úplně je vzala. Přestože jsem chtěl původně hromadný křest nechat až tak na léto, rozhodl jsem se, že jej uděláme v údolí u řeky o Velikonocích.
Nesmím zapomenout, že v lednu za mnou přišel jeden chlapec, kterého jsem vídal skoro na všech bohoslužbách, co jsem sloužil. Svěřil se mi konečně, že chce být Kristovým knězem a sloužit mu celým životem nerozděleně. Znal jsem ho velice dobře a obětoval za něj nejednu soukromou mši svatou. Tušil jsem již sám dříve, že ho Pán volá. Poslal jsem ho se svým doporučením za otcem biskupem, který ho přijal a zařídil s ním potřebné náležitosti ohledně vstupu do teologického konviktu a následně kněžského semináře.
V postní době jsem si odřekl své oblíbené rohlíky i ty všechny nekonečné debaty po různých restauračních zařízeních a snažil jsem se hlouběji žít víru sám. Ale moji věřící mě pronásledovali jako lišku na honu a nenechali mi ani chvíli klidu. Ale ty křížové cesty, které jsme měli v přírodě byly opravdu krásné. Obcházeli jsme městečko a viděli jej z různých stran. Také padl návrh, abychom si tuto cestu vyznačili kříži, má-li být křížová. I stalo se tak velice záhy a okolo městečka přibylo čtrnáct křížů na památku čtrnácti zastavení Kristovy křížové cesty. Byly to kříže velice prosté – pouhé sešroubované dřevěné trámky připevněné k nehlubokému betonovému základu.
O Velikonocích jsme připravili krásnou slavnost venku. Byla sice trochu zima, ale vlastně žádné vnitřní prostory jsme neměli. Nyní se na venkovní akci křesťanů dívalo městečko zcela jinak. Všichni viděli, že za poslední půlrok to tady ožilo vskutku nebývale. Potom přišlo to nejkrásnější – o památce noci, kdy byl náš pán Ježíš Kristus vzkříšen z mrtvých a přemohl tak smrt, pohřbilo nebývalé množství mých katechumenů své hříchy očistnou koupelí ve vodě křtu ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého. Potom jsem jim ještě slavnostně lámal a rozděloval poprvé Tělo a Krev Páně. Když jsem se té noci ložil ke spánku, slyšel jsem jakoby radostné zpěvy andělů v nebi oslavující navrácení hříšníků k Bohu.
Akorát jsem to trochu přehnal s tím, že jsem je křtil v řece, protože jsem z toho byl pak týden nemocný. Doufám však, že oni ne. Ale po Velikonocích za mnou přišli další lidé, kteří chtěli se stát křesťany. Nevím moc, jak k tomu přišli, ale říkali, že ten křest u řeky sledovali a dotklo se jich něco, co je přivedlo až za mnou na faru.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.