Ve dnech 27. 2. – 1. 3. 2009, tedy ihned na samém začátku doby postní, se konala na Mamre postní duchovní obnova, která nás měla více přiblížit Kristu Pánu a hlouběji ponořit to přetěžkých ran jeho utrpení a slávy vzkříšení, abychom si byli více vědomi nevyčíslitelného daru, který od něj dostáváme – spásy své duše. Snažili jsme se v tichosti zamýšlet nad tím, proč to tak muselo být. Po vzoru sv. Anselma z Canterbury jsme si mohli i my klást otázku: „Cur Deus homo?“ (Proč Bůh člověkem?)  Uvažovali jsme o tom, co to je být svobodný a jak skryté světu je skutečné tajemství svobody, které spočívá v úplné oddanosti Ježíši. Na Křížové cestě jsme mohli rozjímat o každém kroku Pána, který nesl kříž obtěžkaný našimi hříchy. Ano, i o hříších jsme přemýšleli, protože jsou něčím, co nás od Něj vzdaluje.

Duchovní obnovu vedl P. Martin Hobza, SDB. Díky tomu, že je salesián, dostala celá akce jaksi svérázný průběh a i my jsme mohli poznat něco více ze salesiánské spirituality. Již po mém příjezdu, který byl jako již tradičně pozdní, jsem si nebyl úplně jist, kdo to vlastně tu duchovní obnovu vede. Neseděl v sále žádný pán v klerice a nikdo neměl ani kolárek. Zprvu jsem ani nevěděl, zda ji povede nějaký kněz či ne. Začali jsme se nejprve představovat a také jsme si něco pověděli o tom, kdo je odkojen jakým společnestvím , scholou či farností.

Velice zajímavou částí byla taková analýza našeho smýšlení, kde jsme na malý papírek měli napsat co bychom si od této duchovní obnovy přáli, na co stále myslíme, na co se těšíme a čeho se bojíme. Po napsání jsme papírek složili a měli na něj napsat oslovení, kterým v naší soukromé modlitbě nejčastěji začínáme své prosby, díky a chvály. Tyto papírky zůstaly na oltáři v kapli po celou dobu duchovní obnovy.

V sobotu ráno jsme se sešli v kapli na modlitbu ranních chval. Potom jsme pokračovali v jídelně snídaní, po které jsme byli požádáni o dodržování silentia, aby naše usebranost byla posílena. Měli jsme tím udělat Pánu Bohu prostor promlouvat v tom tichu k nám. Hned po snídani jsme tedy šli rozjímat do kaple při výstavu Nejsvětější svátosti, v níž jsme měli uprostřed nás Pána Ježíše skutečně přítomného. Byli jsme vyzváni, abychom se nesnažili stále něco v duchu povídat, ale abychom se ztišili a poslouchali, co nám Pán chce říci.

 V sále následovala přednáška na téma „Svoboda“. Vhodné však bylo zahájení zamyšlením o smyslu duchovních obnov vůbec. Jedná se totiž o chvíle setkání se s Bohem, které jakýmsi způsobem dávají důraz na vlastní zážitek. Chceme v těchto chvílích s Bohem hovořit. Záleží mi v té chvíli na mém společenství s Ježíšem přímo a ne jen skrze společenství mých přátel a známých.

Důležité bylo uvažování nad tím, co znamená být svatý a Otec Martin si jako salesián neodpustil dodat povzbuzující slova sv. Dona Boska:

1.       Bůh si přeje, aby každý z nás byl svatý.

2.       Být svatý je možné.

3.       Být svatý je snadné.

Svatost znamená dospět do takoho stavu, že jsme rádi, že jsme křesťané. Svatost znamená, že máme rádi Boha a bližní upřímně a konečně také znamená být svobodnější, šťastnější, zralejší a lepší než předtím. A se svatostí souvisí i svoboda, protože nejvíce svobodní jsou ti, kteří svobodně volí dobro a přičemž netouží po nějaké odměně, jako kdyby mohli spásu dosáhnout svými skutky. Spíše je to třeba chápat naopak, protože když jednou z Boží milosti dostáváme spásu, máme za co Bohu děkovat a naše svobodně konané dobré skutky jsou důkazem naší odhodlanosti žít s Bohem a plnit Jeho vůli. Když budou jednou naše srdce podobná Ježíšovu, můžeme říci jako svatý Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Tento i další úryvky z Písma jsme po přednášce obdrželi k rozjímání.

Při obědě bylo silentium již odvoláno a my mohli spolu navázat živé diskuze, přičemž další zajímavá část nás teprve čekala. Byla totiž popuštěna uzda naší kreativitě, když jsme byli o druhé hodině shromáždění venku a byla nám rozdána po dvojicích jednotlivá zastavení Křížové cesty, abychom je ztvárnili výtvory ze sněhu. O třetí hodině jsme se vydali na naši sněhovou Křížovou cestu. Vzniklo tak mnoho krásných sněhových soch či sousoší. Kdo nebyl tolik nadán sochařským talentem, mohl se více projevit při modlitbě u svého zastavení či zpěvem a hrou na nástroj. Musím však poznamenat, že značně mokrý sníh byl k výtvorům ze sněhu velice vhodný a dobře se opracovával.

Potom jsme se shromáždili na sále a sdíleli jsme si to, k čemu jsme během celého dne dospěli. Naše postřehy byly různorodé, často originální a bylo velice krásné je předávat jiným. Pak již následovala večeře a po ní jsme se na sále dívali na film o svatém Filipu Neri. Tento světec vynikal milosrdnými skutky, když se staral o opuštěné děti. Ve filmu bylo množství vtipných scén umocněných také přítomností jiných světců jako například zakladatele jezuitů svatého Ignáce z Loyoly a různých více či méně zbožných církevních hodnostářů renesančního Říma.