Bílá sobota

Bílá sobota

Vstali jsme ráno v šest hodin a vstal s námi i Otec Josef. Pomodlili jsme se tedy officium lectionis, laudy, střídmě pojedli a vydali se na cestu. Zpočátku jsme stoupali na horský hřeben. Potom jsme již šli po něm. Tam jsme se také zastavili na modlitbu sv. Brigity – Tajemství spásy, kterou uvádím v rubrice Modlitba.

V jedné osadě byla kaplička, kde jsme se latinsky pomodlili a šli dále. Když jsme procházeli okolo skupiny trempů, tak nás pozvali na jistě výborné hovězí maso. Prý ho mají mnoho a rádi by se podělili. My jako pokrytci jsme poděkovali a odmítli, abychom toho náhodou moc nesnědli, přičemž jsme mohli se s oněmi lidmi pobavit a třeba by nám ještě na naší cestě poradili nebo my jim na jejich. V údolí jsme se pomodlili tercii a pokračovali jsme okolo krásných skal dále. Došli jsme na německé hranice a já jsem si neodpustil pokračovat v započaté modlitbě růžence v jazyce německém. Aspoň chvilku. Za hranicemi jsme pak vesele zdravili: „Grüss Gott!“ Sešli jsme do krásného údolí u Teufelsmühle, okolo kterého vedla úzkokolejná železnice s parním provozem pro turisty. Zde jsme však zaváhali a vydali se na opačnou stranu. Došli jsme tedy místo do Oybina do Olbersdorfu, což je už prakticky předměstí Zittau (Žitava). Tam jsem se raději poptal na cestu a zjistil, že tedy musíme zpět. Tedy jsme se vrátili po polední modlitbě a mazanci k obědu zase okolo Teufelsmühle a pokračovali již tedy do Kurort Oybin. Tam má úzkokolejná železnice svou konečnou. Také je tam množství turistických obchůdků. Nás však zaujal spíše zajímavý lutheránský kostelík vybudovaný ve svahu a také zřícenina opevněného kláštera na kopci nad ním.

Z Oybina jsme již přes pozoruhodně krásné údolí plné roztodivných skal postupovali vzhůru k německočeské hranici. Byl to kopec v závěru velice prudký, ale motorkářům to vzhledem k výkonům jejich strojů nevadilo a konečně měli příležitost protáhnout ventily na svých miláčcích. Horší to bylo se supějícími autobusy nebo s obdivuhodnými výkony šlapajících cyklistů.

Hranici zpět do Česka jsme překročili okolo třetí hodiny, takže jsme záhy zavedli modlitbu Korunky k Božímu milosrdenství, jež je rovněž uvedena v rubrice Modlitba. Část jsem si dovolil modlit se v originále. Jakmile jsme chytili signály českých mobilních operátorů, oznámili jsme překročení hranice Otci Josefovi a domluvili se s ním, že se sejdeme „u Nikoly“ na jídle. Pak jsme spíše kvapnějším krokem postupovali, abychom včas stihli v Rynolticích v restauraci Nikola býti. Tam jsme si dali zaslouženou odměnu. Já jsem se začal připravovat na večerní oslavy a tedy jsem si již dovolil po delší době dát opět lahodné pivní zlato s o nic méně lahodnějším smaženým sýrem. Kolega raději zůstal u kofoly. Od Nikoly, kde jsme se setkali s většinou ostatních, jsme pospíchali zpět do Jítravy na faru. Padl návrh, že bychom to mohli vzít přímo, takže jsme měli doslova přespolní běh. Ovšem kamaráda zarazily elektrické ohradníky ovčích pastvin, zatímco já jsem je vesele přeskakoval. Nevím, proč je nepřeskočil on, když je o hlavu vyšší.

Nastal večer a já jsem nedlouho po prvních příchozích k jejich udivení dorazil na faru. Vzal jsem si lekcionář a začal cvičit všechny žalmy. S velkým úspěchem se mi podařilo zazpívat je na čtyři různé nápěvy, takže asi dvakrát se tedy nápěv opakoval. To mě pan děkan Lukasz u nás ještě vybízel, abych zapěl každý žalm na nápěv jiný. Když se mi konečně podařilo zmocnit se misálu, mohl jsem si nacvičit i chvalozpěv Exsultet. Mezitím se mnozí snažili připravit kadidlo a tak podobně. Dobře jsem však zakročil, když jsem pověřil Markétu, aby rozdělila čtení. To se jí nakonec povedlo.

Začala tedy velikonoční vigilie u ohně před kostelem. Otec Josef požehnal oheň a zapálil od něj paškál. Cestou přes kostel jsem zpíval třikrát: „Světlo Kristovo“. Pak mi Otec požehnal a já zpíval Exsultet. Zpíval jsem poměrně tichým hlasem, ale snad to nevadilo. On je ten chvalozpěv docela dlouhý a potom mě čekaly ještě žalmy a litanie, takže jsem nechtěl přijít o hlas hned. Nakonec i ty žalmy jsem nějak zazpíval. Velice pěkná byla však homilie, kterou Otec pronesl, jak již je to tradiční, z polorozpadlé kazatelny. Mluvil krásně o tom, jak byl Pán Ježíš naším přítelem. Také o tom, jak ho přátelství k nám přivedlo k tomu, že toho ostatní zneužívali. Vzpomeňme si, co říkal Jidášovi (Lk 22,48): „Políbením zrazuješ Syna člověka?“ I my často v takových přátelských znameních konáme jenom to, abychom ukojili své touhy po zisku nebo slasti. Pravé přátelství je však mnohem náročnější. Není jednoduché být přítelem, a proto dnešní a nejen dnešní lidé okolo sebe staví hradbu z nějakého falešného sebevědomí a neotřesitelnosti, aby ukázali ostatním, že oni přátele nepotřebují. Ale opak je pravdou, protože tito lidé pod těmi svými barikádami nepřístupnosti skrývají pouze ubohého člověka, který neví, co má dělat. V přátelství musí člověk dát svému příteli najevo i své slabosti. Jen tak mu může přítel pomoci a vyléčit jeho rány a pomáhat mu v jeho nedostatcích. Na druhé straně se této otevřenosti právě velice lehce zneužívá. Víme však, že Ježíš je pravý přítel, který této naší důvěry v Jeho pomoc a našeho otevření se vůči Němu nikdy nezneužije a vždy bude dobrým přítelem, takže nám bude vždy přispívat svou pomocí a hojit naše rány. Také Otec říkal, že když ve čtvrtek v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové obnovoval svůj kněžský slib, stále více si uvědomoval, že chce být knězem pro nás. Nechce však být jenom naším formálním duchovním paterem, ale také spíše osobním kamarádem a přítelem. Chce žít s námi naše životy a být nám nablízku. Vždyť nemálo z přítomných provází celý jejich křesťanský život včetně svátostí křtu a manželství. Otec Josef není farářem, ale studentským kaplanem. Má tedy takovou specifickou skupinu okolo sebe. Tvoříme takovou virtuální farnost, která po právní stránce nikde neexistuje, ale přesto nás pojí osoba Otce Josefa. Pro něj jsme jeho duchovní děti i když není oficiálně naším farářem jakožto duchovním představeným určité jsoucí farnosti.

Po kázání následovaly litanie. Musel jsem si dát pozor, abych to s těmi svatými nepřehnal. Udělal jsem tedy oproti základnímu textu jen pár změn. U sv. Vojtěcha jsem zpíval trochu archaicky: „Svatý Vojtěše“ a u sv. Terezičky jsem krásně vše rozvedl: „Svatá Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté tváře“. Ještě jsme žehnali křestní pramen. Potom již byla mše v poměrně poklidném průběhu, neboť nebylo nic zvláštního.

Po návratu z kostela tedy začalo pravé veselení a hodování – oslava vzkříšeného Krista Pána. Stoly se pod jídlem prohýbaly a pití teklo proudem. Šikovní přátelé nachystali výborný zeleninový salát a obložené talíře. Povídali jsme si o mnohých věcech. Také Pavel nám vyprávěl o Rusku a o jeho jiných cestách. Jak již je tradiční, osvěžili jsme si s Otcem a Jirkou své znalosti ruského jazyka. Tentokrát se k nám přidal i Pavel.

fotky od uživatele jarda77:

http://www.signaly.cz/fotkyAlbum.php?albumId=26875