Boží hod velikonoční aneb já potřetí kmotrem

<!-- @page { margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Boží hod velikonoční

Ten den jsem byl domluven se svou sestřenicí, že půjdu za kmotra její dcerce Laurince. Proto jsem ráno brzy vstal a vypravil se před faru, kde na mě čekal sestřenky manžel s vozem. Přejeli jsme k nim domů do Liberce a byl jsem tam dobře pohoštěn. Potom jsme jeli do Liberce-Vratislavic, kde měl být křest udělen. Nachází se tam kostel, který je používaný v letním období. Za farou je však postavena nová kaple, která v suterénu skrývá ještě krásný farní sál. Tedy v kapli se konala mše svatá, při níž byly křtěny celkem tři děti. Mši svatou sloužil otec Radim od františkánů, ale křest samotný potom uděloval jáhen.

Nejprve jsme se shromáždili u vstupu do kaple, kam za námi liturgický průvod po začátku mše svaté přišel. Jáhen se ptal, co od Církve si žádáme. Také se ptali na jméno, které dítěti chceme dát. Navrhl jsem tedy ještě předtím, aby malá přijala křestní jméno Laura Zdislava. Svatá Zdislava je totiž patronkou Podještědí, vždyť v Jablonném je pohřbena a žila na hradě Lemberku. Zároveň je to patronka rodin a bývá zobrazována s celou rodinou. Dalším důležitým faktem je, že pochází z Křižanova, což je nedaleko od Velkého Meziříčí, odkud pocházím, kde žiji a kde tedy žije i babička s dědečkem a vyrůstala teta, babička křtěné. Byli jsme pozváni do společenství a zaujali jsme pro nás připravená místa v prvních lavicích. Při mši svaté bylo velice pěkné, jak se jim ve Vratislavcích daří snoubit klasické kancionálovky s hosanovkami. Na jedné straně kaple totiž stojí elektronické varhany a na straně druhé je prostor, kde sedí mládež a zpívá v doprovodu kytary. V lavicích jsou potom Kancionály i Hosany. Vůbec na mě ta farnost působila jako velice živá.

Při křtu jsme děti přinesli ke křtitelnici a jáhen je křtil. Pozoruhodné však při tom bylo, že křtil rukou – tedy nabral do dlaně vodu a s křestní formulí „já tě křtím ve jménu Otce - i Syna - i Ducha svatého“ třikrát dětem polil hlavu. Vždy jsem se totiž zatím setkal jenom s tím, že křestní voda byla lita z konviček, ač vím, že různí i odloučení bratři z různých náboženských společností křtí ponořováním a všemožnými jinými způsoby v úchvatných baptistériích, což je jejich název pro křestní bazének. Pak jsme ještě jako kmotři zapálili křestní svíce.

Když jsem někomu kmotrem, tak vždy více vnímám, jak jakoby se nebesa otvírají a vítají nového svého člena. Byl tedy mezi námi další človíček, kterému byly odpuštěny všechny viny včetně té dědičné. To je úžasný pocit, když člověk ví, že někoho může mít Bůh tolik rád. Jakoby jsem cítil určitou lehkost, která mé srdce povznášela do radosti pramenící z právě zažité přítomnosti na udělování svátosti. Kéž bych já mohl být tím nevinným dítětem, které je před Bohem nyní úplně čisté. Byl mu odpuštěn dědičný hřích a žádný jiný hřích ještě nemohlo spáchat.

Další průběh mše byl obyčejný. No, akorát velikonoční, protože se jednalo o neděli Vzkříšení Páně. Jenom je pozoruhodné, že z celé naší skupiny jsem šel ke svatému přijímání sám. Prosím, modlete se tedy za nevěřící příbuzné mé nové kmotřenky. Já vím, že s tím bude ještě hrozná práce, ale mým úkolem je malé tu víru nějakým vhodným způsobem předat. Sestřenice je křtěná a její kmotrou je moje maminka. Já jsem tedy kmotrem její dceři. Je oceněníhodné, že mé mamince se podařilo nějakým způsobem mé sestřenici předat víru. Teď je další úkol na úrovni o generaci později na mně.

Po mši svaté následovalo pohoštění ve farním sále. Bavil jsem se s jáhnem a říkal mu, jací ctihodní a slovutní kněží působili v naší farnosti (např. Otcové Peňáz, Kodet, Vácha...). Také jsme se bavili o mém úmyslu vstoupit do kněžského semináře.

Pohoštění ještě ve větší míře pokračovalo na zahradě u sestřenky, kde to vrcholilo výbornými specialitami z domácího grilu a neopakovatelným dortem paní sousedky. Asi ve čtyři hodiny jsem se nechal odvézt zpět na Jítravu. Tam jsem vyzvěděl, kde jsou ostatní a bavil jsem se dlouho na návštěvě u tamější farní hospodyně, svaté ženy a františkánské terciářky v jedné osobě. Díky ní je vůbec pobyt na Jítravě možný.

Po příchodu osob naší výpravy jsem se rozhodl, že půjdu do přírody se modlit. Prošel jsem tedy část vesnice, kde jsem předtím ještě nebyl a zamířil i na pastviny nad vesnicí. Velkým obloukem jsem došel přes kopec až skoro k železniční trati. Bylo teploučké jarní odpoledne a všechno stvoření chválilo vzkříšeného Pána. I já jsem se v modlitbě tiše i nahlas přidával. Při třetím a čtvrtém desátku slavného růžence jsem byl ve velice hlubokém radostném rozpoložení a s hlasem zcela nebývalého tónu jsem slovy té modlitby velebil Pána a Jeho lásku k nám.

Po příchodu jsme se pomalu chystali na modlitbu nešpor, kterou jsme původně chtěli konat v kostelíku. Tam se nakonec nekonala, ale stihl jsem tam zapět alespoň pár taizáckých popěvků. Na nešpory jsme přizvali i trvalé obyvatele fary. Ve skupině modlících tak byla téměř polovina terciářů, z nichž byl jeden kněz – Otec Josef. Je totiž nutné poznamenat, že paní Eva se před nedávnem také složením slibů stala terciářkou dominikánů s řádovým jménem Marie Magdaléna.

Po modlitbě jsme se dali do jídla a pití a velikonoční oslavy pokračovaly druhým veselým večerem.

Velikonoční pondělí jsme asi prožívali jinak, než jej prožívalo množství našich vrstevníků. Nemohli jsme najít vhodnou vrbu, ze které by bylo možné uplést onu věc na šlehání slečen. Píši onu věc, protože v různých krajích se tomu říká vskutku rozdílně. Jedni totiž mají pomlázku, jiní jako my mrskačku, další tatara. To se v tom má jeden vyznat. Nás zajímala hlavně naše poslední mše svatá. Po ní jsem se ještě vypravil na takový pahorek nad vsí. Potom jsme se již pomalu balili a vypravovali se na pěší cestu do Rynoltic. Žel, naše oblíbená restaurace Nikola měla zavřeno, tak jsme šli po rozloučení se zůstávajícími šli rovnou na nádraží, odkud jsme pokračovali vlakem přes Českou Lípu hl. n., kde jsem prozřetelně rychle vyběhl z vlaku koupit na cestu pro kamaráda a pro mě po kousku lahvového piva, a přes Kolín, kde totéž provedl na oplátku kamarád. Já jsem pak vystoupil v Pardubicích hl. n., kde moje velikonoční jítravská pouť končila.