<!-- @page { margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->
Po náročném dni předchozím jsem si opět utrhl trochu spánku, abych mohl tento výjimečný den zasvětit hlouběji Bohu. Ráno jsem šel do školy, ale pak jsem se rychle vracel, abych si sbalil zavazadlo pro cestu na Jítravu, kde jsme se měli sejít s mnoha známými včetně Otce Josefa.
Byl jsem domluven, že tam budu odvezen osobním automobilem. Ale když to člověk nakonec časově propočítá, tak to vyjde dost podobně jako vlakem i když by se to moc nezdálo. Ovšem za odvoz jsem vděčný.
Přijeli jsme takřka zároveň s Otcem Josefem. Již několikrát se nám podařily takové současné příjezdy. Byly brzké odpolední hodiny. Ti, kteří na Velký pátek jedli, se vydali ukojit své žaludky. Já jsem raději šel do kostela, kde jsem mohl v tichosti nebo za zpěvu postních písní sám rozjímat. Ke třetí hodině jsme se vydali k Velkým kamenům, kde jsme měli božské officium a křížovou cestu v přírodě. Tu vedl Otec Josef a u jednotlivých zastavení jsem se s ním střídal v promluvách. Když člověk s Bohem žije a miluje Ho, tak pro něj není nejmenší problém o Něm mluvit. Vždyť k tomu těm, kteří Ho milují, dává svého Ducha svatého. I já hříšník jsem tedy měl možnost pronést sedm promluv o zastaveních křížové cesty. Nechal jsem se vést Slovem. Ale mluvili jsme o zajímavých postřezích, ke kterým jsme se i v další dny vraceli: o milosrdných dobrých skutcích, o velké lásce Panny Marie, o nás zatvrzelých hříšnících, o čistém životě, o beznaději po smrti Páně a také o Jeho slavném Vzkříšení, kteréhož oslava se však také blížila. Po těchto promluvách bych se nebál jít na kazatelnu a něco tam lidu říci. Vždyť vím, že nemluvím já, ale slova mi jsou spíše dávána do mysli. A to si ani nedovedu představit, jaké to bude, když budu církví, dá-li Bůh, k tomuto úkolu ustanoven a pro něj na mě budou vzkládány ruce biskupa při jáhenském a kněžském svěcení.
K večeru přijeli další lidé, ale já jsem stál tak trochu mimo, protože po návratu z křížové cesty jsme pomalu chystali v kostele velkopáteční obřady. Jak již jsem psal loni, staly se snad veškeré zpěvy na Jítravě „mým dědičným podílem i mou číší“. V pátek to bylo ještě v pohodě, protože se zpívalo jenom „Hle kříž...“ a potom žalm. Pašije jsme četli ve třech. Otec četl Pána Ježíše, Martin četl všechny ostatní a já vypravěče. Během obřadů jsme ještě zapěli „Když na kříži pněl Spasitel“.
Ve večerních hodinách jsem trávil také určitý čas v kostele. S paní Evou jsme byli takoví dva lidé, kteří se nemohli Boží přítomností nasytit a měli jsme stále na mysli, že je potřeba se modlit. Otec Josef se svým přístupem k víře z nás bývá občas trochu vedle, když za ním chodíme, jestli už se budeme modlit z breviáře. Po příchodu zpět na faru jsem se dal do řeči s jedním zajímavým človíčkem. Církví de iure evangelík, vyznáním katolík a názory přinejmenším lefébvrista. Rozhodli jsme se, že další den půjdeme pěšky do Oybina.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.