Překročit hranici

Překročit hranici

Včera jsem byl na výletě na kole v česko-rakouském pohraničí. Prohlédl jsem si malebné Slavonice a dokonce se tam podíval i do kostela, ale odtud mě ihned vyrazili dělníci, že prý tam pracují. Pamatuji si, že kdysi jsme byli ve Slavonicích na školním výletě, ale to je už opravdu dávno. Také jsem se podíval na nádraží. Probíhá tam jakási rekonstrukce a mají tam krásné nové nástupiště, nově položené koleje a viděl jsem tam i auto AŽD, protože stanici osazovali pravděpodobně novým zabezpečovacím zařízením a návěstidly. Slyšel jsem také, že jsou jakési snahy propojit opět trať, která tam končí, s jejím pokračováním na rakouské straně, a dát tak příležitost většímu rozvoji turistiky.

Rozhodně se toho dá málo vytknout tamější přírodě zvané Česká Kanada, která je opravdu krásná. Je to vlastně stále součást Českomoravské vrchoviny, od jejíž nejvyšší hory Javořice (837 m. n. m.) se svažuje terén vlastně až k Dunaji v Dolních Rakousech nebo k Vltavě v Čechách. (Ze severu a východu není sice tak zřetelné toto svažování, ale přesto lze říci, že na severu přechází vysočina v Polabskou nížinu a na východě v jihomoravskou nížinu.)

Když už jsem byl v těch Slavonicích, tak jsem si říkal, že se podívám na skok i do Rakouska. Z celnic zbyly jenom téměř opuštěné budky a průjezd přes hranice je tedy již velice snadný. Málokdo by poznal, že jsme v jiné zemi. Ale přesto si bystré oko může povšimnout několika rozdílností, které jsou plodem činnosti lidí. Jsou to jednak některé detaily architektonické a stavební, ale také způsob, jakým je rozdělena a obdělávána zemědělská půda a lesy.

Při cestě z Rakouska jsem jel takovou cestičkou, kde byla jenom tabule „Achtung Staatsgrenze“, což odpovídá tabuli z druhé strany, kde stálo „Pozor, státní hranice!“. Velice výmluvný však byl spadlý strom, který na hranici ležel. Nevím, jestli je to proto, že by se česká a rakouská strana nedohodly, kdo by strom měl odklidit, ale každopádně to znamenalo, že já jsem nemohl hranici tak jednoduše přejet na kole, ale musel jsem z něj slézt, vzít ho do rukou a hranici i spadlý strom překročit, což vyžadovalo určitou námahu. Ale vlastně je to nic oproti tomu, jak těžké bylo překračovat tuto hranici ještě před dvaceti lety, kdy tam stál plot s ostnatým drátem a ozbrojená stráž stíhající ty, kteří by hranici překračovat chtěli.

Máme totiž i v našich životech mnohokrát takové hranice, které nejsme schopni nebo ochotni překonávat. A přesto to nemusí být až tak těžké. Kolikrát vidíme tuto hranici v našem způsobu života a smýšlení spíše jako nepřekonatelnou železnou oponu, než jako pouhou čáru na mapě.

Myslím si, že takovým prvním překročením vlastních hranic či spíše vlastní ohraničenosti, zabedněnosti a umožnění vlastního duchovního růstu je pro křesťana překročit hranici ze země pomsty a škodolibosti do země odpuštění a přání všeho dobrého.

Jiná hranice je v životě člověka spojena spíše s psychologickou stránkou, totiž když dítě odchází z domů a stává se z něj samostatný jedinec. V Písmu se přeci píše, že když se vezme muž se ženou, tak opustí otce i matku a budou žít společně. Vždyť kolik jenom manželství skomírá či ztroskotalo na tom, že syn (nebo dcera) se nedokázali odtrhnout od rodičů, a tak do rodiny nastupuje ta pověstná trýznivá tchýně, která si nárokuje své dítě jenom pro sebe, čímž působí i rozpory mezi mužem a ženou. Proto manželé se musí postavit na vlastní nohy a odpoutat se od svých rodičů.

Možná mají v tomto ohledu trochu výhodu řeholníci, kteří opouští svou rodinu a jako rodinu přijímají své spolubratry nebo spolusestry a žijí s nimi intenzivně ve svém řeholním společenství. Horší situace však může být u diecézních kněží, kteří jakoby nejsou zcela vytrženi ze své rodiny, protože se často pohybují nedaleko od svého původního domova, ač jejich domovem by měla být v dané chvíli jim přidělená farnost. Zde však nastává problém, když jsou posláni na jiné působiště a musí se se svou farní rodinou loučit.

A asi nejdůležitější je uvědomit si hranici mezi dětskými lety a dospělostí u těch, kteří „zůstali na ocet“, jak se říká, a nevstoupili ani do manželství, ani do řádu a ani do semináře. Ti pak často zůstávají jakoby duševně ve stejném vztahu s rodiči po celý zbytek života. Ale vždyť přeci je rozdíl v tom, jaký má člověk vztah k rodičům v devíti, devatenácti a devětadvaceti letech, jak by řekl náš pan děkan.

Hranice jsou v našich životech i v jiném smyslu. Může se jednat o to, když někdo se chce odhodlat překonat sám sebe a například začít se zdravěji stravovat, začít se pravidelně modlit, přestat kouřit, přestat opíjet se nebo se zbavit nějakých svých vlastních poklesků a zlých návyků.

Nebojme se tedy překonávat sami sebe, své hranice, svou omezenost, protože právě jedině naše slabá vůle, lenost, nenávist a neochota jsou příčinou těchto hranic. Bůh nám však rád pomůže udělat z těchto nepřekonatelných hranic obehnaných desetinásobným plotem pouhou čáru na mapě, kterou snadno přejdeme. Nebojme se přiznat Jemu vlastní chyby a odevzdat se mu. On je dobrý průvodce životem a budeme-li my sami skutečně chtít se změnit, vezme i nás za ruku a přes padlé stromy na naší stezce životem nás bezpečně převede.