AnnaFest 09 Bořetice

Tak, jak již to v mém případě bývá zvykem, i na tuto akci jsem se vypravil v hodině dvanácté. Ale tentokrát to bylo doslova, neboť zhruba okolo půlnoci jsem ještě brouzdal na Signálech a díval se, co je kde zajímavého. O nějakém AnnaFestu jsem měl možnost dostat první informace na diecézku v Brně, ale nebral jsem to příliš vážně. Když mi ale jedna dobrá duše poslala smsku (slecna-evca), že již na AnnaFestu je, tak jsem se rozhodl, že se aspoň podívám, kde vlastně ty Bořetice leží. Za chvíli už jsem si nastavoval budíka na šestou hodinu ranní, abych svižným krokem doběhl na nádraží a vypravil se na pouť ke svaté Anně.

Hned v Křižanově jsem uviděl v okně vlaku známou, za kterou jsem si přisedl. Jela si vyzvednout své děti do Břeclavi, takže jsme měli potom většinu cesty společné a mohli jsme si pěkně popovídat. V Zaječí jsem se od ní odpojil a přesedl na lokálku, která mě dovezla až do žst. Bořetice. A kupodivu jsem nejel na tu akci sám, ale už v tom motoráčku bylo vidět několik lidí s batohy, karimatkami a jinými mnoho prozrazujícími předměty či zbožnými tričky. Hned po vystoupení z vlaku jsem potkal další známou tvář (lucias), což mě utvrdilo v přesvědčení, že jedu dobře a že to bude docela dobrá zábava, přičemž cestou jsme potkali další známé, takže jsme se slézali jako švábi na pivo.

Přišli jsme na prostranství před kostelem, kde se měla většina programu odehrávat. Zaregistrovali jsme se a já jsem pokračoval ve vítání se s dalšími lidmi. Onoho človíčka, který mi psal navečer tu smsku jsem ze zadu snad příjemně překvapil, když jsem mu zakryl oči. V tom již mám praxi, protože tak jsem nejednou postupoval, když jsem se scházel s jednou mou dávnou slečnou. Potkal jsem tam i mnoho dalších zajímavých lidiček a s některými jsem nebyl na první pouti, zejména s Evulkou a Vojtecem. Také tam byl jeden, dá-li Bůh, budoucí bohoslovec od Znojma a mnoho dalších.

O hudební doprovod celé pouti se starala skupina BoDec (alias Boží Děcka) z Vranova u Brna. Úvodem zazněla slova pozdravu od starosty obce Bořetice a od místního duchovního správce Andrzeje Wąsowicze. Vlastní AnnaFest začal přinesením sochy sv. Anny od kostela na pódium, čímž se jakoby předala farnost mladým účastníkům tohoto poutního setkání.

Ve 12.30 byla první přednáška u hlavního podia, kterou měl P. Petr Havlát (který má pro změnu bratra rovněž kněze ve Vranově u Brna). Povídal nám o možnostech zapojení každého do dění ve farnosti. Od útlého dětství až do důchodu mají mít lidé podíl na tom, co se kde koná. Já jsem pak na závěr položil takovou tvrdou otázku, kterou se známými dost řešíme – co dělat, když lidé sice něco dělat chtějí, ale farář nebo kaplan je prostě buď líný nebo tomu nechce dát požehnání. V takovém případě už asi opravdu nezbývá, než jednat bez něj a třeba se scházet někde mimo faru například u někoho doma.

Následovaly přednášky či spíše semináře ve skupinách. První byl o Fair Trade, tedy spravedlivém obchodu, druhý o image duše a image těla. Já jsem však šel na ten třetí, který se nazýval Diagnóza novinář. Pan David Korda nám popisoval vskutku zajímavé povolání novináře, který musí jednak mít přehled o dění v oblasti, kterou se zabývá, ale zároveň musí mít dar umět o tom pěkně a poutavě napsat. Ale většinu času jsme se stejně ptali na to, co novinařině u pana Kordy předcházelo, což byla několikaletá práce v obchodním loďstvu. Tak pozná člověk nejen svět a lidi, ale také ve velké míře Boha a sám sebe.

Ve tři hodiny byla další společná přednáška, kterou měl bývalý hejtman Jihomoravského kraje pan Ing. Stanislav Juránek. Je známo, že se jedná o křesťansko-demokratického politika, který i po osmi letech na postu hejtmana se může lidem s klidným srdcem podívat do očí. Často vystupuje na různých křesťanských setkáních a hájí rozporuplnou otázku, zda může být dnes křesťan politikem. Vybízel nás, abychom nebyli lhostejní, protože pokud nás křesťanů bude v politice více a pokud budeme táhnout za jeden provaz, tak můžeme něčeho dosáhnout.

O půl páté byly další semináře, kde jsem šel na P. Pavla Pacnera, administrátora z Mutěnic a bývalého našeho velkomeziříčského kaplana. Téma bylo „Mít strach“ a otec nám popisoval, třeba, že pokud strach máme a svěříme se Ježíši, tak On velice dobře ví, o co jde, když se den před svým umučením v Getsemanech modlil, až se „krví potil“. A co teprve na Velký pátek samotný.

V půl šesté nastoupil na hlavní podium kazatel CB Daniel Fajfr, který nám povídal něco o upřímnosti. Je zajímavé si uvědomovat, jestli naše vztahy k druhým a k Bohu samotnému jsou upřímné. Zda dokážeme si přiznat i naše nejhlubší poklesky a jak nám dává Pán Bůh radost, když se mu upřímně vyznáme z našich slabostí. To mi připomíná opět jednu kamarádku, kterou jsem předtím na AnnaFestu potkal. Zářila tolik úsměvem, že jsem jí říkal, jestli třeba nespolkla žárovku. Ona mi odpověděla, že během týdne byla u svaté zpovědi.

Pak jsme se věnovali tzv. S. P. U. M. –ům. To byla výroba nějaké věci, kterou jsme měli na druhý den přinést při přímluvách. Vytvořili jsme koláž skupiny BoDec, která nás celým AnnaFestem prováděla. Během práce jsme také dostali kartičku s modlitbou, kterou se máme modlit celý srpen každý den ve 20.00:

Pane Ježíší, na přímluvu svaté Anny Tě prosím za děti a mládež. Dej, aby dokázali správně využívat svůj volný čas, aby nepodléhali pokušením, které jim předkládá náš svět, povolávej je k zasvěcenému životu, a dej, aby jednou správně vedli naši církev a celý svět.

Otče náš…

Svatá Anno, oroduj za nás!

Večer byl potom koncert skupiny Michael, kterou jsem měl již možnost slyšet dříve na rockové mši svaté v Lipníku u Třebíče. Pěkně jsme si zatancovali před podiem a společně se pobavili. Z některých písní jsem si i něco ještě pamatoval.

Pak byla konečně společná modlitba v kostela. Byla pojata jako hodina Milosrdenství (přičemž nechápu, proč nebyla tato hodina Milosrdenství v 15.00). Texty modliteb předčítali ve předu sedící kluk s holkou a mezi modlitbami se zpívaly různé taizéovky. Pak jsme se modlili Korunku a Litanie k Božímu Milosrdenství. Jedinou omluvou pro umístění hodiny Milosrdenství až navečer byl krásně svíčkami nasvícený kostelík, což jistě k atmosféře přispívalo. Před obětním stolem byl známý obraz milosrdného Ježíše a presbytář vypadal jako volební místnost v Polsku, když byl pokryt bílou a červenou látkou. Ovšem věřícímu člověku samozřejmě dojde, že se jedná o barvu Krve a Vody, která vytryskla z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova jako pramen Milosrdenství pro nás a pro celý svět. Nezbývá, než říci:

Jezu, ufam Tobie! (Ježíši, důvěřuji Ti!)

Musím říci, že jsem se zatím v Česku nesetkal až na pár zbožných míst s takovou úctou k Božímu Milosrdenství. Pokud se ale někdo staví proti Korunce k Božímu Milosrdenství, ať je to třeba kněz, jenom odhaluje, že je sám nemilosrdný, neschopný odpouštět. Co ještě měl pro nás Ježíš udělat, když už za nás vylil všechnu svou drahocennou krev a my se k Němu stále stavíme zády a nechceme Jeho Milosrdenství ani vidět? Tak velkou možnost záchrany dává náš dobrotivý Pán i těm nejzatvrzelejším hříšníkům, když se obrátí a budou litovat svých špatných skutků!

Zpět do Bořetic. Následovala totiž mše svatá, kterou celebroval P. Andrzej Wąsowicz a koncelebroval P. Pavel Pacner – Fox. Slavili jsme ještě svátek svatého Jakuba, apoštola. Velice se mi líbil hudební doprovod výše zmíněné skupiny.

Pak jsme byli ubytováni v místní základní škole. Po náročném dni jsem hned usnul. V neděli ráno jsme vstali po budíčku a šli na společnou snídani u fary. Přijel za námi otec biskup Pavel Posád, světící biskup českobudějovický, bývalý biskup sídelní litoměřický. Vyprávěl nám o tom, jak za třicet let kněžství působil postupně na deseti místech. Původně byl diecézním knězem naší brněnské diecéze, a proto i dnes má k nám vřelý vztah. Jako světící biskup musí hodně cestovat, takže to není služba nikterak jednoduchá. Biskupova stálá radost ve tváři jenom prozrazovala jeho lásku k Bohu a k lidem. To možná nedokáže svět pochopit, proto takoví lidé jsou stále ušlapováni, trýzněni a je jimi všemožně pohrdáno. Ale v nebi mají pro toto všechno trýznění, že mají Ježíše rádi, velikou odměnu.

Po mši svaté jsme se ještě posledními písněmi rozloučili i se skupinou BoDec. Pak jsme se sbalili a šli na oběd opět před farou. Já jsem pak již s kamarády odjížděl.

Ale cestou jsme jeli přes Břeclav, kam jsme polovinu osazenstva automobilu vezli. Konečně jsem měl možnost vidět břeclavský děkanský kostel sv. Václava. Předchozí kostel byl zničen spojeneckou bombou roku 1944. Pro následující roky bylo obtížné vůbec někde bohoslužby slavit. Dělo se tak v nějakém sklady, než po revoluci bylo opět povoleno kostel na původním místě postavit. Roku 1995 byl tedy místo rudoarmějce na náměstí již nový kostel. Trojitá věž má symbolizovat Nejsvětější Trojici, přičemž symbol Ducha Svatého je též skryt i ve tvaru stropu kostela jakožto holubice s rozepjatými křídly. V presbytáři je barokní obraz a svatostánek. Přijde mi to jako vkusné zakomponování staršího umění do moderního kostela. Na stěnách je pak plastická křížová cesta z bronzu. Ve vitráži v zadní části je Křest Páně v Jordánu a snímání Páně z Kříže. Vše je kruhově soustředěno okolo obětního stolu a třemi stupínky vyvýšeného prostoru, na němž se nachází. Také nechybí mocné varhany se dvěma věžovými a prsním strojem. V suterénu je potom jisté sociální zázemí a místnost pro společná setkávání s farní knihovnou. Takže gratuluji děkanu břeclavskému, P. Josefu Ondráčkovi, že za jeho působení, které trvá v Břeclavě až dodnes, mohl být postaven z mnoha darů místních i vzdálených věřících a mnoha dotací takový skvostný kostel. Také připomínám pro případné návštěvníky, že v kostele je možné využít bezplatnou službu průvodce či spíše sličné průvodkyně.