Farní zájezd do Polska 29. 6. - 1. 7. 2009

Již je tomu téměř rok, co máme ve Velkém Meziříčí faráře a děkana P. Dr Łukasze Szendzielorze. Podle jména je zřejmé, že se jedná o polského kněze. Navázal na tradici farních zájezdů do Polska ze své bývalé farnosti (Blučina, Přísnotice, Měnín). Nebyl tedy problém v naší o poznání živější a větší farnosti naplnit autobus poutníky.

V pondělí 29. června na slavnost sv. Petra a Pavla jsme nejprve slavili mši svatou, po které jsme se vypravili autobusem směrem na východ. Vlastně cesta byla docela pohodlná, protože hned za městem jsme najeli na dálnici a pokračovali po ní či po rychlostních silnicích až na státní hranice, které jsme překročili v Českém Těšíně. Pak byly silnice o poznání horší. Ty první třídy měly vyjeté hluboké koleje, ale výmoly byly ve znatelné míře samozřejmě i na silnicích vedlejších. První místo, které jsme navštívili, byl Skoczów. To město spojuje s naším městem jedna rodina. Je to rodina Sarkandrů, kteří se ze Slezska odstěhovali na Moravu, když v té oblasti bylo vzhledem k tlaku protestantů obtížné vychovávat děti v katolické víře. Syn Mikuláš se stal knězem a byl prvním farářem ve Velkém Meziříčí po obnovení katolické správy. Další syn Jan naše město navštívil a oženil se tam s dcerou ředitele lutheránského gymnázia. Zanedlouho ale Jan již zřejmě jako vdovec přijímá v Brně nižší svěcení a později se stává knězem. Známý je zejména jako farář holešovský, kde zachraňuje město od drancujích lisovčíků, polských vojenských jednotek hubících zejména, ale ne výhradně protestanty. Vychází jim totiž naproti s procesím, v jehož čele nese Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti. Víra v přítomnost Pána v Eucharistii jasně říká lisovčíkům, že Holešov je katolický a nedrancují ho. Jan Sarkander sice Holešov zachránil, ale mocipáni to využili jako záminku, jak se kněze zbavit a při té příležitosti třeba vyzvědět od něj nějaké zajímavosti ze zpovědního tajemství. Po krutém mučení Jan umírá jako svatý.

Ve městě Skoczów jsme navštívili farní kostel sv. Petra a Pavla, kde jsme se pomodlili, abychom naposledy v roce sv. Pavla získali ve svatopavlovském chrámu plnomocné odpustky. Pak přišel tamější kaplan, aby nám něco o městě, chrámu a sv. Janu Sarkandrovi pověděl. V chrámu bylo několik výjevů sv. Jana. Také jsme se podívali do sklepa, kde se sv. Jan narodil a na kopec, kde byla poprvé sloužena mše svatá o sv. Janu Sarkandrovi po jeho kanonizaci samotným papežem Janem Pavlem II. v roce 1995. Tam jsme se pobavili s místními a pomodlili Korunku k Božímu milosrdenství, protože zrovna byly tři hodiny odpoledne.

Další naší zastávkou byl nedaleký Pierściec, který je s naším městem zase spojen tím, že je tam kostel sv. Mikuláše. Je to kostel poměrně nový, ale socha sv. Mikuláše na oltáři má za sebou mnohem více. Přímluva svatého Mikuláše má již na svědomí i zázračné uzdravení, takže se toto místo stalo poutním. Přišel nám tam říci pár slov i tamější pan farář a závěrem nás naučil takový popěvek: „Tak dobry, dobry, dobry, jest święty Mikołaj!“

Pak již jsme jeli do Wisły. Ne do té řeky, ale do sídla umístěného nedaleko jejich pramenů. Bydleli jsme v krásném hotýlku. Večer jsme se šli projít a posedět si. (Samozřejmě pokud zde něco píši, tak nemluvím o celém účastnictví výletu, ale o té skupince, kde jsem byl já, což stejně bylo většinou s P. Łukaszem.) Podíval jsem se i do salesiánského kostela a někteří účastníci zájezdu se tam účastnili i mše svaté. Já jsem zase pro změnu ochutnal polské „piwo s sokem“, tedy se sirupem. Co bych povídal, chutná to prostě jako malinová limonáda.

Druhý den ráno jsme šli na snídani v hotelu a potom jsme jeli přes Bialsko-Białou do obce Kozy, kde se nachází pozoruhodný obchod s kostelními a zbožnými věcmi. K našemu překvapení jsme v obchodě potkali neplánovaně bývalého děkana velkomeziříčského, současného faráře křtinského, P. Jana Peňáze spolu s jáhnem Kincem, kteří také chtěli ušetřit pár korun v tomto výhodném polském obchůdku. Dají se tam koupit za rozumnou cenu hostie, mešní víno, liturgické knihy i oděvy, náboženská literatura, svíce, růžence a jiné záležitosti. Jenom jsem předtím zavedl debatu, jestli ty trenky pro kněze jsou třeba nějak vhodné proti pokušení nebo tak. Vzhledem k tomu, že je tam všechno levnější, tak jsem měl nutkání podívat se tam po nějaké klerice. Člověk musí myslet dopředu J. Úžasné bylo zkoušení, když mi slečna prodavačka říkala polsky – otče, otočte se a podobně. Nakonec jsem došel spolu se slečnou k závěru, že ty kleriky jsou na tučné patery a na mě vypadají jako pytel, takže než tam pojedu příště, musím přibrat nejméně dvacet kilo. Ale udělal jsem si radost a koupil jsem si v tom obchodě aspoň breviář. Sice polský, ale za polovinu jako u nás. Rozdíl mezi výdaji za český a polský breviář jsem částečně posléze utratil za polské jazykové příručky v další zastávce, kterou bylo rodiště Jana Pawła II Wielkego, papieża. Navštívili jsme baziliku, kde byl 20. 6. 1920 „ochrzczony“ (pokřtěn), a vedle stojící dům, kde bydlel. Zajímavý je jeho vztah k Panně Marii. Jako devítiletému mu totiž umřela maminka, a tak, myslím, tatínek mu řekl, že od té doby bude jeho maminkou právě ona. O vztahu Karola Wojtyły k Panně Marii vypráví také jeho časté navštěvování mariánských poutních míst a nejvíce možná jeho papežský znak v modré, tedy mariánské barvě s napsaným velkým M v pravé dolní části a také jeho heslo: „Cały Twój“ nebo chcete‑li: „Totus tuus“. Dále jsme pak pokračovali na jeho oblíbené poutní místo Kalwaria Zebrzydowska. Tam jsme kdysi byli na exkurzi ještě s gymnáziem. Teď jsme ale měli v kapli s obrazem Najśw. Maryi Panny Kalwaryjskiej svou mši svatou. Byla sice ve tři hodiny odpoledne, ale ten den to byla podle seznamu mše svatá již čtrnáctá. Prostě někde to žije. Pak jsme měli takovou malou prezentaci o tom poutním místě, po které jsme měli chvíli volného času a poseděli jsme při kávě s dalším nečekaně potkaným klerikem – farářem P. Łukasze, když byl kaplan a novokněz ve městě Tychy, kam jsme měli namířeno další den odpoledne.

Večer již patřil Krakowu, jehož návštěvu jsme zahájili v sanktuáriu Božího milosrdenství. Je to docela velký komplex budov s krásnou moderní bazilikou, ale také s kaplí, kde jsou ostatky sv. Faustyny Kowalske, světice s Božím milosrdenstvím nerozlučně spjaté. Bylo moc pěkné být v těch místech. A vše se mě dotklo o to více, když jsem si alespoň na chvíli klekl a rozjímal v nonstopadorační kapli. Tam jsem cítil velice, že Kristus je mezi námi a že je v Nejsvětější svátosti oltářní skutečně přítomen.

Také jsme se ubytovali a večer vyrazili Krakowskou tramvají do centra. Je to přeci jenom jiné, když člověk pozná to město i v noci. Zpátky jsme se svezli po dobré večeři taxíkem. Ráno jsme se vydali do centra, kde nás čekal slovenský průvodce, který nám povídal o městě a o památkách v něm. Samozřejmě jsme se prvně vydrápali na Wawel, což je pahorek uprostřed města funkcí i významem něco jako Hradčany v Praze, neboť se tam nachází palác polských králů a krakovská katedrála, jež je pozoruhodnou stavbou mísící snad všechny stavební slohy. Románské její části obklopují gotické, na které jsou zase nalepeny další části modernější. V katedrále je hrob svatého Stanislava, mučedníka, biskupa krakovského, ale také mnoha polských králů a členů královských rodin včetně św. Jadwigy Andegaweńske (sv. Hedviky z Anjou).

Pak jsme šli na náměstí, kde jsme si poslechli v poledne „hejnala“, což je trubač, který na čtyři světové strany troubí v celou hodinu nezvyklou fanfáru utnutou v půlce podle toho, že kdysi jeho předchůdce tímto troubením varoval před blížícími se Tatary, než mu prostřelili hrdlo, a on nemohl troubení dokončit. Následoval dobrý oběd na rynku a malá prohlídka jeho okolí již bez průvodce.

Potom jsme již odjížděli do Slezska, abychom se podívali do první farnosti P. Łukasze. Tam jsme měli mši svatou ve velice novém kostele sv. Maxmiliána Marie Kolbeho. V okolí Katowic je plno farností nových, protože se jedná o souměstí, které vzniklo ve velké míře až za komunistů. Některé městské části si svůj kostel vymohly na vládnoucí moci dříve, některé později a některé musely čekat až na pád režimu. Pan farář, kterého jsme den předtím shodou okolností potkali, a farníci pro nás měli připravené příjemné posezení s grilováním a jiným občerstvením. Velice mě uchvacovala velikost fary vzhledem k tomu, že tam jsou jenom dva kněží.

Celý výlet mi přišel velice pěkný a v mnohém poučný. Také jsem si procvičil svou zatím velice bídnou znalost polštiny. Cestou zpět už ale otec plánoval zájezd na příští rok, protože pojedeme pro změnu do Polska, ale tentokrát prý do Częstochowe a do Warszawy.