Vítejte na stránce uživatele Angelara

Pouť z Velkého Meziříčí do Mariazell a zpět na kole

11. 7. 2009 0:29
Rubrika: Poutnictví | Štítky: cestování , Mariazell , P. Maria

Pouť z Velkého Meziříčí do Mariazell a zpět na kole

Byl jsem s kamarádem domluven, že v létě pojedeme na kolech někam dále. On naplánoval trasu až do Slovinska, ale já jsem hned ze začátku říkal, že to je na mě asi příliš. V poslední době jsem totiž po delších cestách na kole měl nesnesitelnou bolest v koleni, což je s delší cyklistickou vyjížďkou opravdu neslučitelné. Také jsem kamarádovi naznačil, že asi celou trasu neujedu, ale pojedu jenom do Mariazell.

Jako věřící jsem na rozdíl od kamaráda pojal cestu do Mariazell jakožto pouť. Motivem k této pouti byl mimo jiné také můj slib Pánu. Zavázal jsem se mu tuto pouť, tedy přesněji pouť do Mariazell a zpět vlastními silami, vykonat, když mi dá aspoň trochu poznat, co je to láska. Takže tato pouť je vlastně děkovnou poutí za dar lásky. Ovšem Pán Bůh není žádný troškař a dal mi poznat nejen to, oč jsem ho kdysi prosil, ale také mnohem více. Já jsem si tehdy třeba tolik neuvědomoval, jak úžasný vztah lásky může být k Pánu Bohu, spíše jsem myslel na to, aby mi Pán do cesty postavil nějakou milou krásnou slečnu, do které bych se po uši šťastně zamiloval. Později jsem zjistil, že právě tato uskutečněná partnerská láska mi otevřela bránu k lásce k Bohu. Oné partnerské lásky jsem sice pár let požíval a dával, ale o to více jsem začal přijímat lásku Boží a odpovídat na ni, až jsem zjistil, že bez Boha nemohu být a že Bůh mě chce celého pro sebe.

V pondělí 6. července na památku sv. Marie Goretti, mladé mučednice, která pro zachování čistoty položila svůj život, což je mimochodem velice pěkný příklad lásky k Bohu, jsme tedy vyjeli. Já šel ráno na mši svatou, kde jsem také oznámil panu děkanovi, že po nějakou dobu budu mimo farnost. Pak jsme vyjeli z Velkého Meziříčí přes Třebíč a Jaroměřice nad Rokytnou. Dosud jediná komplikace byla před Jaroměřicemi, kde opravovali silnici, takže jsme to přes to stanoviště nějak protáhli. V Jevišovicích jsme měli první pauzu a poseděli jsme u žluté točené limonády. Pokračovali jsme přes poutní místo Hluboké Mašůvky do Znojma. Tam jsme si zašli na oběd. Já jsem měl kofolu, gulášovou polévku a nějaké kuře na kari. Říkal jsem, abychom si dali něco pořádného, protože v Rakousku to třeba vzhledem k tamější cenové úrovni nebude tak časté. Ve Znojmě jsme přejeli řeku Dyji a vydali se do kopce na hraniční přechod Hatě. Českou celnicí jsme projeli bez zastavení, ale rakouští celníci nás zastavili a chtěli vidět doklady. Kamarád si chtěl celnici vyfotit, ale já mu říkal, aby to radši nedělal, že by si ho tam taky mohli nechat třeba za špionáž. Vzhledem k tomu, že jsme jeli po hlavní silnici B303/E59, která místy byla vedena jako silnice pro motorová vozidla, museli jsme docela řešit, kde jet můžeme a kde ne. Pokud vedla vedle asfaltka pro traktory, tak to bylo bez problému, horší bylo, když se ta cesta odchylovala úplně jinam. Před Hollabrunnem se zatáhlo a začalo pršet. My jsme vytáhli výbavu na déšť a jeli dále. Tato výbava se skládala z návleků na boty a kamarád si vzal i pláštěnku. Já jsem polemizoval s tím, jestli je nutné si na propocené triko ještě dávat pláštěnku, tak jsem jel bez ní. Ale zato jsem měl pěčlivě zabalené skoro všechny věci v tašce na kole. Pěkně jsem měl v plastových sáčcích oblečení, boty, mobil i breviář. Za Hollabrunnem jsme vzhledem k dešti a k tomu, že již jsme toho najeli docela dost, rozbalili za vytrvalého deště stan a rozhodli se tam přenocovat. Byli jsme schovaní za stromy, takže na nás nešlo vidět ani z hlavní silnice a ani z té podél vedoucí cesty pro traktory. Večer pršet přestalo a my se rozhodli, že se podíváme také ven. Prošli jsme se pár metrů a já jsem vytáhl modlitby. Kola jsme zamkli pod stromy a šťastně přečkali první noc.

Druhý den ráno jsme vstali, nasnídali se a po modlitbě na cestu jsme vyrazili. V Göllersdorfu jsme z hlavního tahu na Vídeň odbočili na silnici B19, která byla o poznání klidnější. Přejeli jsme pár kopců a začali pomalu sjíždět k Dunaji. Přejet jsme ho měli u města Tulln an der Donau. Akorát starý most se opravoval, takže jsme měli trošku zajížďku, protože jsme museli jet přes nový, který byl již jaksi za městem. Do centra jsme ale jeli, protože jsme si potřebovali koupit něco k jídlu a k pití. Před obchodním domem se mě ještě ptala jakási slečna brigádnice, jestli si nechci zřídit rakouské konto, tak jsem říkal, že opravdu ne. Po pauze na občerstvení jsme pokračovali stále po B19, kde jsme viděli také stavbu nové rychlodráhy a dále jsme jeli přes Neulengbach. Na oběd, který jsme si vezli ve formě salámu a chleba s sebou, jsme zastavili v poutním městečku Sankt Christophen, kde jsem se k mé radosti mohl pomodlit v kostelíku nejen polední oficium. Pak jsme podjeli dálnici A1 a zamířili již do podhůří Alp. Prvním opravdovým kopcem včetně něčeho, co by se dalo již nazvat serpentiny, bylo stoupání na Klammhöhe. Tam jsme vyčerpaní si dali malou svačinku a čekali, až přestane sluníčko tak pražit. Jako všude měli i tam malou kapličku. Vzhledem k tomu, že jsem byl na pouti, tak jsem se u každého křížku a každé kapličky či pomníčku snažil něco pomodlit. Byl to takový růženec pro ty, co neumějí počítat. Modlil jsem se „Zdrávas“ a občas i „Otče náš“ a „Sláva“. U pomníčků potom „Odpočinutí věčné…“. Příležitostí k modlitbě tedy bylo plno. Naštěstí i u nás na zbožné Vysočině je stále ještě dost křížků a kapliček, takže jsem se nedivil, že jsem je v podobné míře spatřoval na rakouské straně. Z Klammhöhe jsme měli první prudký sjezd, a to až do měst Hainfeld, kde jsme zastavili opět pro pití a nanuka. Já jsem si s vodou nedělal starosti. Prostě když něco teklo ze skály, tak jsem k tomu hned běžel a napil se. Říkal jsem kamarádovi, že asi nikdo nebude chodit po lese a zapichovat tam cedulky „pitná voda“, takže jsem všechno považoval za pitné. Co by také mohlo být špatného v pramenité alpské vodě? Vždyť tak čistá voda nám neteče ani doma z vodovodu. Vzpomněl jsem si také na verš ze žalmů: „Cestou se napije z potoka, proto povznese hlavu.“ Na konci Hainfeldu byl kemp, ale my chtěli jet ještě kousek, že tam má být nějaký další. Já tehdy říkal známé přísloví – lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Ale jeli jsme dál, odbočili směrem na Kleinzell a za dvěmi zatáčkami se z ničeho nic přihnal ohromný liják a bouřka. Odbočili jsme tedy z hlavní silnice, schovali se pod stromy a udělali „protipovodňová opatření“ – kamarád si vzal návleky na boty a pláštěnku a já si boty sundal, obul sandály a vzal si svou pláštěnku. Po cestě se valil proud vody a nevypadalo to, že by mělo přestat. Pomodlil jsem se tři desátky. Když jsem viděl, jak déšť už není tak ostrý, vydal jsem se hledat nějaké vhodné místo na přenocování. Našel jsem přístřešek, kde stály nějaké nevyužité zemědělské stroje, balíky slámy a nařezané trámy. Dotlačili jsme tam kola a byli rádi, že tentokrát nemusíme stavět stan. Ustlali jsme si tedy na těch trámech. Já jsem pak šel k řece se umýt. Voda byla studená, ale velice příjemná. Jenom jsem tam nemohl vlézt úplně, aby mě nevzal proud, tak jsem stál jenom na kameni na kraji. Večer i v noci opět začalo pršet, ale také i trochu foukat. To znamenalo, že začalo místy pršet i pod náš přístřešek, takže jsme to měli i s malou sprchou. Prostě to v těch Alpách není vůbec snadné. Já jsem ale naštěstí měl přes spacák pláštěnku, do které jsem se v největších poryvech větru ještě více zachumlal.

Třetí den ráno nás čekala nejkratší etapa pouti, ale zato ta nejnáročnější, neboť obsahovala několik prudkých stoupání. Ráno si kamarád ještě zapomněl v našem nocležišti brýle, tak musel pokračovat bez nich. Za obcí Kleinzell začalo být stoupání prudší a my si opět vyzkoušeli, jestli na našich kolech fungují i ty nejlehčí převody. V Kalte Kuchl jsme se napojili na silnici B21, která nás přes krkolomné serpentiny dovedla přes hřebeny a sedla až do údolí s městem St. Aegyd am Neuwalde, kde jsme nakoupili opět něco k jídlu. V Kernhofu jsme potom toto jídlo snědli a pokračovali přes ještě horší výšinu Gscheid. Potom již vedla cesta z kopce až na pár serpentin těsně před Mariazell. Jako první sakrální stavba, kterou jsme viděli již z údolí, byl Karmel. Jeli jsme přímo do centra k bazilice. Já jsem s radostí šel do chrámu poděkovat Pánu a Panně Marii za všechno, co mi prokázali a také za to, že nám dali bezpečně dosáhnout tohoto poutního místa. V bazilice jsem ještě zastihl konec mše svaté polské výpravy, tak jsem se tam s nimi chvíli pomodlil. Vydali jsme se s kamarádem hledat kemp, který má být nedaleko. Byl ale v údolí u Erlaufsee (jezera). Postavili jsme stan, najedli se a já se vydal pěšky zpět do Mariazell. Ze St. Sebastian vede k jezeru taková místní železnice. Jinak do Mariazell vede úzkorozchodná elektrifikovaná trať. Cestou do baziliky jsem se stihl pomodlit růženec, což si myslím, že k návštěvě mariánského poutního místa rozhodně patří. V bazilice jsem potom poděkoval za všechno a poprosil za mé blízké. Také jsem se pomodlil mariánské nešpory. Pak již byla společná modlitba růžence s knězem. Na modlitbu byla vystavena Nejsvětější svátost oltářní za zpěvu mé oblíbené úchvatné písně sv. Tomáše „Klaním se ti vroucně“ či „Adoro te devote“, ale tentokrát v jazyku německém. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na tu rakouskou výslovnost, protože ze svého pobytu v severním Německu mám trošku jiné představy a ty jižní dialekty se mi prostě špatně poslouchají. Následovala mše svatá, ve které jsme si připomínali památku sv. Kiliána. Mohl jsem i na tomto svatém místě přijmout Pána v eucharistii. Cestou do kempu jsem rozesílal pozdravy z Mariazell svým známým. Večer jako každý den začalo opět pršet, tak jsme si nakonec nešli nikam posedět, jak jsme plánovali, ale zalezli jsme do spacáků. Kamarád se musel nadobro smířit s tím, že dál s ním nepojedu, protože to by mě asi umořilo. Koleno sice sekalo dobrotu, ale já věděl, že asi už moc nezbývá a někde by se nějaká ukrutná bolest projevila, pokud pominu bolesti z těch několika dní na sedle kola.

Ráno jsme tedy společně vstali, složili stan, upevnili ho kamarádovi na kolo, protože do té doby jsem ho vezl já, nasnídali se a vyrazili. Ovšem hned před kempem se naše cesty rozběhly. Kamarád pokračoval dále do Alp a do Slovinska, zatímco já jsem mířil domů. Jel jsem na St. Pölten. Myslím si, že jsem zvolil dobře tuto cestu po B20, na kterou jsem se napojil v Mitterbachu am Erlaufsee. Cestou jsem musel překonat dvě sedla, z nichž první bylo Josefsberg v nadmořské výšce 1012 m. a druhé Annaberg 976 m. n. m. Odtud jsem pak jel asi 12 km, aniž bych musel šlapat, tak prudké to bylo klesání. Jenom jsem se zastavil u nějaké kapličky se studánkou pro vodu. Až do St. Pölten to bylo v údolí řeky Traisen z kopce. Je to docela velké město, tak jsem se tam trochu zamotal až na hlavní náměstí, ale pak jsem již jel směrem po staré silnici na Krems an der Donau. Cestou jsem se ale zastavil na opravdové jídlo do restaurace. Dal jsem si donést velkou limonádu a vídeňský řízek. Dostal jsem dva velké řízky s pár opékanými bramborami. K tomu ale byla miska salátu, který se sestával ze salátu zeleného, bramborového, zelí, fazolek a ještě asi nějaké zeleniny. Velice mi to prospělo a já pak jel dál jak drak. Před Kremsem však bylo nutné překonat velké sedlo. A z toho sedla na vrchol pak vybíhala prudká silnice k benediktinskému opatství Göttweig. Nemohl jsem odolat a chtěl se na toto zbožné místo podívat. Zrovna ten den tam měl být nějaký koncert, takže všude stáli „agenti“, takoví ti pánové v kvádru se sluchátkem v uchu. Mě ale nahoru pustili. Podél silnice měli bratři růžencové kapličky a skoro nahoře také kapli se sochou sv. Jana Nepomuckého. Ostatně tento svatý má, co jsem měl možnost vidět alespoň v Dolních Rakousech, opravdu hodně soch a vyobrazení. Člověk ho pozná lehko – má okolo hlavy pět hvězdiček (původně světel, která byla okolo něj, když ho vytáhli utopeného z Vltavy), také má často v ruce kříž a ruku na srdci. Na kopci jsem zaparkoval kolo a šel se podívat do kláštera. Je to opravdu velké opatství. Bratři v současné době se hojně starají o pastoraci v přibližně třiceti farnostech diecézí St. Pölten a Vídeň. Také je tam novicát, což každý klášter dnes již nemá a právě do Göttweigu by byli posláni případní němčiny znalí novici například z kláštera v Rajhradu u Brna. Pomodlil jsem se v klášterním kostele a šel zpět. Také jsem při vzpomínce na jistou lékárnici neodolal a vyfotil si „Kloster Apotheke“ čili klášterní lékárnu, což byla ukázka, jak to někdy v takové lékárně mohlo vypadat. Pak již následoval prudký sjezd k Dunaji. Problém však byl v tom, že nebylo tak jednoduché se dostat na most přes něj. Možná jsem měl jet po cestičce na druhé straně silnice, ale já jel po jakési cestě, která končila někde ve vinohradě. Tak jsem vzal kolo přes plot od silnice, sám plot přelezl a vydal se hledat štěstí na silnici, kde je provoz pěších, cyklistů, mopedů a traktorů vyloučen. Když jsem viděl, že se to spíše podobá dálnici, tak jsem to otočil, přenesl kolo přes svodidla ven a vracel se o kousek zpět, abych nebyl v tom největším provozu. Jiná příjezdová cesta vedla souběžně s tou hlavní, tak jsem šel podél ní a konečně viděl most přes Dunaj, který dokonce měl i pruh pro cyklisty a pěší, takže jsem na něj najel a Dunaj překonal. Na druhé straně byl pak problém, že jsem vůbec netušil, kam se mám vydat. Jel jsem tedy tam, kam mizela přede mnou ostatní kola. Zřejmě jsem udělal dobře, protože takto jsem se nechal protáhnout přes Krems a už jsem zase byl ve vinohradě na nějaké vinařské cyklostezce. Sice se po těch vinicích jelo pěkně, ale člověk nevěděl, kam vlastně dojede, takže tady přišlo opravdu do tuhého a já si vzpomněl na jednoho kamaráda, který mi ukázal, že v bezvýchodných situacích je dobré se utíkat také ke sv. Judovi Tadeášovi. Tak jsem nakonec přes Rohrendorf a Gobelsburg dorazil do Langenlois, kde jsem se napojil na silnici B34 vedoucí v malebném údolí řeky Kamp. Ačkoliv se ta cesta pořád klikatila v meandrech řeky, byla velice pohodlná, protože na ní nebyla žádná velká převýšení. Tak jsem mohl šetřit síly, až budu muset překonat rozvodí mezi Kampem a Dyjí. Dojel jsem tedy údolím až do města Gars am Kamp, kde jsem si koupil jídlo a pití, a z Rosenburgu jsem stoupal do města Horn. Cestou jsem mohl vidět poutní kostel v Maria-Dreieichen (P. Marie Třídubské), ale vzhledem k horšícímu se počasí jsem tam již nezavítal. Jinak se jedná samozřejmě o farnost spravovanou benediktiny. Projel jsem obcí Breiteneich, kde se již poměrně silně zvedal vítr. Prosil jsem Pána a sv. Judu, aby mi dali vhodné místo na přečkání nečasu. Zastavil jsem tedy u mostu, pod který jsem se schoval. A symbolicky hned vedle mostu stála kaplička. Pod mostem jsem se pomodlil. Vzhledem k tomu, že tam každou chvíli jel vlak a nahoře zase pořád jezdily auta, jsem se nakonec pod mostem přenocování rozmyslel a jakmile se počasí umoudřilo jsem pokračoval přes Sigmundsherberg a pro nocleh jsem zvolil vinici u Schrattenthalu. Akorát jsem již neměl stan, takže jsem spal pod širákem a zakryl jsem se pláštěnkou. Byl jsem asi sto metrů pod vrcholem pahorku s pěkným sousoším golgotské události. Stály tam tři kříže. Na prostředním byl Pán a po boku měl dva svíjející se zločince. Pod křížem stála Matka Maria a svatý Jan. Ze Srdce Páně trýskal pramen, který chytal andělíček do kalichu. Pod nohama Pána klečela žena s nádobou zřejmě také zadržující krev Páně. Asi to byla sv. Maria Magdalská.

Když jsem se otočil, viděl jsem schrattenthalský kostelík, který poctivě odbíjel ubíhající hodiny a ráno mě vzbudily jeho zvony v šest hodin k ranní modlitbě „Anděl Páně“. Než jsem se pomodlil a najedl, už okolo bylo slyšet traktor, tak jsem se radši rychle sbalil a hodlal odjet. Ale v tom spěchu jsem tam zapomněl brýle na kolo, takže jsem musel jet bez nich. Přes Retz jsem dojel do Znojma. Zaujalo mě, že probíhá rekonstrukce železniční trati ze Znojma do Retzu, a co více – trať je elektrifikována. V Příměticích jsem vzpomněl jednoho, dá-li Bůh, budoucího bohoslovce a pokračoval se pomodlit k P. Marii do Hlubokých Mašůvek. Pak jsem již téměř stejnou cestou jel až domů. Jenom v Třebíči jsem si ještě koupil malé občerstvení na cílovou etapu pouti, protože jsem byl velice vyčerpán. Kousek před domovem jsem si ještě zašel na oběd, protože doma nikdo nebyl, a pak již dojel vesele těch posledních pár set metrů.

Po příjezdu jsem „pověsil kolo na hřebík“ a šel se trochu dát do pořádku. A závěr celé pouti bylo poděkování Pánu za to, že se mi během cest nic zlého nepřihodilo, neměl jsem žádné nesnesitelné bolesti a ani žádnou poruchu na kole. Zapěl jsem tedy „Te Deum“ doprovázené děkovnou modlitbou všem, kteří mě svou pomocí a přímluvou provázeli.

 

Zobrazeno 2512×

Komentáře

MrBean

Krásný popis pouti k Panně Marii. Já bych si na takovou dálku na kole netroufl. Ovšem je pravda, že víra posiluje i na takové to zbožné cestě:-)

dadinka

Jj, pěkné a odvážné.

Angelar

MrBean: Právě na takové pouti, kdy už se člověk nemá pořád jako v peřince, je možné zažít skutečnou Boží přítomnost. Lze zažít chvíle jednoduché, ale i chvíle plné důvěry a odevzdanosti do Boží vůle. Také právě v obtížných chvílích se pozná, k jak mocným přímluvcům do nebe volám. Od samého začátku jsem měl největší obavu, že mě začne bolet koleno, ale s Boží pomocí a přímluvou Panny Marie se bolest neprojevila hned druhý den pouti, ale až když jsem byl doma.

boumar

Určitě to nebylo jednoduché. Můžu se zeptat kolik to bylo kilometrů? Jen tak mimochodem, asi bych tě na takovou "pouť" netipovala, ale jak vidím nebo spíš čtu, tak jsi se překonal a zvládl to :-) Však s Boží pomocí a všech patronů a ochránců, proč néééééé :-D

Angelar

boumar: Tak jsem to tedy změřil, kolik jsme vlastně ujeli. Obě cesty jsem jel jinou trasou, ale i tak mají asi přes 250 km, což dohromady dává něco lehce přes 500 km. K tomu je ale potřeba připočítat všechny zajížďky a objížďky.

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio