IX. pěší pouť na Velehrad

Tentokrát jsem se vypravil na pouť ve velikém zástupu horlivých věřících, o jejichž horlivosti právě toto jejich vypravení se na pouť vypovídá, neboť se jednalo o pěší pouť na Velehrad. Ovšem nejsem jediným poutníkem, který by z této pouti později cosi sepisoval. Proto zde rovnou uvedu toho, bez kterého by se toto putování nekonalo, bývalého faráře a děkana velkomeziříčského, současného faráře v poutním místě Křtiny, P. Jana Peňáze, na jehož stránkách (www.poutnik-jan.cz) je možné se dozvídat velice aktuální zprávy z poutí a i já z nich zde po statistické i věcné stránce čerpám. Dalším zajímavým človíčkem byl poutník Hroch, který prodejem svých cestopisných a jinak poučných a zajímavých knih přispívá 100% tržby (tedy bez jakékoliv provize pro sebe) na různá bohulibá díla, charitativní účely a zejména na údržbu a obnovu hmotných historických památek. Životní příběh poutníka Hrocha je také velice zajímavý. Důležité ale je, že přes poznání světa a jeho lákadel pochopil, že peníze nejsou, aby je člověk skrblil a hamounil u sebe, ale aby je dokázal předat těm, kdo je potřebují více než on. Tento projev lásky k bližnímu už je jenom kousek od opravdového žitého křesťanství – tedy takového, kdy člověk o své víře vypovídá svými činy. Proto se také poutník Hroch nechal letos pokřtít. Spolu s ním děkuji Pánu, že mu dal dar víry a odhodlání se k víře přiznat. O projektu „Putování Hrocha“ je možné se dočíst na hroší stránce: www.putovanihrocha.cz.

Stal jsem se jedním ze stovek účastníků IX. pěší pouti na Velehrad. Nezáleží, odkud člověk je, protože již z mnoha končin naší vlasti putují poutníci, „aby se na Velehradě spojili v mohutný proud vděčnosti za Slovo života, které našim předkům přinesli svatí Cyril a Metoděj“. Poutníci z Levého Hradce u Prahy začínali svou etapovou pouť již na počátku roku. Potom pokračovali z poutního místa Netín u Velkého Meziříčí. Další významný proud se k nim připojil také ze severní části žďárského okresu, z Vranova nad Dyjí a Znojma, z Brna, Olomouce, Uherského Brodu a různých jiných míst.

Náš západní proud vycházel z Netína v pondělí 17. srpna 2009 a první kratičká etapa směřovala do Velkého Meziříčí. Zde jsem ještě nebyl přímo přítomen, protože jsem si tento úsek odšlapal o den dříve při návratu z Netínské pouti k Nanebevzetí P. Marie. Připojil jsem se tedy v úterý 18. srpna ve Velkém Meziříčí u „Špitálku“, což je kostelík Povýšení sv. Kříže u východní městské brány. Odtud se nás vypravilo 68 pěších poutníků včetně tří kněží. Požehnat nám přišel současný děkan P. Dr Łukasz Szendzielorz. Nad městem provedl vedoucí našeho proudu P. Jan Peňáz kontrolu prezence poutníků a nové poutníky na Velehrad přivítal do společenství předáním symbolu velehradských poutníků – dvojitého cyrilometodějského kříže. Pokud mají poutníci do Santiaga na krku mušli, poutníci do Jeruzaléma palmovou ratolest, do Říma kříž, tak odtud je to jen krůček k označení poutníků velehradských. Ti, co šli již vícekrát, měli větší kříže. Po třech poutích totiž obdrží velký kříž dřevený na krk a po dalších čtyřech poutích (dohromady tedy sedmi) dostanou na ten kříž ještě kovový plíšek. Po dalších pěti letech jeden trn do kříže a po dalších šesti letech druhý trn. Po dalších sedmi letech, což je již dohromady 25 pěších poutí dostane poutník kříž nový, a to stříbrný. Prý po padesáti letech by měl být zlatý, ale toho se asi zatím nikdo nedožil, zatímco jeden poutník se stříbrným křížem s námi již kráčel.

Pokračovali jsme směrem na východ po silnici č. 602 až do Křeptova, kde jsme odbočili na Osovou Bítýšku. Cestou jsme ale museli zdolat první velké stoupání do kopce před Rudou. V Bítýšce jel dopředu obhlédnout terén P. Pavel Vybíhal na svém bicyklu, takže mohl včas informovat Týmáky o našem příchodu. Náš průchod snad každou obcí ohlašovalo hlasité odbíjení zvonů tamějších zvonic, kaplí a kostelů. Na dvoře fary jsme okusili naše první občerstvení z rukou Týmáků, se kterými jsem probral mimo jiného také chod mého milovaného DCŽM. Cestou dále nás vyprovázeli na hranice obce P. Pavel a také pan starosta Mach. Pokračovali jsme přes Vlkov okolo Křoví a Svatoslavi do Deblína, kde nám přišla naproti Dr. Mašková, dlouholetá poutnice. Deblínští nám připravili opět bohaté občerstvení, za což jim velice vřele děkujeme stejně jako bítýšským předtím a všem ostatním potom.

Na další cestě se Dr. Mašková živě ujala studia „Radia Poutníček“ aneb programu zpěvů a modliteb přes náš přenosný zesilovač se dvěma ampliony, ke kterému jsme tentokrát měli dva bezdrátové mikrofony. Radio Poutníček občas vysílá i jiné programy jako třeba rozhovory se zajímavými osobnostmi nebo také důležitá upozornění na projíždějící vozidla či nekompromisní výzvy k poutníkům o ukončení zdravotních přestávek na odskočení si v kukuřici.

Modlili jsme se poměrně mnoho i na to, jak já jsem zvyklý. Je sice pravda, že božské oficium neboli modlitba breviáře z mých modliteb částečně nebo úplně vytlačuje modlitbu posvátného růžence, ale to neznamená, že bych na růženec úplně zanevřel. Tentokrát jsme se modlili každý den úplně celý růženec – to je dvacet desátků J. Pěkně deset dopoledne a deset odpoledne. Každý den také byly dvě katecheze. Celkem to tedy bylo osm katechezí o svátostech. Samozřejmě svátostí máme sedm, takže ta jedna katecheze byla jaksi úvodní, i když jsem od severských katolíků slyšel, že osmá svátost je káva po mši svaté a jedná se o jedinou svátost, kterou mohou vysluhovat pouze ženy. Také každý den jsme se účastnili mše svaté.

První den jsme ještě z Deblína přes Úsuší šli do Předklášteří kláštera Porta Coeli do Tišnova, kde nás u vchodu do kostela vítal radostně Mons. Šindar, farář a děkan tišnovský. Na mši svatou tam přišli i mnozí lidé, přičemž někteří z nich se další den již objevili v našem procesí jako například jedna slečna s vlasy spletenými do copánečků táhnoucími se při temeni její hlavy po všech stranách. Snad ty pramínky vlasů mohou připomínat ty proudy vděčnosti na Velehrad za Slovo života odtud se k nám rozlévající. Ráno jsem ale brzy poznal, že ona slečna si jde na Velehrad již pro velký dřevěný kříž (tedy jde potřetí) a navíc se jednalo o mocnou posilu pěveckého tělesa Radia Poutníček. Brzy jsme zjistili, že naše studio můžeme pojmenovat „svatý Mikuláš“, neboť všichni jsme totiž farníky od svatého Mikuláše. Paní Burianová se mnou z Velkého Meziříčí, ona slečna Markéta z Deblína a otec Josef z Brankovic.

V Tišnově pro nás tamější farníci připravili bohaté pohoštění včetně již tradičních řízků. Nocleh jsme měli zajištěn v tělocvičně školy, ale množství poutníků zvolilo spíše variantu na čerstvém vzduchu pod střechou. Přiznávám, že venku bylo poněkud chladněji zejména v mém letním spacáčku. Ráno jsme po požehnání v kostele nesli také prosby za naše dobrodince tisovské. Vykročili jsme v počtu 72 poutníků směrem na Drásov, Malhostovice a Nuzířov do Lipůvky, kde jsme překonali hlavní silnici a pokračovali směrem na Svinošice a Vranov u Brna. Tam jsem si zavzpomínal, jak pro některé mé známé je toto poutní mariánské místo důležité v jejich růstu zbožnosti. Také jsem myslel na ty každoměsíční duchovní obnovy pro mládež hledající své životní povolání. Mohli jsme tam povídat s bratry i sestrami a něco zajímavého se třeba i dozvědět. Také jsme viděli paní Javorovou. Ti, co ví, tak ví. Po krásné a mimořádně dlouhé polední pauze na Vranově jsme pokračovali nikterak méně krásným lesem s mohutnými buky. Klesali jsme do údolí řeky Svitavy. Cestou jsme se modlili bolestnou část růžence. V Adamově jsme přivítali mezi nás další poutnici, rozloučili se s bratry paulány, kteří nás doprovázeli z Vranova, a pokračovali do kopce do Křtin okolo Býčí skály. Dlouhé stoupání bylo ale docela pohodlné, protože opět bylo povětšinou ve stínu lesa. Trochu heroický výkon podal P. Peňáz před Křtinami, když běžel napřed, aby nám pustil zvony. Po vstupu do kostela za zpěvu písně „Chválu vzdejme“ nás již ale otec běžel s otevřenou náručí přivítat coby tamější farář. S bohoslovcem Michalem jsem jakožto budoucí konvikťák opět ministroval. Velice se mi líbil právě zmíněný příchod do chrámu. Po mši svaté jsme měli na faře pohoštění ve formě výborné gulášové polévky. Potom jsme si společně s vícero poutníky zašli do blízké hospůdky sednout na zasloužené pivečko. Já jsem si dal ale cudně jenom jedno. Noc bylo opět možné strávit dvěma způsoby: První byl v poklidu na faře. Druhý byl v ambitu kostela, tedy opět na čerstvém vzduchu. V jasné noci bylo k ránu již chladno. Však ne nadarmo se říká: Svatá Anna – chladno z rána, přičemž zde je nutné připomenout, že svaté Anny bylo již téměř před měsícem. Tedy já jsem opět spal venku. Ale tentokrát jsem se oblékl rovnou více, abych nemusel během noci hledat, co ještě by se dalo na sebe vzít. Také jsem se zakryl i svou krásnou německou pláštěnkou, protože každá vrstva navíc pomáhá. A stejně jako minulou noc jsem se probudil až o třetí hodině, když jsem slyšel hodiny odbíjet. Vzdal jsem tedy o třetí chválu Nejsvětější Trojici a s jedním nebo dvěma probuzeními jsem pokojně spal až do rána.

Zejména pro ty horlivce, kteří by chtěli stihnout ranní chvály v chrámu, byl první turnus snídaně. Já jsem si samozřejmě tuto příležitost ujít nenechal. Ale i předchozí den byly velice pěkné večerní chvály a pak takový sporadický kompletář, kdy se v chrámu nachomýtlo asi šest lidí, kteří se ho shodou okolností chtěli právě modlit. Ráno jsme ještě složili zavazadla pro naložení na doprovodné vozidlo a v kostele nám přišel požehnat P. Prnka, předchozí farář křtinský, ale nyní je tam spíše už na odpočinku. Vykročili jsme přes údolíčko do značně strmého kopce nad Křtiny, kde jsme se ještě pohledem na ten krásný barokní chrám s tímto poutním místem rozloučili. Tento den jsme mohli vycházet později, ale severozápadní proud pod vedením jáhna Kince se svou čistě vojenskou disciplínou, vytrvalostí a nadšením zejména mladistvých jeho poutníků na místě setkání našich obou proudů zpravidla bývá první, nyní nám však dal šanci, abychom byli v Račicích přes Bukovinu a Bukovinku první my.

Vyčkávali jsme tedy v Račicích u samoobsluhy příchod severozápadního proudu z Jam, Radešínské Svratky, Vítochova, Víru, Olešnice a jiných míst. Při příchodu jsme zpívali značně příhodnou píseň „Armáda Pána“. Pozdravili jsme se s účastníky a sdělili poslední dojmy. S některými jsem se viděl po době kratší, jiné jsem potkal po delší době a některé jsem dosud znal a oni mne jenom z doslechu. Také jsem byl rád, že v severozápadním proudu šel i P. Pavel Habrovec, současný farář z Radostína nad Oslavou vycházivší na pouť však z Radešínské Svratky jakožto svého bývalého působiště.

Byli jsme pečlivě varováni, že po spojení s proudem jáhna Kince zavládne v celém spojeném Z a SZ proudu diákonův tvrdý kázeňský režim. Ano, skutečně fotografové se nesměli vzdalovat od našeho organizovaného útvaru chodců a vpředu i vzadu byla pořádková služba spojená vysílačkami. Ale i do té doby měli někteří poutníci reflexní vesty a organizovali dopravu. Jsem samozřejmě jáhnu a všem poutníkům pořádkové služby velice vděčný za starostlivost o bezpečnost provozu. Prostě dnes jít po silnici jiným způsobem není dost dobře možné.

Přes Luleč jsme pokračovali přechodem přes dálnici D1 (samozřejmě po mostě) do Rostěnic, místa v duchovní správě jednoho z poutníků – P. Jana Klímy, rodáka obyčtovského. V Rostěnicích jsme v poledne slavili mši svatou, celebrovalo ji asi už pět nebo šest kněží a ministranti pro svůj bezpočet byli ponecháni bez liturgického roucha. Potom nás čekalo bohaté pohoštění polévkou, sekanou a jinými dobrotami, za které tamějším farníkům ze srdce děkuji a ať ví, že ani na ně jako na naše dobrodince jsme při svých modlitbách nezapomněli. Před odchodem jsme ještě s celým procesím šli požehnat Boží muka za vsí.

Najedení, napití, odpočnutí, plni duchovní síly jsme pokračovali na Kučerov a Kozlany až do Milonic. To je místo spravované dalším z poutníků – P. Josefem Mainclem. Ve spolupráci s P. Pavlem Lacinou se tito kněží společně starají o chod farního týmu Milonice skládajícího se celkem ze šesti farností. V Milonicích jsme byli po společné modlitbě večerních chval rozdělováni do rodin. Já jsem zůstal na milonické faře, takže jsem to měl vlastně nakonec asi nejblíže. Večer jsme si povídali s kněžími i poutníkem Hrochem a snědli výborný gulášek pro nás připravený.

Ráno jsme se v kostele pomodlili ranní chvály a vydali jsme se na cestu do Nesovic, kde jsme museli překonat hlavní silnici a železniční trať. Poté jsme již stoupali do kopce přes Snovídky, Nemotice a Mouchnice do Koryčan. Tam jsme měli delší přestávku. Mají tam pěkný kostelík a byl tedy útulným úkrytem před vedrem. Také jsem se chtěl pomodlit modlitbu sv. Brigity – Tajemství spásy jako každý den. Mimochodem je to modlitba na celý rok a já už jsem s Boží pomocí v polovině! Také jedna slečna sedící na protější lavici se tu modlitbu modlila. Nechtěl jsem ji rušit, ale v duchu jsem se modlil s ní. Pán si to přebere. Ale ona měla krásnou knížečku s tou modlitbou na rozdíl od mých dvou roztrhaných papírů.

Největší zážitek z Koryčan měla ale Helča, která si tam koupila vojenskou polní láhev na pití a dávala polovině procesí za Koryčany z té láhve ochutnat, jak se z ní pije. Přitom se stihla i jaksi polít, když zátka této láhve příliš netěsnila. Stoupali jsme lesem k hoře sv. Klimenta neboli na „Klimentek“. Předtím jsme měli ještě jednu pauzu, abychom se psychicky připravili na opovrženíhodné a ponižující halekání jihozápadního proudu, který místo toho, aby srdečně další poutníky vítal, tak na nás pořvával urážky jako: „Zase druzí, aleluja, věčně druzí, aleluja!“ Samozřejmě jsme jim dávno odpustili, ale toto chování se mi nelíbí.

Na Klimentku jsme se setkali i s třiadvacetičlenným olomouckým proudem, kde šly i řádové sestry a moje teta. Také jsem na tom místě poprvé viděl vyobrazení sv. Angelára, jednoho z žáků sv. Cyrila a Metoda společně s nimi a zbývajícími svatými Sedmipočetníky (svatými Gorazdem, Klimentem, Naumem a Sávou). Dolu jsme pokračovali v počtu 172 poutníků již bez 202 poutníků mladšího znojemského proudu, který vedl P. ThLic. Marek Dunda, Th.D. Program tohoto proudu byl jistě přizpůsoben věku poutníků, takže prý nechyběla ani pověstná hitparáda písní vlastní tvořivosti, kde letos vyhrála skladba „Slavíci z Velehradu“, která je dostupná zde: http://novakow.signaly.cz/0908/solunacky-poutni-hit-slavici. V době, kdy jsme byli na Klimentku, bylo již cestou na Velehrad „430 párů modlících se nohou“.

Sestupovali jsme do Boršic, posledního místa přenocování před dosažením zeměpisného cíle naší pouti, přestože cíle duchovní měla naše pouť také mnohé. Tam jsme měli účast na mši svaté a kupodivu jsem se tam opět setkal s prvním českým pallotinským bohoslovcem známým na Signálech jako uživatel „truba“. Byli jsme opět rozděleni do rodin, které nám připravily (tedy aspoň tam, kde jsem byl já) výbornou večeři a pohodlné zázemí i nocleh. Ráno jsme po neméně bohaté snídani spěchali do kopce na modlitbu ranních chval, po které se již objevily zástupy poutníků přijedších celkem pěti autobusy, přičemž tři přijely z našeho děkanátu.

Vyšlo tedy procesí v počtu více než 300 poutníků z Boršic a podobně početné procesí z nocležiště znojemského proudu v Buchlovicích. Po zastávce za Tupesy jsme již mnozí z nás z vděčnosti, na poděkování i jako kající skutek šli bosí:

„V Písmu svatém čteme, že Mojžíš byl vyzván, aby se zul, protože místo na kterém stál, bylo svaté. My jdeme na posvátný Velehrad. Je možné jít bosí, třeba jen poslední kousek, Nikomu to nelze přikázat, ale dělá se to. Každý se můžete rozhodnout naprosto svobodně.“ P. Jan Peňáz

Když jsme poprvé spatřili velehradskou baziliku, poklekli jsme a pomodlili se „Zdrávas, Královno“, jak to poutníci dělají, když uvidí mariánský chrám. Bazilika je kromě sv. Cyrila a Metoděje zasvěcena právě i Matce Boží.

Při příchodu na Velehrad jsme zpívali píseň „Bože, cos ráčil“, která se nesla velice krásně ulicemi. Došli jsme až před baziliku stále se zpěvem a byli jsme Bohu nesmírně vděční za to, že nás celou cestu provázel a že nám nechal dojít na toto krásné místo ve zdraví. Vůbec vykročit na tuto pouť je již projevem důvěry v Boha, protože tato pouť o něčem svědčí. To není jenom procházka z legrace. Otec Peňáz několikrát připomínal, že to, co se hýbe, tak žije a to, co žije, tak se hýbe. Tato pouť tedy svědčí o tom, že Církev se hýbe, a tedy žije. Zde mohu trochu pozměnit Descartovo „Cogito, ergo sum.“ (Myslím, tedy jsem.) na „Movo, ergo vivo.“ (Hýbu se, tedy žiji.) Vlastně i vysvětlení je nasnadě, protože myšlení není nic jiného než mentální pohyb či pohyb myšlenek a jak již bylo řečeno, tak tento pohyb svědčí o životě.

Před obrazem Matky Boží, Průvodkyně na cestách jsme obnovili své zasvěcení Kristu jejím prostřednictvím. Potom již jsme pomalu šli na mši svatou, kterou jsme slavili v bazilice. Hlavním celebrantem byl kancléř nové žilinské diecéze pod patronací sv. Věrozvěstů Mons. ThDr. Michal Baláž, Ph.D., kteréhož promluva má být dostupná na: http://www.poutnik-jan.cz/pesi-pout-na-velehrad--c/kazani-v-bazilice-na-zaver-9-pesi-pouti/. V sakristii se to trochu hemžilo kněžími a potencionálními kněžími, čímž mám na mysli bohoslovce, budoucí bohoslovce a ty, kteří ještě nevěří tomu, že budou bohoslovci. Protože jsem ještě nestihl vyhledat své boty, tak jsem byl na mši svaté bos, což pokud člověk chodil, nevadilo, ale jakmile měl stát na těch dlaždicích, tak to docela záblo. Po mši svaté jsem potkal také P. Jozefa, SAC (pallotina), faráře z Jam u Žďáru nad Sázavou.

Ve 14:14 měl začít zápis poutníků do knihy a předávání křížů násobným poutníkům, tedy těm, kteří doputovali po třetí a po sedmé, přičemž někteří se dožadovali i kříže stříbrného za 25 putování. Volný čas jsem trávil v okolí baziliky a také jsem si dal jedno zasloužené pivečko, na které jsem čekal s novakowem, jenž si potom cudně dal místo piva kofolu. Asi bych si z něj měl vzít příklad. Ve čtyři hodiny bylo svátostné požehnání a po něm jsme se již rozjížděli do svých domovu, v mém případě to bylo autobusem z naší farnosti velkomeziříčské.

Závěrem jenom po vzoru P. Peňáze: Bohu díky, Panně Marii díky, andělům strážným díky, svatému Cyrilu a Metoději díky, všem svatým díky a v neposlední řadě také našim dobrodincům díky a upřímné Pán Bůh zaplať.

Fotografie V. Schneidera ze stránky Poutník Jan: http://www.poutnik-jan.cz/pesi-pout-na-velehrad--c/fotografie/

Fotografie od znojemského proudu v různých složkách uživatele novakow: http://www.signaly.cz/novakow