Pár dní v klášteře...

Rajhrad 6.-9. 8. 2009 aneb o povolání

Ještě před prázdninami jsem se dohodl s jedním kamarádem (MrBean), že bychom velice rádi strávili pár dní v nějakém klášteře, abychom poznali, jak takový řeholní život vypadá a jací vlastně bratři v klášteře jsou. Z klášterů v okolí jsem však měl přímo již vybrán benediktinský klášter v Rajhradě u Brna. Již dříve jsem v jednom článku podával o něm zprávu z mé jedné návštěvy tohoto místa. Tehdy jsem však ještě s bratry nepobýval. Nyní jsme je kontaktovali a oni, respektive otec převor, nás velice mile přijali.

Ve čtvrtek ráno na svátek Proměnění Páně jsme se vydali na naši cestu. V dopoledních hodinách jsme do kláštera dorazili a přivítal nás bratr Naum, který nám ukázal, kde budeme pobývat. Podle Řehole Benediktovy by měli být mniši pohostinní, takže mají pro případné návštěvy připravené pokoje v areálu kláštera. Pak nás bratr provedl po klášteře a ukazoval nám zejména ta místa, kam se běžný návštěvník rozhodně nedostane. Také jsme viděli, jak ještě mnoho práce se musí vykonat, když byl klášter za socialismu obsazen armádou, která tam skladovala vojenský materiál. Část kláštera je ale již velice pěkně opravena, ale práce stále je nad hlavu. Stát si na sebe trochu ušil bič, když Církvi vzal majetek a nevrátil ho v původním stavu ani v původním množství. Církev nemůže sama financovat opravy objektů bez dotací, protože jí byly vzato také hospodářství, které by bývalo mohlo toto určitě z velké části finančně krýt. V prohlídce jsme také pokračovali i s bratrem Heřmanem, který nám v tehdejších reprezentačních prostorách kláštera dokonce zahrál na klavír z 19. století. Prelatura kláštera, tedy obydlí opata, bylo velice pozoruhodné od secesní lázně až po opatskou kapli, na jejíž stěně z vnější strany jsou sluneční hodiny a pod nimiž dříve stávaly klášterní úly. Klášter byl stavěn zpočátku pod J. B. Santinim-Eichlem a je tedy jednou z perel barokní architektury na Moravě. Také jsme viděli kostel i jeho půdu a věž. Rovněž pozoruhodné bylo, když jsme na kostele z venku z přední strany vylezli na ochoz pod mozaikou Panny Marie. Během dopoledne jsme se ale již zapojili prací v klášteře. V tuto roční dobu již naplno probíhá sklizeň všemožných zemědělských plodin a práce na zahradě či vlastně spíše poli kláštera. Ovšem v klášteře probíhá i chov hospodářských zvířat, takže ač kamarád si náramně rozuměl s klášterními slepicemi, já jsem si vesele pochrochtával se dvěmi konventními prásátky. Také tam byl chov králíků ve výběhu. Je to experiment, ale prý se zatím ani nemnoží a ani nechcípou. Takové a jiné pokusy v hospodářství jsou klášterům naprosto vlastní. Bratrům je ponechána volnost, aby nějakým způsobem zdokonalovali hospodářské výnosy pomocí nových technologií. Kdyby tak bratři a otcové během posledních 1600 let nepostupovali, neměli bychom příliš z dnešního technického pokroku. Nebudu to rozebírat, ale stačí si vzpomenout na pěstitelské úspěchy brněnského řeholníka J. G. Mendela, na jehož poznatcích vyrostla současná genetika.

Ve 12:45 byla modlitba během dne v kostele ve předních chórových lavicích. Benediktini tady mají i vlastní breviář. Potom následoval oběd, při němž je velice zajímavá tzv. četba u stolu. Nejprve se čte kousek z „Řehole Benediktovy“, potom během jídla z nějaké knihy a po jídle ze „Stanov Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha“. Vše je na pokračování, takže další den se pokračuje v každé části tam, kde se předchozí den skončilo. Ve čtvrtek odpoledne mají bratři volný program, takže je to výborné pro ně například pro výlet do Brna nebo někam jinam do okolí. My jsme pak šli ještě na mši svatou do rajhradského kostela Povýšení svatého Kříže. Sloužil jakýsi postarší kněz birituál (tj. kněz, který může sloužit dle římského i byzantsko-slovanského obřadu). Mše tedy obsahovala i různé přidané modlitby, což bylo velice pozoruhodné. Velice se mi po přijímání líbila jeho recitace nádherného překladu hymnu sv. Tomáše Akvinského „Sione, chval Spasitele“ (aneb Lauda Sion Salvatorem) a korunu všemu dodala jakási modlitba Dona Bosca.

Ve čtvrtek v klášteře nejsou tedy společné večerní modlitby. My jsme však se s kamarádem šli pomodlit do konventní kaple. Večer jsme ještě zkoušeli jezdit na dvojkole čili tandemu. Je to velice pěkné a takové prostě jiné. Při jízdě jsem se ptal kamaráda, co se stane, když přestanu šlapat. On mi zřejmě se smrtí v očích tvrdil, že ho tím zabiju. Na takovém kole musí totiž šlapat oba zároveň, protože šlapání je tomu uzpůsobeno spojením řetězovým převodem mezi prvním a druhým jezdcem. Ovšem druhý jezdec nemůže zatáčet, takže chvíli trvá, než si na to zvykne. Výhodu však má, že na něj za jízdy tolik nefouká.

Ráno se v klášteře bratři scházejí v 6:00 k ranním modlitbám, které se skládají z uvedení do první modlitby dne, modlitby se čtením a ranních chval. Potom je snídaně a společná účast na mši svaté. V pátek to bylo v Opatovicích, kam jsme dojeli klášterním Peugeotem, přičemž někteří bratři jeli na kole. Během dopoledne jsme opět pracovali, po polední modlitbě byl oběd, „santa siesta“, tj. polední klid a opět odpolední zaměstnání. To ale bylo trochu kratší, protože před večerními modlitbami byla v půl sedmé páteční adorace Nejsvětější svátosti zakončená litaniemi. Večerní modlitby se v klášteře skládají z nešpor, které jsou z praktických důvodů spojeny s kompletkem. Kompletář se ale modlí vždy latinsky, což mi přijde jako dobrá volba, protože trocha latiny určitě neuškodí. Potom je večeře a případný společný program zpravidla v refektáři (jídelně). Líbí se mi, že otec převor nechává bratrům dost velkou volnost. Jediným společným jídlem je vlastně oběd. Ostatní je možné řešit nějak individuálně. Bratr tedy podle toho, jak se chce s ostatními sdílet nebo jak se chce věnovat studiu posvátných věd, četbě či čemukoliv jinému si sám volí, do jaké míry hodlá být mezi lidmi a do jaké míry v samotě. A bylo vidět, že někteří bratři byli více mezi námi, zatímco jiní méně. Ovšem komunita čítá jenom pět řeholníků včetně otce převora, který je zároveň jediným knězem v klášteře a plní také funkci faráře rajhradského.

V sobotu byl již známý ranní modlitební program, tentokrát s oslavou památky sv. Dominika, kněze a řeholníka. Mše svatá nebyla, ale účastnili jsme se bohoslužby slova, přičemž já jsem ji vlastně zažil poprvé, neboť u nás ve zbožném Velkém Meziříčí je Bohu díky dostatek kněží i a snad i kněžského dorostu a není tedy důvod slavit místo mše svaté bohoslužbu slova. Je to však zajímavý zážitek. Liturgii vedl bratr Naum. Pak jsme se vrátli klášterním Fordem Transit zpět a věnovali se zaměstnání. Odpolední program byl již volnější, protože se blížil příchod neděle, který jsme oslavili nešporami, takže jsem po dlouhém a obtížném přemlouvání přesvědčil kamaráda k projížďce na onom dvojkole. A hned člověk vidí, jak v nejistých situacích se začne vzývat Boží pomoc. Sotva jsme opustili brány kláštera, už se za mnou na dvojkole vpředu sedícím začala ozývat píseň „Anděle Boží“. Prosby prosícího kolegy byly vyslyšeny a nám se na našem výletu nic zlého nepřihodilo. Jeli jsme se podívat do současných a minulých působišť našich známých kněží. Zejména jsme mysleli na našeho současného velkomeziříčského faráře a děkana P. Dr Łukasze Szendzielorze, který dříve působil v Měníně, Blučině a Přísnoticích, přičemž dvě z těchto obcí jsme na kole navštívili. Také jsme ale zajeli na návštěvu za P. Reném Strouhalem, administrátorem v Moutnicích, přičemž toto místo bylo také jedním z dřívějších farářských postů bývalého děkana velkomeziříčského a současného faráře křtinského P. Jana Peňáze. Večer jsme pak slavili s bratrem Heřmanem jeho narozeniny a pěkně jsme si se všemi bratry popovídali.

V neděli ráno jsme brzy odjížděli, abychom stihli poutní bohoslužby u nás. Byli jsme tedy jenom chvíli na ranních modlitbách a potom jsme se odebrali na nádraží plni zážitků s Bohem a s bratry.

Co nám ale ten pobyt v klášteře dal? Shora napsané vypadá spíše jako souhrn činností, které jsme v klášteře prováděli. Nejeli jsme ale do kláštera, protože bychom neměli co dělat, ale protože jsme chtěli poznat blíže řeholní život a snad skrze to i Pána Boha. Možná trochu paradoxní u mě je, že kniha, kterou jsem si ve volných chvílích četl v tzv. „pohostince“, prostorách, kde jsme byli ubytováni, se jmenovala „Příprava na manželství“ od P. Opatrného. Vlastně jsem tak mohl velice hluboce přemýšlet o povolání a o svém povolání obzvláště, když v září mám nastoupit do Teologického konviktu k přípravě ke kněžství. Celé ty dny, co jsem tu knihu četl, jsem básnil o tom, jak je manželství úžasná věc. Ano, je to skvělá věc, ale musí se žít křesťanským způsobem s opravdovou láskou a věrností všem manželským slibům, které jsou při svátostném obřadu naší milované svaté římskokatolické církve jaksi obsáhlejší než při obřadu civilním. Uvědomil jsem si jednu důležitou věc. Je to oddanost. Říká se, když se dva vezmou, že jsou oddáni a při obřadu vlastně toto oddání se výslovně probíhá, když se muž odevzdává ženě a přijímá ji jako svou manželku a naopak. Pokud jeden z manželů nedokáže dostát této oddanosti, je urážena láska. Ať je to ten případ, že se muž nedokáže vzdát svého domácího prostředí a tahá do nové domácnosti všudypřítomnou tchýni nebo zase naopak z nové domácnosti utíká za starými přáteli, kteří by ho třeba v jeho svazku nepodporovali. Naštěstí jsem přeskočil ty kapitoly o pohlavním životě, protože to je téma dosti ohrané a mluví se o něm pořád. Lidé o tom mluvící však ale zapomínají, že ač je to věc manželství vlastní, není to vše a nemůže nikdy dobře fungovat právě bez vzájemné oddanosti manželů, která dokonce překračuje svým významem samo manželství a je právě tím, co naplňuje životní cíl člověka. Říká mu to, k čemu je povolán. Tedy oddání se povolání v tomto případě manželskému je plnění úkolu, pro který existuje člověk. Tato oddanost je totiž vyjádřením úžasně veliké lásky k Bohu a k bližnímu. Člověk Boha v tomto povolání zvláštním způsobem miluje a důvěřuje mu, že toto manželské povolání má od Něj. To je způsob, jak zajistit, aby se partner nestavěl před Boha, ale aby oba manželé společně hleděli s díkem a důvěrou v lásce k Bohu, který učinil tak veliké věci a který dává i jejich vzájemné lásce mohutně hořet.

Pokud by někdo nechápal, jak velké požehnání dává lidem Bůh v manželství, rozhodně z něj nemůže být dobrý kněz nebo řeholník. Proto je zřejmě také určitý počet lidí bez takového povolání, ale je jim Pánem připravena jiná vlastní cesta, jak mu dobře sloužit například v trpělivém snášení svých nemocí nebo v práci s ostatními lidmi.

Oddanost však hraje stejně hlubokou roli i v povolání kněžském a řeholním. Tam je ale oddanost obrácena na jednu stranu samozřejmě nejprve k Bohu, ale na druhé straně také k představeným a k řeholním spolubratrům či spolusestrám. Oddejme se tedy všichni Pánu a doufejme, že snad jako dar od Něj dostaneme některé z těchto tří povolání.

Tedy můj klášterní pobyt mi dal velice dobře se zamyslet právě nad smyslem povolání. Ať již manželského, kněžského nebo řeholního. Také jsem to mohl s bratry diskutovat a případně získat nějaké cenné rady.

Fotky z pobytu jsou u uživatele MrBean: http://www.signaly.cz/fotkyAlbum.php?albumId=31636