První měsíc v Teologickém konviktu je za námi

První měsíc v Teologickém konviktu je za námi
Tak tento název článku je opravdu velice obšírný, protože je těžko možné shrnout do jednoho článku obsah dění celého měsíce. Přijde mi, že se toho odehrálo opravdu mnoho. Asi by bylo nejlepší se zaměřit na to, jak se kdo v konviktu cítí. Vlastně už máme za sebou jednu desetinu naší konvikťácké kariéry, takže je třeba i čas na malé zamyšlení se nad sebou.
Mnozí z nás přicházeli nevědouce, jestli je jejich povolání ke kněžství pravdivé a přesvědčení pevné. Myslím si ale, když za ten měsíc nikdo od přípravy ke kněžství neutekl, tak bychom mohli tak pokračovat i nadále. Je sice pravda, že odchody bohoslovců nastávají i ve vyšších ročnících semináře, ale na našem místě je nutné uznat aspoň naši počáteční odhodlanost, protože nikdo z nás zatím neutekl. Odehrávaly se v dřívějších ročnících již i odchody například po několika dnech, když dotyčný již do konviktu nastupoval značně nesvůj a záhy odešel úplně. Samozřejmě jsou v nás pochybnosti, ale právě to k tomu rozhodování patří. Pokud se máme dobře rozhodovat, musí být nějaké možnosti, pro které se rozhodnout můžeme. Proto nikdo z nás není držen v konviktu žádným násilím a všem z nás je dovoleno konvikt kdykoliv opustit. Pokud budeme říkat Božímu volání celý rok převážně „ano“, tak můžeme jít dál. Kdyby si někdo z nás chtěl hrát na „drsňáka“ a tvářit se jakoby nic, tak to stejně dříve nebo později vyjde najevo, protože tato neupřímnost by jistě byla brzy poznána.
Někteří z nás mají i docela živé sny. Například jeden spolubratr měl takový rozhovor s otcem ředitelem, který mu v tom snu říkal, že se v konviktu necítí šťastný. On mu ale rázně odpovídal, že ano. Ten sen měl ještě pokračování, když druhou noc měl ve snu rozhovor s otcem spirituálem, kterého se snažil přesvědčit o tomtéž. A pro změnu třetí den byl sen zase z jiného soudku, kdy se bavil s naší paní ekonomkou, která mu tvrdila, že prý toho nesní zrovna málo, tudíž by měl platit měsíčně o dva tisíce více.
Druhý víkend v říjnu jsme dostali poprvé volno. Bylo nám uděleno kvůli volbám, které se nakonec stejně nekonaly. Ovšem využili jsme tuto příležitost alespoň ve většině případů pro cestu domů. Otec ředitel nás ještě v pátek před odjezdem důrazně nabádal, abychom dbali na důstojné chování, protože již jsme v očích společnosti prostě vnímáni jako budoucí kněží. Mnoho lidí nás proto bude bedlivěji sledovat v našem počínání a jsou některé formy zábavy, o kterých bychom si asi měli nechat jenom zdát, jako například nevázané dialogy se slečnami nebo závody v konzumaci alkoholických nápojů.
Všichni jsme již poznali, co znamená silentium a jak je to dobrý prostředek pro setkání se s Bohem v modlitbě. Jenom těžko bychom hledali místa, kde bychom měli na Pána tolik času. Také si dobře uvědomujeme, že celibát není přirozený, ale nadpřirozený, protože při něm člověk se ponořuje do nesmírné hloubky odevzdání sebe Bohu. Kéž i my se tedy vydáváme Pánu cele a můžeme říci spolu s Ježíšovými apoštoly zcela oddané: „my jsme opustili všechno“.