Pěší pouť vysokoškoláků z Velehradu na Svatý Hostýn

Pěší pouť vysokoškoláků z Velehradu na Svatý Hostýn ku příležitosti výročí dvaceti let od svatořečení Anežky České a pádu totalitního režimu v Československu
Pod záštitou VKH a organizací jeho brněnské části, zejména s velkou obětavostí Mgr. Lenky Češkové, jsme se vydali na pouť mezi dvěma významnými moravskými poutními místy. Již v sobotu 14. 11. jsme se setkali na Velehradě, kde jsme měli možnost navštívit ještě mši svatou při pouti uherskobrodského děkanátu za nová kněžská a řeholní povolání a za rodiny celebrovanou samotným otcem arcibiskupem olomouckým, Mons. Janem Graubnerem. Potom jsme měli krátkou prohlídku části baziliky. Ubytováni jsme byli v budově Stojanova. Po večeři jsme měli besedu o totalitním režimu a důvodech jeho pádu s P. Františkem Hylmarem, provinciálem České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Ráno jsme oslavili mši svatou celebrovanou otcem provinciálem a studentskými kaplany ve velehradské bazilice, nasnídali jsme se a vyrazili na cestu. O přepravu našich zavazadel se postaral P. Josef Stuchlý, SJ, který je kaplanem pro vysokoškoláky v Brně, zatímco olomoucký kaplan pro vysokoškoláky P. Pavel Bača, SJ s námi pěšky šel celou cestu. Musím přiznat, že oproti plánovaným časům odchodu jsme se často velice zpožďovali, což mělo za následek kromě zbytečné ztráty času také částečné rozladění poutníků. Ovšem hlavním důvodem těchto zpoždění, kvůli kterým jsme do cíle v oba dny putování přišli až několik hodin po setmění, byla nesoudržnost skupiny. Kromě toho, že někteří jsme utíkali dopředu, jiní zase zaostávali vzadu a dokonce jedna skupinka se úplně odtrhla a šla si vlastní cestou. Je to svým způsobem proti principu putování, protože nás má spojovat cíl, ať přicházíme odkudkoliv. Je ovšem pravda, že jsme přišli z několika akademických obcí a původem jsme byli z celého Česka, ale nic to nemění na tom, že bychom měli v solidaritě s druhými udržovat skupinu vcelku. Ale v některých úsecích mělo jistě takové rozdělení skupiny i výhody, protože byl čas na sdílení se s druhými lidmi. Rozhodně jsme se zezačátku všichni neznali, tak jsme se aspoň mohli v klidu seznámit. Určitá nevýhoda však byla v tom, že se v těch několika rozdělených skupinkách těžko prováděla nějaká společná modlitba nebo zpěv, takže to bylo spíše věcí té které skupinky.
Před polednem jsme přišli do Huštěnovic, odkud pocházela Matka Vojtěcha Hasmandová, generální představená českých sester boromejek právě v dobách počátku socialismu. Místní farníci zrovna končili mši svatou k příležitosti svých kateřinských hodů, tak nás i pěkně pohostili a pověděli nám pár slov o kostele a o Matce Vojtěše. K pohoštění přidal něco dobrého i tamější pan farář ICLic. Mariusz Sienkowski. Pomodlili jsme se modlitbu Anděl Páně a další naše kroky směřovaly po poutní stezce k Baťovu kanálu a podél něj, kde nás provázela Panna Maria ve slavných tajemstvích svatého růžence. Cestou jsme také po jednom jezu překonali řeku Moravu. Cyklostezka podél "Baťáku" je upravená velice hezky a byla i docela využívaná. V Napajedlech nás čekala na faře další dávka nejen napojení, ale i občerstvení ze zásob P. Ryszarda Turka. Do kopce jsme šli ke hřbitovu se podívat a pomodlit u hrobu Aničky Zelíkové, která obětovala své trápení a celý život věrně Pánu, který si ji ještě v mladistvém věku vzal k sobě. Večerní putování bylo daleko náročnější, přestože za soumraku jsme ještě byli pohoštěni v Oldřichovicích. Předtím jsme asi půl hodinky šli v tichosti, abychom mohli být s Pánem o samotě. Potom jsme za tmy putovali lesy a blížili se ke Zlínu. Ještě jsme se podívali ke studánce zvané Svatá voda. Na jednom místě jsme se dokonce kus museli vracet, abychom nalezli správnou cestu. Podmínky byly docela těžké, protože často nám nohy na blátivé zemi podkluzovaly. Nakonec jsme s Boží pomocí do Zlína došli a byli bohatě pohoštěni v Klubu pod kanoí, který je provozován v rámci RR49, což je katolické hnutí zlínských studentů. Byli jsme také provedeni kostelem sv. Filipa a Jakuba, který má zajímavý půdorys hlavní lodi a unikátní horkovzdušné vytápění. Vybavení kostela bylo poměrně nové a kostel byl zrovna malován. Večer jsme ulehli v tamější Orlovně a ráno jsme opět šli do Klubu pod kanoí na snídani. Ze Zlína jsme stoupali přes Jižní svahy (na severní straně města), kde jsme navštívili moderní salesiánský chrám Panny Marie Pomocnice křesťanů a pokračovali dále přes les, který nás ukryl před několika kapkami deště, které v tu dobu padaly, do Fryštáku. Tam nás čekal oběd v DIS - Domě Ignáce Stuchlého, prvního českého salesiána. Posilněni jsme se vydali po silnici do Lukovečka modlíce se svatý růženec. V těch místech byl velice pěkný rozhled do krajiny. Pak ale již začínaly lesy hlubší, přes něž jsme překonavše kopec došli opět dolu do Rusavy, avšak při klesání do této poměrně velké vesničky v údolí nás již zastihla tma. Následně jsme šli sice do prudkého kopce, ale šlo se velice pěkně, neboť v těch místech byla krásná asfaltová cesta. Já jsem v té chvíli i trochu vyčerpán využil tmu pro ztišení se před Bohem. Po hřebeni jsme se blížili ke Svatému Hostýnu a již nám chyběly jen poslední tisícovky kroků. Jakmile byla svatohostýnská bazilika již blízko a my odešli z temné lesní cesty, zul jsem si boty, abych na posvátnou půdu došel podle dobrého poutnického zvyku bos. Přitom jsem si improvizovaně vytvořil a sobě broukal několik slok písně Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko Hostýnská. Pomodlili jsme se na závěr pouti a již na nás čekali ti, co přijeli autem, a vedli nás k ubytování a k večeři do restaurace. Potom ještě následovala večerní mše svatá v kapli jednoho z poutnických domů a výstav Nejsvětější svátosti. Večerní program končil promítáním dokumentu Tenkrát, který popisoval události okolo 17. listopadu.
Ráno jsme po společné snídani ze zbytků vlastních zásob šli na křížovou cestu. Byla taková mlha, že skoro nebylo vidět od jednoho zastavení ke druhému. Do toho mírně mrholilo. Po této modlitbě jsme se vrátili do poutnického domu a měli besedu s P. Chromečkem, SJ, duchovním na Svatém Hostýně. Vyprávěl nám o tom, jak sloužil za minulého režimu a s jakými těžkostmi se tehdy potýkal.
Vrcholem pouti byla mše svatá na poděkování za dvacet let svobody, kterou sloužili P. Stuchlý a P. Bača ve svatohostýnském chrámě. V kázání otec Stuchlý rozebíral, co je to svoboda a jak je pro její uskutečnění nutné přijmout nějaké morální zákony, protože pouze pokud se proti okolnímu nezkrocenému světu opevníme hradbou, může uvnitř takového místa vzniknout prostor pro skutečnou svobodu. Pokud stát bude zajišťovat bezpečnost před nežádoucími živly, bude možné v zemi svobodně žít. A podobně pokud naše srdce opevníme hradbou z Božích přikázání, můžeme žít svobodni.
Nakonec jsme ještě šli na oběd do jedné z restaurací. Potom jsme se již rozjeli zpět do našich univerzitních měst. Tato pouť byla nejen skvělou příležitostí, jak si mnoho vyprosit od Pána Boha i s mocnou přímluvou Panny Marie, ale také to byla možnost potkat zajímavé lidi, se kterými nás třeba i něco pojí. Již v Huštěnovicích P. Sienkowski prorokoval, že tyto pouti jsou skvělou příležitostí, jak si najít životního partnera, takže uvidíme, jestli se to třeba někomu, kdo jsme se zde seznámili, nějak prospěje ať v cestě k Bohu nebo v cestě k milovanému člověku :).
A na úplný konec jenom slova po vzoru poutníka P. Jana Peňáze říkám: Bohu díky, Panně Marii díky, andělům strážným díky, všem svatým díky, našim dobrodincům díky a upřímné Pán Bůh zaplať.

fotky: http://www.katolik.cz/vkhbrno/fotogalerie/2009/pout-vysokoskolaku-na-hostyn/index.html