Vítejte na stránce uživatele Angelara

Velikonoce ve farnosti Velké Meziříčí

14. 4. 2010 17:08

<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->

Velikonoce ve farnosti Velké Meziříčí

Letos jsem byl zase po dvouleté přestávce na Velikonoce u nás v Meziříčí. Je to asi sedm let od té doby, kdy jsem Velikonoce opravdu poprvé „slavil“. Předtím to byl pro mě svátek, kdy jsme na gymnáziu dostali ve čtvrtek, pátek a v pondělí volno. Ale v onen rok jsem poprvé toho volna skutečně využil a zúčastnil se slavení Velikonoc v kostele, tedy s farností. Tehdy jsem poprvé byl na zelenočtvrteční mši svaté na připomínku poslední večeře, na velkopátečních obřadech a na velikonoční vigilii na Bílou sobotu. Pán Ježíš chtěl, abych tam tehdy šel, protože právě tehdy při připomínce Jeho Vzkříšení mi chtěl dát veliký dar – uvědomil jsem si poprvé doopravdy, co celá velikonoční událost pro mě znamená. Tehdy jsem nevěděl, jak Mu poděkovat, že se za nás vydal na Kříži, vzal na sebe naše hříchy a že je přemohl svým slavným Zmrtvýchvstáním. Tomuto uvědomění si, co Bůh znamená v mém životě, se říká často „druhá konverze“, kterou prochází každý, kdo žije s Bohem a týká se to asi zejména těch, pro které je život v křesťanském prostředí „normální“, protože byli vychováni ve věřící rodině. Jinými slovy dříve jsem věřil „v Boha“, potom jsem začal věřit „Bohu“. Tak jsou pro mě Velikonoce nejen největším svátkem roku, ale zároveň také připomenutím toho, že jsem povolán k opravdové víře a lásce k Bohu.

Před Velikonocemi nás čekaly ještě určité nutné přípravy, protože náš kostel sv. Mikuláše byl právě osazen novou elektroinstalací, což si vyžadovalo řádný úklid, aby to bylo důstojné prostředí pro bohoslužby. Společně jsme s dalšími farníky chystali Getsemanskou zahradu nebo Boží hrob. To se skládalo z mnoha dílčích činností od odšroubování andělíčků z bočního oltáře až po nasměrování bodových svítidel. Na celém tom úklidu se mi ale nejvíce líbilo, jak jsem vytřepával koberce ze zpovědní místnosti. Bylo to velice symbolické, jako bych z nich vytřepával hříchy, které tam kajícníci svěřili panu děkanovi.

Na každou bohoslužbu jsme měli nácvik vždy hodinu před jejím začátkem. (Téměř) všichni zúčastnění ministranti jsme se sešli na faře, kde nás náš pan děkan P. Dr Łukasz Szendzielorz řádně proškolil a rozdělil nám jednotlivé liturgické úlohy. Bylo velice milé, že jsme ve farnosti tři bohoslovci (pokud se za bohoslovce počítám i já). Mše svatá na Zelený čtvrtek byla vskutku velkolepá včetně liturgického průvodu s kadidlem, svíčkami, křížem i evangeliářem. Po mši svaté byla možnost bdít do deseti hodin večer s Pánem Ježíšem v Getsemanech. Jediné, co mě zaráží je, že mnozí kněží při této mši svaté nechtějí příliš umývat nohy po vzoru Pána Ježíše.

Na Velký pátek jsme měli ve tři hodiny křížovou cestu, kterou vedl Pavel Kuchyňa, jeden z našich bohoslovců. Pan děkan byl v tu dobu zaneprázdněn, protože na něj čekala dlouhá řada kajícníků, kteří chtěli přistoupit ke svátosti smíření. Večer byly velkopáteční obřady. Kostel vypadal opravdu ponuře i přes nově osazené osvětlení kleneb. Nikde žádné květiny, na obětním stole nebyla plátna, kříž na hlavním oltáři byl zahalen. Jako poslední jsem v liturgickém průvodu s akolytou Syptákem poklekl a potom vykonal pan děkan prostraci před oltářem (tj. lehl si tam) na znamení hluboké kajícnosti a na znamení vděčnosti Ježíši, který se za nás vydal na smrt, abychom my mohli žít. Nebývá mše svatá, ale jenom bohoslužba slova. Pak přišlo odhalování a uctívání kříže, znaku naší spásy. Donesli jsme z Getsemanské zahrady Pána Ježíše v Eucharistii a po svatém přijímání jsme Ho přenesli do boční kaple upravené jako Boží hrob. Tam byla celonoční a celodenní adorace v tichosti. Zůstal jsem tam po obřadech a šel jsem tam i na Bílou sobotu během dne. Jsem rád, že po obřadech se tam v tichu modlil s námi i pan děkan.

Nejslavnější bohoslužba roku na Bílou sobotu je branou do doby velikonoční plné radosti ze Vzkříšení Pána Ježíše. Po důkladné přípravě na faře jsme se šli ujmout svých úloh do kostela. Bylo nás přes dvacet ministrantů. Mnoho jich má u nás pověření rozdávat svaté přijímání, tak nebyl problém s tím, kdo by se toho ujal. Kostel byl velmi plný a jsem rád, že tentokrát tam byla i moje maminka, když se mi podařilo jí vysvětlit, že to je největší slavnost během celého roku. Začínali jsme venku u ohně, který pan děkan požehnal a zapálil tam paškál – velikonoční svíci. Moc se mi líbí slova při žehnání této svíce „...Kristus je Pán všech věků – On vládne dějinám... pro své slavné – svaté rány – kéž nás chrání – a zachrání – Kristus Pán ukřižovaný...“.

Velice dlouho trvá všech sedm starozákonních čtení prokládaných žalmy a modlitbami. Ale je to krásná atmosféra, kdy si připomínáme, jak Bůh vedl člověka od stvoření přes praotce a proroky až ke Kristu, očekávanému Vykupiteli. Slavnostně zaznívá epištola a po déle než měsíci je možné v chrámech zase slyšet slavné „alleluia“, následovalo evangelium, kázání a bohoslužba oběti. Na jejím konci jsme šli v průvodu s křížem, kadidlem, sochou Zmrtvýchvstalého a s Nejsvětější svátostí. Šel jsem opět nesa procesní kříž, kterého jsem se možná až křečovitě držel, ale tehdy mi bylo jedno, kdyby mě třeba na místě někdo zastřelil. Věděl jsem, že jsem byl se svým Pánem a od Něj mě nemůže oddělit ani smrt, nad kterou právě zvítězil. Za námi šli farníci a obešli jsme kostel. Stovky nás snad začaly další kroky k bližšímu následování Krista.

Potom pan děkan poděkoval všem – ministrantům, výbornému chrámovému sboru, farníkům. Říkal, že když se v týdnu s někým bavil, tak řekl jednou aleluja a byl okřiknut jinou osobou, že Kristus ještě nevstal. Samozřejmě to ta osoba asi nemyslela vážně, že Kristus nevstal, ale pan děkan jí řekl, že pokud On nevstal, tak může zavřít faru, zavřít kostel, sbalit se a rovnou odejít. Nic by nemělo smysl.

Ale Kristus z mrtvých vstal, jak nám dosvědčují apoštolové a množství dalších, kteří s Pánem po jeho Zmrtvýchvstání mluvili, jedli a pili a dosvědčuje to i jeho maminka Panna Maria, která je naší největší přímluvkyní u Něho.

Tak takové bylo Velikonoční triduum v Meziříčí.

Zobrazeno 1563×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio