Pouť bohoslovců na Svatý Hostýn 2010

Pouť bohoslovců na Svatý Hostýn 2010

Na 1. května byla naplánována pouť bohoslovců Arcibiskupského kněžského semináře a Teologického konviktu v Olomouci na Svatý Hostýn. Je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě a kde jinde začít měsíc Panny Marie – Královny Máje než na mariánském poutním místě? Ač tento program kolidoval se Studentským Velehradem, který probíhal o 50km dále na Velehradě, vydali jsme se různými cestami z různých míst na Svatý Hostýn: Většina jela ráno vlakem z Olomouce do Bystřice pod Hostýnem a odtud pěšky nahoru, někteří byli 30. dubna na Velehradě na pohřbu J. Em. Tomáše kardinála Špidlíka, a tak vykonali noční pěší pouť z Velehradu na Svatý Hostýn. Jiní tuto pouť vykonali ve zkrácené verzi „pouze“ z Holešova. Šest se nás ale vydalo na pěší pouť přímo ze semináře.

Vyšli jsme v pátek 30. dubna po obědě. Někteří jsme už začínali společnou modlitbou breviáře v konviktní kapli sv. Jana Sarkandera, ale všichni jsme se sešli u bytu P. Jana Linharta, spirituála konviktu, kde nám onen otec spirituál udělil na cestu požehnání. Vydal se směrem na Svatý Hostýn 6 poutníků, z toho 5 z TK, 1 z AKS, (Ing. Jenda Kulhánek, Mgr. Štěpán Smolen, Martin Hönig (2.r AKS), Štěpán Šrubař, Kuba Tůma a já). U bytu P. Jana nás ještě řádně o cestě poučil turistický referent TK Ing. Zdeněk Sedlák a byl tam i Jarda Laštovička. Šli jsme po městě přes Holice, kde nás čekala složitá cesta okolo frekventovaných silnic. Pak jsme již šli polní cestou. Byla spíše polní než cesta, ale její stav se později zlepšil, když jsme se blížili k Velkému Týnci. Zezačátku jsem Martinovi vykládal o sobě a své cestě do semináře. Potom jsme všichni společně zpívali bavorské litanie a mariánské písně a také Korunka k Božímu Milosrdenství. Za Velkým Týncem jsme měli první velkou přestávku, kde jsme se najedli z vlastních zásob a pomodlili odpolední modlitbu z breviáře, přičemž Martin nám ukazoval krásnou tenkou ořezanou verzi italského breviáře. Dále jsme šli přes Přestavlky, Suchonice, Pěnčice, Zábeštní Lhotu a Sobíšky. Cestou jsme zpívali a modlili se růženec. Když jsem poprvé uviděl v dálce na kopci Svatý Hostýn, poklekl jsem a zapěli jsme Salve Regina. Také patří dík pár dobrodincům, kteří nám několikrát poradili správný směr cesty, když jsme se jich ptali. V Buku nám krásně hrála při cestě přes ves muzika z obecního rozhlasu. Občas měli bratři úmysl „zkrátit“ si to po nějaké polní cestě, ale i pro poutníky platí: „Po cestičce blíž, po silnici dřív.“ Cestou do Prosenic jsme podešli hlavní železniční trať na Ostravu a přešli hlavní silnici, u níž jsme viděli pomníčky zahynulých, tak jsme se za ně pomodlili. V Prosenicích jsme si udělali menší občerstvení v „Hostinci u kostela“. Zejména bylo potřeba doplnit tekutiny a sílu do dalšího putování. Za vsí jsme si sedli na klády a měli jsme krásné společné z velké části i zpívané nešpory. Potom ale už pomalu zapadalo sluníčko, odcházelo horko onoho dne a my jsme při stmívání pokračovali dál přes Radslavice, Pavlovice u Přerova, Šišmu, Bezuchov a Blazice. „Jako plavcům v širém moři“ nám ukazovala cíl naší pouti osvětlená svatohostýnská mariánská bazilika. V obci nesoucí stejné jméno jako jeden bohoslovec – Sovadina jsme si udělali další zastávku a něco pojedli. V tu chvíli jsme právě skončili modlitbu posledního desátku svatého růžence. Někteří jsme již byli v Sovadině velice zmožení. Pak jsme ale už v pozdních večerních hodinách pokračovali do Bystřice pod Hostýnem. Zpívali jsme už docela vyčerpaní raději nějaké jednodušší písně, takže přišly na řadu i nějaké zpěvy z Taizé. Když jsme prošli městem, vydali jsme se vzhůru na Svatý Hostýn. To již jsme si museli svítit na cestu, neboť jsme šli po turistické cestě lesem. U vodní kaple jsme se občerstvili do závěrečného stoupání po schodech. Málokdo z nás měl v tu chvíli ještě nějakou vodu u sebe, tak tato pramenitá a ještě k tomu jistě zázračná voda nám více než prospěla. Podle poutnického zvyku jsem si na tento poslední úsek pouti sundal boty. Nechci tím nikterak vychvalovat sebe za asketické výkony, ale i tu pouť to chce trošku prožívat. V uších mi znělo: „Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko Hostýnská“. S těmito slovy jsme v 1:30 došli až k bazilice, kde jsme Pánu Bohu poděkovali za tuto pouť a Panně Marii, andělům strážným, svatým ochráncům a našim dobrodincům poděkovali za jakoukoliv pomoc.

Pak jsme se přesunuli do poutnického domu, kde na nás již čekalo několik bohoslovců, ukázali nám, kde se máme ubytovat a že je tam i něco dobrého k jídlu a pití. Po občerstvení jsme šli konečně značně unaveni spát.

Ráno přijel jeden bohoslovec z Olomouce na pouť na kole a došli poutníci z Velehradu, kteří vlastně celou noc nespali, tak někteří aspoň na chvíli zalehli. My jsme mezitím posnídali a šli se přivítat s poutníky, kteří jeli vlakem z Olomouce a z Bystřice šli potom nahoru pěšky v procesí.

Následovala mše svatá, kterou celebroval generální vikář olomoucké arcidiecéze P. Josef Nuzík, bývalý vicerektor kněžského semináře. Koncelebrovali všichni současní představení semináře. U oltáře také byli oba seminární jáhni. Otec generální kázal o povolání člověka.

Po mši svaté jsme si vyzvedli balíčky s obědem. Následovala společná křížová cesta, kterou vedl seminární spirituál P. Jan Szkandera. Člověk by měl řádně zkoumat sám sebe a zjišťovat, jaké záměry s ním má Pán Bůh. Odpovědět na Boží povolání do manželství nebo do zasvěceného života je věc každého člověka, ač dnes se svět se svými lákadly stává tak lákavým a zasvěcený život tak „nemoderním“. Kdy se dokážeme k Pánu Bohu přiznat? Kdy dovedeme jít proti proudu a přes všechna protivenství mít rádi ostatní? Hudebně doprovázela křížovou cestu schola mládeže z Lidečka.

Posledním bodem byly loretánské litanie a svátostné požehnání opět v bazilice. Potom jsme se pomalu po menších nebo větších skupinkách vraceli dolů do Bystřice a šli na nádraží, odkud jsme jeli vlakem zpět do Olomouce.

Někteří z poutníků byli na Svatém Hostýně vůbec poprvé. Tak jako je napsáno uvnitř baziliky, aby Panna Maria, vítězná ochrana Moravy, zůstala Matkou lidu svému, jsme prosili i my, aby se přimluvila za nová opravdová a trvalá povolání do seminářů, klášterů i do rodin. Ale pouze modlitby slovy jsou málo. Je totiž třeba se modlit nejen slovy, ale vším, co děláme. Ať je tedy život každého křesťana svědectvím o tom, že nás má rád Bůh, a že i my máme rádi všechny ostatní lidi a že nám Bůh pomáhá a že i my s láskou pomáháme všem ostatním.