Odpovědnost za sebe i za druhé?

Odpovědnost se dnes už nenosí?

Odpovědnost je velice důležitou vlastností. Zdá se, že dnes často chybí a podle toho to také vypadá. Dokonce i na naší politické scéně se snad začíná blýskat na lepší časy, když jedna z politických stran má odpovědnost přímo ve svém názvu (TOP 09). To dosvědčuje, jak moc právě ona odpovědnost chybí nejenom na úrovni politické, ale často také v životech běžných lidí. Pokud člověk žil v nějaké malé vesnici, všichni ho znali. Znali také jeho rodiče, prarodiče, sourozence a vůbec celá vesnice byla ve větším kontaktu než lidé dnes. Pokud si vezmeme panelový dům, kde bydlí častokrát stejné množství osob jako v jedné malé vesnici, často zjišťujeme, že sousedé se ani navzájem moc neznají, natož, aby společně konali nějaké společenské akce. Ve venkovském prostředí naopak krása folklóru jasně svědčí o tom, jak dobré je, že se lidé schází a jak dokážou držet při sobě. Pro tu soudržnost, která panuje v takové společnosti, není možné, aby se někdo choval nezodpovědně. Sousedé viděli jednání toho či onoho člověka. Pokud by to byl křivák a nevděčník, dali by mu to jasně znát. Když si mladý muž chtěl vyjít s děvčetem, bylo to často složitější a nebylo možné se tak snadno skrýt před očima sousedů. A dnes? Ani vlastně neříkáme s kým a kam jdeme nebo dokonce odsekneme rodičům, co je jim do toho. Lehce se ztratíme s milovanou osobou v bočních uličkách našich měst a říkáme si, jak jsme všechny přelstili, že nás nikdo nevidí a že si můžeme dělat všechno, co chceme. Tímto způsobem v generacích předchozích vznikalo dokonce mnoho manželství, neboť v oněch skrytých zákoutích došlo třeba i k početí dítěte. Ale proč vznikla ta manželství, když spolu spaly nesezdané osoby? Protože ty osoby vnímaly odpovědnost, která vyplývá z jejich jednání. Je třeba se postavit bez přílišných emocí tváří v tvář pravdě: budu mít s milovanou osobou dítě. Přeji si opravdu, aby moje dítě vyrůstalo v rodině bez tatínka nebo bez maminky? A i kdybych já sám vyrůstal v neúplné rodině, přeji to i svému dítěti? Možná jsou dneska svobodné matky v módě, ale jak potom má to dítě dostat úplnou výchovu? V současnosti je častý a hodně politováníhodný jev, že tatínkové se k počatým dětem nehlásí. Je to výraz jejich neodpovědnosti za to, co během svého života udělali a měli by si přiznat, že nějaká žena nosí jejich dítě. Není to jeho nebo její dítě, ale jejich dítě, obou dvou. Co však je možná ještě politováníhodnější, že existují i svobodné maminky v očekávání, které ve víře ve svou soběstačnost tatínka zapudí, nechtějí ho a dělají vše pro to, aby se ho zbavily a měly dítě samy. Rodina bez otce nebo bez matky je však jako člověk bez nohy: Často nějak přežije, ale vždycky více nebo méně pokulhává a něco mu chybí. A nechtít mít úplnou rodinu z vlastní vůle je skoro stejné jako si sám nohu dobrovolně odseknout.

Slyšel jsem v jedné pohádce, kde si k sobě stará bába nakvartýrovala vysloužilého čerta, že „lepší je v chalupě špatnej mužskej než žádnej“. Podobně by se tato věta dala použít i pro nutnost ženy v domácnosti. Muž domácnost zabezpečuje, žena je potom takovým zdrojem domácí pohody. Pokud bude v domě chybět muž, bude život do určité míry nejistý, alespoň co se výše příjmů týká. Pokud bude chybět žena, nebude se člověk cítit ve svém domě doma. Sounáležitost muže a ženy je vyjádřena hned na začátku Písma svatého, kde se praví: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18)

Je potřeba, abychom měli v úctě manželství, které je jedinou institucí, kde plně oprávněně mohou ti dva spolu prožívat radost z tělesného spojení. Také je manželství jedinou institucí, která je určena pro plození a následnou výchovu dětí. V manželství je tak zázemí pro dobrou výchovu dětí.

V modlitbě k volbám prosíme Pána, ať naši politici „respektují Tvůj spravedlivý řád, hájí lidskou důstojnost a život každého člověka od početí až do přirozené smrti; ať podporují zdravou rodinu založenou na celoživotním věrném svazku muže a ženy... ať probouzejí touhu po dětech a jejich dobré výchově...abychom svým životem přispívali ke šťastné budoucnosti národa a zodpovědně rozhodovali...“

Tuto modlitbu nám předkládají naši čeští a moravští biskupové a je skutečným povzdechem nad tím, jak často třeba i věřící okoukávají od nevěřících různé nefungující modely rodiny jako např.: dvě maminky a děti, dva tatínci a děti, rodina úmyslně bez dětí (při používání preventivních antikoncepčních přípravků) , rodina s usmrcenými dětmi (při využití služby umělého „přerušení“ těhotenství), maminka „drsňák“ (tj. z vlastní vůle bez tatínka) nebo „hermafrodit“ (na co chlap, když existuje umělé oplodnění). Doufám, že ďáblu už dojde brzy inspirace a lidem zase dojde zdravý rozum, abychom pochopili, co je to ten Boží „spravedlivý řád“ a „zdravá rodina“. Proto volejme vroucně 4. a 5. slokou písně Ježíši, Králi:

4. Ježíši, Králi nebe a země/ svůj pokoj sešli do rodin všech,/ ze Srdce svého lásku a věrnost/ do srdcí jejich prouditi nech./ Dej mužům stálost pěstouna svého,/ dej ženám mírnost matičky své,/ ať v denním díle i s dětmi slyší/ tvůj hlas, jak všechny k nebesům zve.

 5. Ježíši, Králi nebe a země,/ přitáhni k sobě náš český lid,/ ať v jeho srdci a v jeho mysli/ vládne tvůj řád a bezpečný klid./ Ó dej mu víru, naději, lásku,/ uchraň ho hříchů, nesvornosti,/ ať opět uzná království tvoje,/ sklání se před tvou velebností.

Ale co má člověk dělat s tím, když se mu prostě stane nějaký malér? Když by třeba ženě měl odejít manžel. Co dělat, když nemohou manželé počít dítě a naopak co dělat, když pro změnu jiný pár počne dítě, se kterým naprosto nepočítal. Jak se má žena vyrovnat s tím, že třeba byla znásilněna a jak má přijmout, že ze své nedbalosti třeba dítě potratila. A protože všichni stárneme, jednou se setkáme třeba i s problémem, že se budeme mít starat o staré nemohoucí rodiče. Jsou to těžké otázky, ale mají řešení. Vždy mají řešení. Ale řešení ještě neznamená nutně vyřešení nebo dořešení. Tím řešením je jít právě za Pánem Ježíšem a svěřit Mu svůj problém.

Je třeba ale na všem pokorně uznat i náš nemalý podíl viny. A radši vyznat viny více než méně. Sebeospravedlňováním se situace dále nepohne. Je třeba nebát se o problému bavit s přáteli, s knězem, s rodiči. Často nám mohou lidé okolo nás velice pomoci, když si uvědomíme, že oni vidí naši situaci daleko „objektivněji“ a ne tak zaujatě jako my. Svěřit své problémy Ježíši plnému slávy Vzkříšení je nejlepší věcí, kterou můžeme udělat. Ale nezapomínejme, že i ta Ježíšova cesta ke Vzkříšení vedla přes Kalvarii. Nenamlouvejme si, že my se kříži vyhneme. Jenom na nás záleží, jestli svůj kříž vezmeme a rozhodneme se hledat Pravdu nebo jestli budeme hledat pohodlné cesty, finanční zajištění, životní pohodlí, přichlebovače a tak se budeme v sobě více a více uzavírat. Ať nám Pán dá poznat jako sv. Pavlovi, který napsal: „všechno můžu v tom, který mi dává sílu“.