Výlet do Čech

Dne 14. 6. 2010 jsem se konečně vypravil na již dlouhou dobu plánovanou návštěvu své malé kmotřenky Laury Zdislavy, dcery mé sestřenice Magdy.

Vyjel jsem z domů s tatínkem, který mě zavezl na vlakové nádraží do Křižanova. Odtud jsem jel zpožděným rychlíkem do Kolína, odkud jsem pokračoval dalším zpožděným rychlíkem do Bakova nad Jizerou. Tam již navazující spoj ujel, tak jsem se modlil růženec a procházel po okolí nádraží. Potom jsem pokračoval osobním vlakem tvořeným dvoudílnou soupravou Regionova do Turnova a dalším hned navazujícím vlakem do Liberce vedeným pro změnu Regionovou již trojdílnou. K sestřenici jsem se přepravil s pomocí MHD. Najít její domek bylo lehké, neboť bydlí hned naproti autobusové zastávce.

Sestřenice i její muž Tomáš mě vlídně přijali. Malé ale vždy chvíli trvá, než si zvykne na novou tvář, ale nakonec mě začala brát docela brzy. Ten večer jsem ještě jel na mši svatou do arciděkanského kostela sv. Antonína, kterou sloužil stařičký kněz. K mému podivení však asistovali rovnou dva jáhnové. V kostele bylo asi dvacet lidí. To jsou takové severočeské „zbytky Izraele“, jak by řekl náš učitel katechismu P. Malota. (Pak ještě provádí podrobnější výčet lidí v kostele: dvě babičky slepé, dvě babičky hluché, dvě babičky chromé...) Nebylo ani tak tragické, že lidí bylo počtem málo, ale jaký byl právě jejich věkový průměr. Říká se totiž, že kde nepláčou v kostele děti, tam pláče Církev.

Druhý den ráno jsme s malou a se sestřenkou vyrazili na Ještěd. Jeli jsme tramvají a potom lanovou dráhou Českých drah. Bylo to pěkné, jen ta cena – zpáteční stojí 120,-Kč a s In-kartou 90,-Kč. Ovšem výhled z vrchu byl úchvatný. Viděl jsem Liberec jako na dlani, také byl vidět Jablonec a Hrádek nad Nisou. Viděl jsem Bezděz, Ralsko a v dáli dokonce zřetelnou siluetu hory Řípu. Večer jsem opět zavítal do arciděkanského kostela sv. Antonína. Tentokrát jsem byl v presbytáři s panem farářem sám, ale o pár hlav se zvětšil počet lidu. Jen mě trochu mrzelo, že moc nejsou zvyklí na ministranty, tak kněz nenechává tolik činností pro asistenci. V dnešní době je velmi potřeba brát ohledy na laiky v Církvi. Farář sám nemůže dělat všechno a je potřeba si umět nechat pomáhat. Po návratu ze mše svaté jsme měli výborné boloňské špagety.

Během dne i večer jsem měl čas a možnost si s malou trochu pohrát. Jsou jí dva a půl roku a je to moc milá holčička. Sice ještě neumí tolik mluvit, ale umí o to lépe užívat už dva slovní druhy: zájmena, zejména ukazovací „toto“ označující prakticky cokoliv a částice „jo“ a zvláště pak „ne“. Ale už umí říct „krtek“. Ovšem tím se řadí i spolu se mnou k nezdolným fanouškům krtečka, takže je jasné, že to je pro nás slovo naprosto klíčové, které je nutné se naučit říkat hned po „máma“ a „táta“. Co se rodinných příslušníků týče, tak ještě umí říkat „bába“, ale v první řadě se tím neoznačuje babička, ale teta Barča. Na tak malé děvče je Laurinka pozoruhodně technicky zručná. Ve svém věku dokáže nejen skládat kostky stavebnice, ale také správně zapínat a vypínat DVD přehrávač i s televizí a vkládat tam správou stranou DVDčka a potom je zase uklízet zpět. To dneska neovládají ani mnozí dospělí. Také umí s digitálním foťákem fotit a sama si prohlížet na něm fotky. Prohlížení fotek patří mezi její oblíbené činnosti, tak se to již naučila ovládat i na počítači. Velice mě také zaujaly její krásné světlé a husté kudrnaté vlasy. Pokud chcete vidět, jak bude malá vypadat za necelých dvacet let, podívejte se na profil uživatelky „lilie“.

Ve středu 16. 6. jsme se sestřenkou a s malou byli v Lidových sadech a v přilehlé čtvrti Liberce plné bohatých vil, které zde po sobě zanechali naši německy mluvící spoluobčané, které jsme surově okradli a vyhnali Benešovými dekrety. Když jsem byl v Německu a ptal jsem se na to, jaká znají města v Česku, tak hned po „Prag“ padalo spolu s „Pilsen“ také „Reichenberg“, tedy Liberec. Svého času to bylo asi nejvýznamnější sudetské město.

Na středeční odpoledne a večer jsem byl domluven s kamarádkou Kamilou z Liberce, se kterou jsme se seznámili na pouti do Svaté země, že navštívíme mého spolubratra z konviktu, bohoslovce litoměřické diecéze dr. Tomáše. Jeli jsme meziměstskou úzkorozchodnou tramvajovou linkou do Jablonce nad Nisou, kde na nás Tomáš na konečné tramvaje již čekal. S přebohatým odborným kulturně-historickým výkladem nás provedl po centru města a potom jsme byli na mši svaté ve farním kostele. Sešlo se v sakristii (prý mimořádně mnoho) asi 6 ministrantů. Mši celebroval pan farář a asistoval jeden starší jáhen, který měl být 26. 6. vysvěcen v Litoměřicích na kněze. Po krásné mši svaté s účastí asi 30 lidí a věkovým průměrem podstatně nižším než v Liberci jsme se prošli ještě na přehradu Mšeno a potom si zašli na večeři.

Večer jsem se vrátil k sestřenici a ráno jsem vyrazil do Prahy, abych navštívil ještě P. Vláďu, svého studentského kaplana z časů mých pardubických studií. Spolu jsme také oslavili soukromou mši svatou, nebo jak on říká „stolečkovou missu“. Po obědě jsme jeli do centra a já se ještě procházel u Národního muzea a po Královských Vinohradech. Tam jsem konečně navštívil kostel sv. Ludmily a nad tou nádhernou výzdobou jsem přemýšlel, proč přes ty překrásné liturgické prostory nemá pražská arcidiecéze žádné přijaté nové přírůstky v řadách bohoslovců. Ostatně je to problém všude, ale v menší míře. Jako farizeové radši dali peníze na Pánu na Chrám (korbán), než aby se starali o své rodiče (Mk 7,10-13), a takto plnili 4. přikázání, tak i my dnes raději postavíme a nádherně vyzdobíme nový kostel, než abychom slyšeli Pána, že i nás zve do své služby celé. (srov. Mt 16,24) Nechce jenom naše peníze, ale chce potřebovat celý nás život, abychom Ho oslavovali.

Potom jsem se vydal na ÚAN Florenc a vrátil se domů. Bohu díky tedy za tyto krásné dny v Čechách. Ať jede člověk kamkoliv, je třeba tam hledat stopy Boží. Tak zjistíme, že Pán je s námi na každém kroku a že nás s velkou láskou provází na všech našich cestách.