Pouť velkomeziříčských do La Salette a do Arsu 21. - 26. 6. 2010

Pouť velkomeziříčských do La Salette a do Arsu 21. - 26. 6. 2010

20.6.
Večer jsem se po mši svaté po slavnostním svátečním požehnání doma sbalil na pouť a vydal se na faru, kde jsem večer u pana děkana poznal ještě některé další poutníky. Spal jsem na faře v jednom z podkrovních pokojíků velmi zdařile zřízeném při nedávné opravě fary.

21.6.
Ve 3:25 mě vzbudil bouřlivým telefonátem děkan – P. Łukasz s poznámkou, abych vzbudil i kolegu ve vedlejší místnosti. Vstal jsem, umyl jsem se a šel do farního průjezdu, kde se již poutníci scházeli. Asi ve 4:10 jsme od fary vyjeli autobusem rodinné zájezdní autobusové dopravní společnosti Uchytil. Jeli jsme z Velkého Meziříčí přes Humpolec, Jindřichův Hradec, Třeboň, okolo Českých Budějovic přes hraniční přechod Dolní Dvořiště, Linec až přes řeku Inn do městečka Marktl am Inn, které je známé jako rodiště a místo křtu současného Svatého Otce Benedikta XVI. Farní kostel sv. Osvalda s původní křtitelnicí měl pěkný kamenný oltář vystavěný po liturgické reformě, přičemž starý oltář byl dosud zachovaný i se svatostánkem bokem. V Marktlu nás zastihl déšť – první a až do naši cesty zpět domů i poslední.

Pokračovali jsme do nedalekého největšího německého mariánského poutního místa Altötting, kde jsme slavili mši svatou v Gnadenkapelle, centru samotného poutního místa, kde je uchovávána prastará soška Madonny. V kázání P. Łukasz mluvil o tom, že je třeba mít nějaký úmysl pouti, může být prosebný, děkovný či kajícný. Také mluvil o sošce P. Marie, že to není předmět klanění, ale že při mši svaté jsme hlavně přišli za Kristem. V sakristii jsme ještě potkali emeritního biskupa (Altbischof) pasovského (tj. z Passau), který byl svého času regensem kněžského semináře, jak nám povídal.

V Altöttingu jsme také navštívili kapucínský klášter, kde 41 let sloužil ve fortně kláštera (vrátnici) svatý bratr Konrád a sloužil tam Bohu a lidem. Konventní kostel měl nový inventář a hlavní oltář uprostřed s baldachýnem. Také jsem tam stihl požehnání a asperges (pokropení svěcenou vodou) od jednoho kapucínského kněze. Potom jsme se spolupoutníkem Petrem Č. chodili po centru, po chrámech i po obchůdcích se zbožnými věcmi. Velice pěkná byla každá ze svatyní, zejména ale jedna kaple, kde okolo sochy P. Marie byly obrovské svíce pěších poutníků z různých míst, ze kterých do Altöttingu přicházejí. Bazilika sv. Anny je největším tamějším chrámem a pojme bezesporu tisíce poutníků. V ní byla i jedna boční kaple zjevně používaná pro slavení mše svaté v tradičním ritu, což bylo zřetelné z mešních tabulek na oltáři. Také jsem si v jednom obchodě koupil knihu a nové bílé cingulum, protože to mé původní se stalo během mé nepřítomnosti nenávratným majetkem farnosti.

Dále jsme pokračovali do Gasthausu am Sternen (***) v Mühlhofen u Bodamského jezera. Šli jsme tam se spolubydlícími z pokoje i na večeři. Po ní jsme se vydali k jezeru, ale po hodině cesty již většina výpravy odpadla, tak jsem k jezeru došel nakonec sám s Patrikem, a to ve vsi Seefolen. Krajina i prostředí byly krásné a dalo by se to říci i o některých členkách personálu hotelu J.

22.6.
Ráno jsme vstali, umyli se, pomodlili a v 6:30 vyrazili autobusem do nedalekého cisterciáckého kláštera Birnau. Tam v krásně udržovaném barokním kostele nebyl zřízen nový oltář a ještě byla zachována mřížka. Při prohlídce liturgických oděvů v sakristii mně oči přecházely, když mi kostelník ukazoval různé vyšívané barokní ornáty. Mši svaté předsedal druhý kněz naší poutní výpravy – P. Václav Novák, farář z Budišova u Třebíče. Kázal ale vždy P. Łukasz, tentokrát o povolání. Je třeba zkoumat své povolání. Pán může totiž povolat v 18 i v 50 letech. Potom jsme se potkali ve vchodu s jedním sudetským Němcem původem z Krkonoš, mluvil stále pěkně česky a říkal, že po mnoha desetiletích zase slyšel české kázání při mši svaté. Vrátili jsme se od kláštera s nádherným výhledem na Bodensee i podél vedoucí železnici do hotelu na bohatou snídani. Až na tu frontu na jídlo to bylo výtečné. Pak ale chyběly některé potraviny, zejména housky. Později jsem se dověděl, že se nezapřela česká povaha některých spolupoutníků a až pět housek si třeba nabalili nenápadně s sebou na malinkatou svačinku.

V 9:15 jsme vyjeli přes Švýcarsko směrem do La Salette. Na německo-švýcarských hranicích jsme byli zastaveni a krátce kontrolováni, ale ani nechtěli vidět pasy. Jeli jsme přes Ženevu a Grenoble do Alp. Stoupání bylo prudké a cesta velmi úzká, ale přesto po ní jezdívá mnoho poutníků i autobusy jako my. Do určité výšky jsem se díval ven, pak jsem radši vytáhl růženec, protože se na tu propast pod námi opravdu dívat nedalo.

V La Salette jsme se ubytovali a šli na večeři. Následovalo kázání v bazilice o opravdovosti naší víry a skutečné vůli k obrácení. To bylo ukázáno na jednotlivých prosbách modlitby Páně. Do jaké míry bereme vážně to, co při Otčenáši vlastně říkáme? Přejeme si, aby se děla Boží vůle nebo ta naše? Přejeme si Boží království nebo si chceme vládnout sami? Kázání bylo říkáno francouzsky a polsky. Potom se šlo průvodem s lampiony za zpěvu lasalettské písně ven po dlážděném chodníku až k místu zjevení Panny Marie, které se stalo 19. 9. 1846 a které říkali malí vizionáři pastýři Maximin a Melanie „Krásná paní“.

23.6.
Tento den jsme celý strávili v horách v La Salette a okolí a byl to jakoby den rekolekční. Ráno jsem vstal, šel se pomodlit a pak na snídani a mši svatou, která byla slavena v jedné moderní kapli. Formluář mše svaté byl o P. Marii a kázal kněz misionář Panny Marie z La Salette, který uměl i česky. Mluvili o tom, že právě během tohoto našeho dnu v La Salette je čas se ponořit se do tajemství toho místa a poznat, že už Syn Boží nic neříká, ale posílá svou Matku, která s pláčem svědčí o tom, že již dlouho za nás trpí, protože na Pána zapomínáme. Nemodlíme se a nechodíme na mši svatou, pracujeme v neděli a k tomu všemu klejeme a zneužíváme Boží jméno. Na krku měla „Krásná paní“ kříž s kladivem a kleštěmi. Jsme ti, kteří bezohledně zatloukají Ježíšovi hřeby do kříže, ti, kteří Ho odsoudili, nebo i ti, kteří prosí o Jeho slitování a milosrdenství.

Po mši svaté jsem se šel projít po horách a cestou jsem se modlil růženec a rozjímal. Uvažoval jsem o stálosti ve víře a vzal si k tomu 2. kapitolu Sírachovce. Je třeba se vždy spoléhat na Pána. A právě i Panna lasalettská varuje před tím, abychom se spoléhali na to, jak si to dobře zařídíme sami. Myslím si, že zejména v dnešní době, kdy máme dostatek, je třeba si o to více připomínat, že vše náleží Bohu a Jemu za to děkovat a být vděčný. Cestou dále jsem sestupoval zpět do poutního místa. Pěšinka byla mnohdy nebezpečná, strmá a s propastí po obou stranách, horší tedy než když jsme jeli nahoru tím autobusem. Zde jsem mohl vidět i ryze prakticky, že je třeba se i teď spolehnout na Pána. Když jsem se vrátil, šel jsem na promítání filmu o La Salette a následovala křížová cesta. S některými poutníky jsme se ještě pomodlili první nešpory ze slavnosti Narození sv. Jana Křtitele v jedné kapli, odkud jsme šli již rovnou na večeři.

Večer byla francouzsko-česká katecheze o kříži. Svůj kříž je třeba zaprvé poznat, zadruhé přijmout a zatřetí nést každý den. Jen tak bude moci i Kříž nést nás. Jsou také různé druhy křížů, které máme nést – jedny tělesné, jiné duchovní. Potom následoval opět světelný průvod a jeden z našich poutníků dokonce nesl velkou pochodeň, která bývá v čele procesí. Zejména se zpívala střídavě v různých jazycích následující píseň:

Vierge de la Salette,
tous nos coeurs sont à Vous ;
en ce saint jour de fête,
/:du Ciel, bénissez-nous.:/

Mutter von La Salette,
schenk unsern Herzen Ruh,
auf dieser Gnadenstätte
/:führ deinem Sohn uns zu!:/

O Panno Saletyjska,
płacząca v środu gór
o miłość cię dziś prosi
/:serc naszych zgodny chór!:/

Ó, Panno lasalettská,
plačící v středu hor,
o milost tě dnes prosí,
/:všech srdcí našich sbor.:/

24.6.
Byli jsme domluveni ve 4 lidech, že se společně v 6:40 pomodlíme ranní chvály v jedné z kaplí. Pak byla mše svatá ze slavnosti Narození sv. Jana Křtitele. P. Łukasz kázal o pravdě. Je to jeho docela oblíbené téma. Jak „máme pravdu“ srovnával s germanismem, že „máme recht“, kde je zřetelněji ukázáno, že pravdu ani tak nemáme ve smyslu vlastnickém ,ale že jsme v právu, jsme v pravdě, máme na pravdě účast. Pravda je totiž jenom jedna a její upřímné hledání nás má dovést k tomu, který je Pravdou sám. Po snídani jsme si vzali věci, rozloučili se s Krásnou paní lasalettskou a odjeli směrem na Grenoble a Lyon až do blízkosti Dardilly, kde jsme se ubytovali v zařízených domečcích pro 3-8 osob.

Odpoledne jsme se jeli podívat do Lyonu. Toto město má samo o sobě asi půl milionu obyvatel, ale celá aglomerace má potom milion obyvatel dalších. Autobus zastavil u mostu Bonaparte u katedrály sv. Jana Křtitele. Je to gotická stavba a je v ní vícero bočních kaplí. V příčné lodi je také starobylý orloj, který ten pražský jednoznačně převyšuje. Viděl jsem ho v 16:00 odbíjet. Zajímavé je, že obsauje i liturgický kalendář. V této katedrále také přijal podjáhenské a jáhenské svěcení sv. Jan Maria Vianney. Potom jsme vyjeli lanovou dráhou k bazilice (Notre Dame de Fourvière) na kopci. Ta je dnes symbolem Lyonu a byla postavena k poctě P. Marie (a Francie samozřejmě)po vítězství nad Pruskem v polovině 19. století. Obsahuje mnohé výjevy týkající se života P. Marie, mariánské úcty, mariologie či invokací loretánských litanií. Zvláště mě zaujaly nad apsidou presbytáře výjevy darů Ducha Svatého a na bočních mozaikách výjev vyhlášení dogmatu o Neposkrvněném početí papežem bl. Piem IX. 8. 12. 1854 bulou Ineffabilis Deus a výjev bitvy u Lepanta 7. 10. 1571, kdy se za zdar bitvy modlil růženec papež sv. Pius V. Potom jsme šli k římským amfiteátrům a zpět dolů lanovkou. Okolo katedrály jsme pokračovali uličkami v centru na velké náměstí se zajímavou fontánou. Tam nás čekal rozchod. Bez váhání jsme se se dvěma spolupoutníky vydali hledat nějaké pěkné nádraží, abychom se podívali na TGV (vysokorychlostní vlak). Nastoupili jsme na moderní kloubový trolejbus linky C3 a ten nás dovezl na malé nádraží Gare de Saint-Paul. Tam byly odstaveny pouze tři soupravy regionálních čtyřnápravových motorových vozů. Jeli jsme proto zpět linkou C3, ale na zastávce jsme potkali jednu australskou studentku s jedním asiatským studentem. Byla nadšena, že jsme z Česka, zprvu pochválila Prahu a pak se ptala, co děláme v Lyonu. Vypravovali jsme jí, že jsme katoličtí poutníci a že navštěvujeme svatá místa a že jsme byli v La Salette a že pojedeme do Ars ,kde žil jeden vzácný kněz. Ona pro nás zjistila, kde je „hlavní“ nádraží a jak se tam dostat. Naši spolucestující sice vystoupili dříve než my, ale dali jsme jim na památku alespoň jednu korunovou minci. Dojeli jsme ke Gare Part-Dieu a tam již brzy přijížděl rychlovlak směřující na Paříž. Fotili jsme a natáčeli příjezd a odjezd dvojice spřažených souprav dvoupatrového TGV vždy s 8 vloženými vozy na společných podvozcích. Pak jsme si koupili jízdenku a jeli naší již tradiční trolejbusovou linkou C3 opět do centra. Po příjezdu do letoviska jsem se najedl a šel vyzkoušet místní bazének, jehož voda byla v tom parném dni opravdu mile ochlazující. Potom jsme se v naší čtveřici opět pomodlili nešpory a večer jsem si povídal ještě s více spolupoutníky a mohli jsme se tak více poznat.

25.6.
Ráno jsem začal den modlitbou a rozjímal jsem nad tím, jaké to je, když člověk, který vidí, že se na něj něco valí a chystá úpí k Hospodinu: „neuveď nás v pokušení“. V té chvíli se člověk projevuje jako pokorný uznávající svou slabost. A v té slabosti je místo pro zásah Boží síly, která podepře toho člověka, který se snaží všemi silami o dobro. na modlitbu ranních chval jsme s sešli v 8:00, předsedal tentokrát P. Václav, který rozšířil naše modlitební společenství. Pak jsme jeli do Ars. Tam je bazilika spojená s původním kostelíkem svatého papeže Sixta. Kostelík byl malý jednolodní s hranatou kazatelničkou. Ovšem pro pastorační snahy svatého faráře již tehdy nestačil kapacitně, tak byl rozšířen o boční kaple. Před presbytářem byla ještě dostavěna vlastně celá bazilika, kde jsme u ostatků svatého Jana Maria Křtitele Vianneye slavili mši svatou. Děkan Łukasz kázal kněžství, které není přece jenom o celibátu, ale že každý den má dost svých starostí. Na úvod uváděl příklad jedné skupinky biřmovanců, která dostala za úkol udělat reklamu na kněžství: vystřihli obrázek kněze a dali mu k ústům bublinu: „Náš život je daleko zajímavější než váš“. K tomu P. Łukasz dodal, že po 15 letech kněžství to může jednoznačně potvrdit.

Potom jsme si šli prohlédnout arskou faru, kde bylo kromě hospodářského zázemí původně pět obytných místností, dnes je tam zachována kuchyně, jídelna, ložnice, studovna, pokoj Kateřiny Lassagnové a její kuchyně. Pozoruhodný byl počet svatých obrázků v pokoji faráře a jeho ohořelá stará postel. Společně jsme ještě šli za Ars k sousoší zobrazujícímu příchod sv. faráře do farnosti a setkání s klukem, který mu ukázal cestu do Ars. Svatý farář mu říká, že mu za to ukáže cestu do nebe. A tak se skutečně stalo, když pár dní před smrtí tohoto svého průvodce byl povolán farář Vianney, aby ho zaopatřil.

Také jsme šli na oběd a potom měli ještě chvíli volno, než jsme šli na společnou modlitbu růžence v kapli domu Prozřetelnosti, sirotčinci založeném svatým farářem, který zprvu vedla právě C. Lassagne. Ještě jsme nakoupili nějaké zbožné předměty, sošky, obrázky apod. a vydali jsme se přes supermarket zpět do našeho místa ubytování v Bois Dieu (tj. Boží lesík) u Dardilly. Opět jsem využil oblažující koupel v bazénku a potom jsme se ve skupince několika poutníků modlili společně nešpory.

Když jsem snědl večeři, vydal jsem se na procházku. Šel jsem přes železnici, která dříve byla zjevně dvojkolejná, ale pro nedostatek provozu byla z ekonomických důvodů druhá kolej vytrhána. Došel jsem přes lesík k malému rybníčku, kde bylo zcela volně odstaveno šlapadlo-loď. Vracel jsem se okolo zámečku a přišel jsem přes dráhu až k hlavní silnici. Ovšem v tu chvíli jsem si neuváženě řekl, že bych se mohl podívat i do Dardilly, když je to jenom přes kopec. Trochu jsem se chtěl popovézt místním autobusem, který zrovna jel. Byl nový a klimatizovaný, a proto se mi z něj vůbec nechtělo, takže jsem nakonec dojel asi o tři zastávky dál, než jsem měl jet. Pak mě čekala orientační zkouška, zda tu cestu do Dardill najdu. Když jsem se cestou modlil růženec, šel jsem dobře. Až jsem si vyfotil mapu a spolehl se na sebe, hned jsem se vydal zcela opačným směrem a uvědomil jsem si, že se mám hlavně na Pána spoléhat. Tak jsem se zase začal modlit, abych šel správně. Ale ty průmyslové zóny jsou šílené – silnice se tam klikatí a často je i slepá, to pak má člověk někam dojít! A když se rozhodne si to zkrátit, tak potká plot. Nakonec jsem přeci jenom došel do Dardill ke kostelíku, kde byl sv. Jan Maria Vianney pokřtěn a dnes je ten kostel jemu zasvěcený. Krátce jsem se tam pomodlil, poprosil o přímluvu P. Marie  a svatého faráře. Zpět jsem šel okolo četnické stanice a kostela St Claude zpět do Bois Dieu. Večer jsme si ještě u domečku se spolupoutníky povídali.

26.6.
Ráno jsem vstal brzy, abych se sbalil, nasnídal a mohl jít s některými spolupoutníky se modlit ranní chvály a opět byl s námi P. Václav. Potom jsem již odjížděli i se zavazadly do Ars, kde jsme měli ještě mši svatou, při které jsme děkovali za celou pouť a proběhlo žehnání předmětů náboženské úcty. P. Łukasz od nás dostal velkou malovanou ikonu faráře arského, ač se tomu dlouho všemožně bránil.

Vydali jsme se na cestu zpět domů. Cestou jsme zastavili ještě u moderní kaple od architekta Le Corbusiera v Rochamp. Byla stavěna v 50. letech, tedy ještě před liturgickou reformou. Z velké části je jako materiál použit beton. Tvary jsou buď mírně oblé nebo hranaté.

Pak jsme pokračovali v cestě domů dál a v nočních hodinách jsme dojeli zpět do Velkého Meziříčí. Na závěr nezbývá než dodat již tradiční úsloví: „Bohu díky, Panně Marii díky, andělům strážným našim ochráncům díky, všem svatým (zejména sv. faráři arskému) našim přímluvcům díky, všem našim dobrodincům díky a upřímné Pán Bůh zaplať.“