Vítejte na stránce uživatele Angelara

Tábor Sedlo Obyčtov 2010

26. 7. 2010 15:59
Rubrika: Činnosti ve společenstvích | Štítky: Tábor

Tábor Sedlo Obyčtov 2010

V sobotu 17. 7. 2010 jsem přijel vlakem do Ostrova nad Oslavou a vydal se přes pole do Obyčtova, kde jsme v 10:00 měli vyrážet na tábor do Sedla. Předtím jsem se ještě krátce pomodlil v obyčtovském kostele.

Mezi táborníky jsem poznával mnohé tváře z loňska a často se mi u nich vybavovaly i jejich táborové přezdívky. Z vedoucích byla u fary jen Čiki a Twiggy. Známou cestou jsme po suché až vyprahlé zemi došli k táboru. Ten používali v minulém týdnu táborníci z Osové Bítýšky. Také mnohé vybavení včetně nádrže na vodu a sprchy na teplou vodu (což je dle mého názoru na táboře úplná zlotřilost) sem dodali oni. Proti loňsku byl tábor tedy přepychově vybaven.

Ubytovali jsme se v indiánských týpí. V táboře bylo jedno velké náčelnické a pět malých. Seznamovali jsme se, šili si tawakiny (taštičky na vzkazy) a koupali se ve vodě, v meandru potůčku, který se v dalším toku stává řekou Oslavou, v tůňce se zvednutou hladinou.

V podvečer se poměrně rychle zatáhlo, přihnal se prudký vítr a začalo hustě a vydatně pršet. Sklízeli jsme věci z venku a byli jsme v jídelně. Bylo třeba zabezpečit týpí před deštěm. Potom jsme z týpí přinesli dětem pláštěnky a gumáky a opustili jsme tábor pomocí osobních automobilů. Jistě byla tato evakuace pro mnohé velkým zážitkem. Večer jsme pak jako náčelnictvo strávili u Šmudly a George doma.

V neděli ráno jsme šli dát do obyvatelného stavu nouzové prostory v bývalé obyčtovské škole. Všichni jsme se sešli na farní mši svaté v Santiniho obyčtovském kostele Narození Panny Marie. Pan farář důstojně sloužil mši svatou s texty z 16. neděle v mezidobí cyklu C. V evangeliu četl o Martě a Marii a vyprávěl o křesťanské pohostinnosti a o tom, že činnost obou sester – jak obsluhování Martino, tak naslouchání Mariino – svědčí o hlubokém duchovním postoji té i té. Také se pan farář obrátil k dětem a říkal, že je třeba se snažit nejen dělat to, co nám rodiče říkají, ale jejich myšlení i předcházet a pomáhat jim vlastně ještě předtím, než nás o to výslovně požádají, a tak sloužit Bohu i jim.

Po mši svaté jsme šli do bývalé dvojtřídní školy. Tam jsme hráli různé hry, více se seznamovali a také si vyprávěli o indiánech a zpívali. V podvečer jsme ještě šli na procházku a hledali jsme lístečky, v té době jsme již byli rozděleni do tří klanů: Ysanany, Kujarami a Wiki. Většinou je to tak, že příslušnost k danému klanu zůstane táborníkovi po celý život, takže já jsem byl letos opět Wiki. K večeři byla krupičná kaše, z čehož měly děti nevýslovnou radost. Večer byl vidět již krásný západ slunce, a tak jsme si říkali, že se zítra asi již budeme moci vrátit na tábor. Také jsme se s náčelnictvem mohli bavit večer i o víře a Pánu Ježíši.

Ráno jsme šli opět do školy a během dopoledne jsme s muži náčelníky jeli do tábora a dávali do pořádku stav vybavení, pokládali dodatečné podlážky v jídelně a také jsme si na mírně podmočeném hřišti zahráli fotbal, kde se daly dělat pěkné skluzy, ale tak jsme se také potom museli řádně umýt v potoce. Po dobrém obědě jsme poklidili ve škole a vydali se s dětmi na tábor zpět. Cestou jsme si povídali s táborníky. Odpoledne jsme věnovali vysušování mokrých věcí a opékali jsme na ohni párky. Mnozí také došívali své tawakiny. K večeři potom byly nudle s mákem a po večerní modlitbě a hygieně se také jako každý jiný večer v táboře zapalovaly v jednotlivých týpí ohně, na které si děti samy sbíraly dříví. Ráno jsem konečně po rozcvičce a modlitbě mohl skočit do potoka. Dopoledne jsme po klanech stavěli vigvamy. Táborová hra totiž spočívala ve znovuprožití příběhu malých indiánů Waunahezy a Pa Sky, kteří se skrývali před bledými tvářemi přepadnuvšími jejich vesnici. Vigvam měl být nenápadný, aby poskytl bezpečný úkryt. V té době jsem ale šel do Sazomína s Růžovlasem a s kárkou pro várnice s obědem, kterými nás pravidelně zásobovala rozvážková služba ZD Radostín nad Oslavou. K obědu byla fazolová polévka a sekaná s bramborama. Protože ale část náčelnictva byla z břeclavska, nejedli k obědu brambory ale erteple, přičemž jsme diskutovali i o lidech, kteří by dokonce v této situaci požívali něco tak odporného jako brambor nebo kobzole. A to se ještě nedostalo v řeči na ty, co jí zemáky nebo jablóška. Přičemž já jsem to jedl lžičkou, zatímco břeclaváci užičkou. A ještě větší debata byla okolo toho, co bude k večeři. Já jsem čekal, až bude ten pokrm zhotoven, abych ho mohl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pojmenovat názvem bramborová placka, přičemž jsem narazil na to, že to jsou podle břeclaváků „přesňáky“, ale někteří další tomu také říkali pekáče a jiní zase bramboráky, tak vlastně nevím, co jsme to jedli.

Večer potom byla lalavetika – indiánské veselé posezení v týpí. Vloni jsem byl ohnivec, tj. zapaloval jsem a udržoval oheň. Letos mi tato čestná funkce byla udělena opět. Pro podpal jsem si připravil krásnou louč, kterou se mi podařilo velmi rychle a úspěšně oheň zapálit. Potom jsem zapaloval večer oheň u táborníků v týpí. Povídali jsme si o tom, co dětem ten den udělalo radost. Velmi se mi líbilo, jak oceňovaly spolupráci při stavění vigvamu. Pak jsme si ještě povídali s náčelníky a zejména s Chrústem, medikem z Břeclavi.

Ráno jsem měl rozcvičku a po modlitbě jsem zase skočil do vody. Měl jsem i čas se v klidu ráno pomodlit. Je třeba si vždy umět najít místo a klid na modlitbu, jinak duchovní život člověka hned upadá. Dopoledne děti ve vigvamu našly šifrovanou zprávu a po rozluštění byl zřejmý další úkol – vlastnoručně si opatřit potravu, totiž upéci si obilné placky. Táborníci se snažili rozemlít zrna obilí a udělat si mouku, jednomu klanu se to i podařilo, ale přesto jsme jim radši dali na placky i obyčejnou mouku. Placky se pekly na kameni nahřátém v ohni. Když se osolily, byly nejen poživatelné ale i chutné.

Potom jsme vyčkávali přijezd kněze „Praděda“. Mezitím jsem chystal polní oltářík pro mši svatou. Když otec přijel, hned jsme se přesunuli k oltáři a slavili jsme mši svatou. První čtení bylo o tom, jak byla Izraelitům dána mana na poušti a evangelium o podobenství o rozsévači. Kázání bylo spíše formou dialogu. Otec vysvětloval, co je to otroctví, jak židé přijali od Hospodina svobodu, jak reptali. Na závěr mluvil o evangeliu, jak se máme učit naslouchat Bohu, abychom správně plnili to, co po nás Pán žádá, a mohli čerpat z velikosti pokladů, které nám nabízí.

Po mši svaté jsme obědvali a po obědě jsme se s dětmi šli koupat, protože bylo docela teplo. Také jsem mohl mnoho povídat s Pradědem o pravosti víry, pastoraci, semináři, povolání ke kněžství a jiným formám zasvěceného života a do rodiny a o tom, jak to vypadá na zbožné Vysočině a jak na značně méně zbožném znojemsku, kde on slouží. Během odpoledne otec odjel a my jsme připravovali horké kameny do indiánské sauny, kam děti odpoledne šly a náčelnictvo potom večer.

Ve čtvrtek ráno měl rozcvičku Chrúst a docela daleko se běželo, mnozí však neběželi, tak se to velmi protáhlo. Dopoledne jsem jel pro změnu pro oběd do Sazomína já a děti zatím po klanech vyráběly luky a šípy, aby mohly střelit bizona ztvárněného náčelníkem, který přes sebe měl přehozenou deku a pásl se na louce. Po lovu se děti vrátily do tábora a šly si „bizona“ upéct v Setonově hrnci, v jámě v zemi s rozžhavenými kameny. Bizoní maso se těžko shání, tak jsme nakonec pekli kuře. Peklo se to s kopřivami, které tomu dodaly zvláštní chuť a při jídle byly neobvyklou přílohou. Odpolední program jsme věnovali olymp-indiádě. Netradičních disciplín zvláštně pojmenovaných byla zase celá řada: „úprk před bizonem“ – překážková dráha, „stavění totemu“ – co největšího komínu s dřevěných destiček, „lov bobra“ – skok do vody a překonání tůňky nebo „poklad náčelníka“ – lovení prstýnku rukou ve sklenici s nechutnou směsí všeho možného. Ten den bylo velmi teplo, tak jsme se i hojně koupali v potoce. Večer si děti opět jako každý den nasbíraly dříví a potom byla v náčelnickém týpí indiánská slavnost dobra a zla – kikana. Sice mi trapně déle trvalo, než jsem zapálil oheň, ale potom to již hořelo dobře. Při kikaně jsme si četli wikahi – poštu, kterou jsme obdrželi do tawakinů od ostatních táborníků, byly to zprávy buď kladné nebo záporné. Kladné většinou člověka povzbudí, záporné jsou výrazem upřímnosti. Zatímco jsme si po večerce povídali s náčelnictvem, o dva stoly za námi v jídelně noční hlídka na stole usnula. I to se stává.

V pátek ráno měl rozcvičku Etiéne. Po modlitbě jsem zase jako každý den šle do tůňky a pak k ohništi za táborem na modlitbu ranních částí breviáře. Po snídani jsem šel zase s kárkou do Sazomína pro oběd a mezitím se dokopal fotbalový turnaj, který jsme jako klan Wiki nakonec vyhráli, ač náčelnictvo nemohlo dávat platně góly. Hráli jsme tři na tři táborníky plus jeden náčelník na každé straně. Ve zbytku dopoledne se procvičovala morseovka a k obědu byla hrachová kaše.

Odpoledne jsme našli dopis od Tanky Imniži, který už v sobě obsahoval kódovanou zprávu, jak dojít k pokladu Pa Sky a Waunahezy. Proto jsme potom vyrazili po indiánských značkách z tábora ven a šli jsme, až k místu, kde byl poklad ukryt. Byl zahrabán nehluboko v zemi, tak jsme jej dobyli. Byly tam indiánské náramky a fotografie indiánů a taky pár kostí a ptačích per. K večeři byly výborné švestkové knedlíky a potom byla lalavetika, veselé indiánské posezení v týpí, při které jednotlivé klany předváděly scénky. Klan Ysanany předváděl, k jakým trapasům může dojít, když se ženě roztrhne sukně. Klan Wiki hrál velmi poučnou a zdárně ztvárněnou scénku o neposlušném indiánovi, který se nakonec napravil, a klan Kujarami hrál o lovu na zdomácnělého bizona Sprčené Trenky Náčelníka Potrefený Modrý Pták. Stateční lovci „Dojídal Jelení Guláš Celý Večer“, „Ohýbal Týpíovku, až z ní Byl Luk“ a „Lovil Lahváče v Potoce“ se sice na bizona vydali, ale ten se nakonec obrátil proti nim a pěkně je prohnal. Během lalavetiky však pomalu začalo pršet a vytrvale pršelo celou noc a celý další den.

V sobotu ráno byla tedy rozcvička mírně zkrácena, ač jsem ji měl já. Dopoledne jsme se balili a potom se vydali pěšky do Obyčtova opět do budovy bývalé malotřídní školy. Tam jsme byli na oběd a potom celé odpoledne. Proběhlo tam také vyhlášení výsledků celotáborové hry a v šest hodin večer bylo oficiální ukončení tábora a předání dětí. Některým se po rodinách již značně stýskalo, jiné by jistě byly rády, kdyby tábor ještě pokračoval.

Celý tábor byl tedy velmi pěkný, přestože to počasí bylo takové všelijaké. Snažili jsme se s láskou s dětmi vycházet a rozvíjet v nich nejen ctnosti přirozené, ale také je učit modlitbě, když každý den měly prostor se projevovat v modlitbách před jídlem nebo v prosbách a dících při modlitbě ranní nebo večerní. K tomu jsme byli dvakrát za ten týden účastni mše svaté. Také si myslím, že jako náčelnictvo jsme spolu dobře vycházeli a věřím, že mnohá přátelství byla na tomto táboře mezi táborníky i náčelnictvem navázána nebo upevněna a prohloubena. Ať tedy Pán je s námi a dává nám, abychom tato přátelství dále rozvíjeli a i tím oslavovali Jeho velikost a slávu.

 

Sdílet

Komentáře

mikeila Díky za vtipnou a podrobnou reportáž. Jako kdybych tam byla taky - vše si dovedu živě představit. Indiáni - to je vděčné téma.<br />
Hlavně Bohu díky, že ta voda vás více neohrozila.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio