Pár postřehů z domů

Pár postřehů z domů

Kromě toho, že jsem dorazil domů a mohl tam pár dní zůstat, navštívit příbuzné a známé, všiml jsem si také pár zajímavých detailů:

První postřeh se týká mámina stařičkého notebooku. Já teď vlastně ani vlastní počítač nemám, protože jsem ho zase prodal, tak navštěvuji ty, které máme doma nebo tam, kde zrovna jsem. Ovšem ten notebook je velice neobyčejný tím, že krásně zobrazuje některé Boží vlastnosti. Zejména jeho pomalý chod vypráví o neměnnosti a stálosti. Jeho ventilátor připomíná Boží přítomnost ve slaboučkém vánku. Rychlost procesů svědčí o pomalosti a jistosti Božích mlýnů a na druhé straně uživatele to cvičí ve ctnosti trpělivosti. Také má ten počítač jednu další výhodu: při spouštění programu zvládne člověk bez problému desátek růžence.

Když si člověk uvědomí, jakou rychlostí dokážeme dnes s použitím moderní sdělovací techniky komunikovat, měli bychom se zamyslet také nad obsahem toho, co třeba posíláme. Dříve, když jediný komunikační styk na dálku bylo napsat dopis, musel si pisatel pečlivě promyslet to, co napíše. My dnes píšeme smsky hravě kolikrát už jenom jedním prstem a neustále mě udivuje, jak někteří lidé dokáží psát rychle. Možná i rychleji než já na počítači všemi deseti. Je jednoduché napsat dlouhý e-mail nebo odeslat kamarádovi nebo milované osobě denně desítky smsek. Obsah těch zpráv je ale často zbytečný a zatěžuje nadměrně nás i toho na druhé straně. K tomu ještě ta forma! Z českého jazyka se stalo něco úplně jiného. Chybí háčky, čárky, čárky ve větě, tečky a někdy jsou celá slova nechutně zkracována. Z různých dialektů Čech, Moravy a Slezska se také používají podle libosti výrazy, které jsou o pár písmenek kratší než jejich synonymum ve spisovném jazyku (např.: bo = protože, su = jsem, tu = tady, pa = ahoj).

Ale nejdůležitější je ta malá péče, se kterou zprávu odesíláme. Napsání dopisu muselo obsahovat přípravu psacích potřeb, rozmyšlení textu, někdy i psaní nanečisto. Když pisatel udělal perem velkou kaňku, musel rozepsaný dopis zahodit. Nám stačí zmáčknout „backspace“ nebo „delete“. Zprávu máme hned napsanou a kolikrát ji ani po sobě nečteme. Přitom ale každé naše sdělení by mělo být psáno tak, že je psáno pro člověka. Každým naším slovem bychom měli předávat lásku a ukazovat, že nám na druhém záleží. A nedílnou součástí je také modlitba za adresáta. Věřím, že kdyby někteří z nás se před každou smskou pomodlili aspoň jeden Zdrávas, byli by za chvíli svatí při tom počtu smsek, kterými bezmyšlenkovitě trýzní a zahlcují své okolí místo toho, aby svěřovali problémy zejména Pánu Bohu v modlitbě. Podobně je to při přijetí zprávy. Kdy jsme se naposledy pomodlili za toho, kdo si vzpomněl na nás?

Druhý postřeh je z dnešního dopoledne, když jsem byl na terase s naší kočkou. Velice pěkně se lísala a otírala a přitom vrněla a létaly z ní chlupy na všechny strany. Přes léto je sice trochu vychrtlá, ale na zimu zase nabere, toho se nebojím. Ovšem uviděl jsem housenku a chtěl jsem, aby si jí všimla i tak kočka. Nebylo vůbec jednoduché ji přimět k tomu, aby ji vůbec registrovala. Mluvil jsem na ni, ale to mi nerozuměla. Otočil jsem jí hlavu, ale to si housenky nevšimla. Přinesl jsem ji až k housence, ale stále nic. Pak ale byl u housenky takový lístek, tak jsem jím zašustil. A tu náhle kočka ostražitě natočila uši dopředu a zpozorovala, co se děje. Uviděla lístek a housenku. Chtěl jsem, aby si jí všimla a udělala si z ní třeba přesnídávku. Ale milá číča si zase pěkně lehla a dívala se na housenku dál.

Připomíná mi to, jak to má s námi Pán Bůh těžké, když se nám snaží něco říct a my nechceme poslouchat. Stará se o nás, jako jsem předtím hladil tu kočku. Občas však přijde i nějaké poslání. Ale to my zavřeme oči i uši a nechceme nic vidět ani slyšet. Pán nám ale znovu dá před oči přímo ten problém, který máme řešit, ale my děláme jakoby nic. A dá nám to poznat třeba i vícekrát, ale my stále nic. Potom si konečně uráčíme toho problému všimnout, ale místo, abychom jej řešili, pohodlně se na něj díváme, jakoby se nás to vůbec netýkalo. Týká se to věcí velkých, jako je životní povolání, ale také to tak třeba bývá i se službou ve farnostech. Všichni vědí, že se kostel sám neuklidí a že ty květiny na oltář se taky samy nepřipraví a že žalm se sám nezazpívá, ale kolik je těch, kteří se k tomu postaví čelem a neřeknou, že to za ně udělají jiní?

Přeji Vám všem, abyste vždy s láskou mysleli na toho, s kým si píšete a abyste si v každodenním životě všímali těch drobností, kterými nás upozorňuje Pán na důležité věci.