Vítejte na stránce uživatele Angelara

X. jubilejní pěší pouť na posvátný Velehrad

10. 9. 2010 13:35
Rubrika: Poutnictví | Štítky: pouť , Velehrad

X. jubilejní pěší pouť na posvátný Velehrad
Dne 17. 8. A. D. 2010 jsem se připojil ve Vlekém Meziříčí k západnímu proudu poutníků na posvátný Velehrad. Vycházeli už den předtím z nedalekého Netína od poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Spali v Meziříčí ve špitálním kostelíku Povýšení sv. Kříže.
Úterý 17. srpna
Ráno v 6:20 přišel velkomeziříčský kaplan Miroslav Parajka a požehnal nám na cestu. Mezi cca. 60 poutníky jsem viděl mnohé známé tváře z farnosti i z minulého ročníku pouti. Ovšem bylo mezi námi také více nových poutníků. Nad "městem velkým mezi říčkami malými" jsme měli první zastávku u Božích muk se sv. Vavřincem a sv. Cyrilem a Metodějem. Legenda praví, že se tu měli oni slovanští věrozvěstové zastavit u potoka a umýt si v něm nohy. Na tomto místě jsme mezi sebe oficiálně přijali nové poutníky, kteří šli letos poprvé, a P. Jan Peňáz, duchovní a pro následující dva dny cesty i technický vedoucí pouti, jim dal na krk dvouramenné cyrilometodějské dřevěné křížky. Udělali jsme kontrolu přítomnosti ostatních poutníků, byly rozděleny služby dopravního dozoru a vyzváni poutníci k živé účastíi na předzpívávání do mikrofonu poutnického přenosného rozhlasového zařízení familierně zvaného "Radio Poutníček" a nesmím zapomenout také na ty, kteří tuto aparaturu nesli na ramenou.
Šli jsme přes Jabloňov, kde byla před kopcem na Rudu zdravotní zastávka. V Rudě nás vítaly zvony kostela sv. Jiljí a mával nám i pan farář Jiří Švanda. V Osové Bítýšce, kde je velmi vybavená fara (a nejen fara) díky Diecéznímu centru života mládeže - Mamre, zrovna probíhala duchovní obnova farnosti Brno-Zábrdovice s jejich farářem Jiřím Rousem. Vítal nás však jediný zbyvší původní obyvatel fary, totiž kaplan Pavel Vybíhal, který však podle dekretu již ani místní není, protože má nastoupit do Jimramova. Na dvoře pro nás místní farnice připravily bohaté pohoštění. Během chvil v Bítýšce jsem měl možnost se seznámit s některými poutníky, zejména Pavlou, zdravotní sestrou z Prahy. Potom jsme s požehnáním pana kaplana vydali dál na Vlkov u Tišnova. Mezitím P. Jan Peňáz, duchovní otec pouti, začal sérii katechezí nebo také jinak řečeno "exercicie na nohou". Letošní téma X. pouti bylo "nečekaně" Desatero Božích přikázání. Bylo dobré, že jsme vlastně všechny promluvy slyšeli přímo v podání P. Jana, faráře arského - teda pardon - křtinského. V ostatních proudech tuto vzácnou možnost nemají a katecheze jsou čteny někým jiným. Dobré duchovní promluvy nejsou ani složité na pochopení. Jsou jenom prozářené láskou Boží a láskou k Bohu. Proto jim tolik lidí nechce rozumět. Letos je takovou hlavní myšlenkou to, že Bůh dal lidem velikou výsadu, totiž být Jeho dětmi. To znamená nemuset se strachovat, protože On sám, dobrý Otec se o nás stará. Nemusíme se stát kolečkem v soustrojí hříchu, ale můžeme přijmout svobodu Božích dětí.
V 1. promluvě mluvil P. Jan kupodivu o 1. přikázání - "V jednoho Boha věřiti budeš". Nemusíme se bát, že bychom si Pána Boha museli naklonit čarodějnými praktikami. On je stále při nás a má nás rád, vždyť jsme Jeho děti. Nemusíme se bát hvězd, duchů, energií, čaker, karet, horoskopů a jiných nových a starých blábolů a ani samotného ďábla. S námi je totiž Ten, který je Stvořitelem všeho, má to ve své moci, je s námi ten Nejvyšší - Bůh.
Brzy následovala i odpolední promluva o 2. přikázání, kterou jsme slyšeli někde před Deblínem: Ach, jak často i věřící berou bezmyšlenkovitě do úst jméno Boží a jméno Panny Marie. S jakou úctou svatá jména vyslovujeme, takový je náš vztah k nim. Vyslovení těchto jmen by mělo být samo modlitbou. Je rozdíl říci střelnou modlitbu slovem: "Ježíši!" při nepředvídané situaci a říci to samé otráveným tónem naprosto nemyslíce na to, co říkáme. Jen mě tak napadá, že když dříve lidé jako zbožné zvolání užívali svatých jmen, dneska to není o nic jiné. Pro mnohé nevěřící (a Bohužel i často věřící!) lidi je místo Pána Boha na prvním místě pohlavní pud a vše okolo toho, takže se tito lidé navzájem uctívají oslovením podle pohlavních orgánů. Ještěže máme pohlaví jenom dvě, protože to by ten slovníček teprve vypadal. Ale můžeme se těšit, že když se stane bohem lidí zase něco dalšího, budou se oslovovat podle toho. Nedivte se, až vám za padesát let bude někdo nadávat: "Ty televize, ty internete, ty mobile, ty stokoruno!".
Další zastávka byla tradičně ve zmíněném Deblíně. V kulturním domě nám poskytli úkryt před deštěm a větrem. Po delší době jsem zase viděl tamějšího bohoslovce Jardu a jeho rodnou sestru Markétu, na minulých poutích členku studia radia Poutníček, i jejich tetu Dr. Ivanu, která s námi pokračovala v další cestě i ve zpěvu ve studiu. Přisedl jsem si ke stolu k Hance a Katce, které vypadaly navenek jako dlouholété kamarádky, přičemž jsem zjistil, že se znají jen o něco více než jeden den, což mě zarazilo. Aspoň jde vidět, jak může na pouti vzniknout přátelství.
Naše další cesta vedla přes Úsuší, Nelepeč, kopec Pasník, Předklášteří (románsko-gotického kláštera dnes již jen čtyř cisterciaček zvaného Porta Coeli) až do Tišnova, kde nás vítaly zvony kostela sv. Václava i nový pan farář Jiří Buchta. Hned jsme se s bohoslovcem Michalem, P. Bohumilem Poláčkem - s námi jdoucím farářem velkobítešským a P. Janem převlékli ke mši svaté, kterou jsme v kostele oslavili. Tématem kázání povětšinou byla jakási rekapitulace toho, co jsme zatím slyšeli v promluvách během dne. Mše svaté se účastnil i jeden ministrant místní a paní kostelnici jsem chválil za krásně vyprané a vyžehlené liturgické oděvy.
Přesunuli jsme se do školy do tělocvičny, kde na nás čekaly řízky, společná modlitba nešpor a vytoužený odpočinek. Většina poutníků spala v tělocvičně, někteří však v jiných zákoutích školy a ti dobrodružnější rovnou venku, ale na čerstvém vzduchu.
Středa 18. srpna
Ve středu ráno jsme se v tišnovském kostele pomodlili společně ranní chvály a vydali se na cestu dál s požehnáním pana faráře i emeritního děkana Mons. Josefa Šindara. Loni to byl ještě on sám, kdo nás v Tišnově vítal. Letos je již na zaslouženém odpočinku na nedaleké Žernůvce. Také s námi tento den putoval P. Tomasz Kazański, SAC, kněz působící v Jámách (u Žďáru nad Sázavou). Za Tišnovem jsme měli další vítací zastávku, kdy jsme přijímali také nové poutníky. Celkem nás bylo 66 v našem západním proudu a 341 párů modlících se nohou ve všech zatím šesti proudech stékajících se jako malé praménky ve velkou řeku vděčnosti na staroslavný posvátný Velehrad, odkud nám svatí bratři Cyril s Metodějem hlásali Boží slovo. Z přidavších se poutníků bych jen vynesl jedny novomanžele. Je dobré, když ví, že manželství je třeba založit na Pánu Bohu.
V minulých letech byl náš proud věkově starší i celkově prožívající zbožnost tradičněji. Dnes je v proudu mnoho lidí mladších a nejedná se jenom o ty, co by byli věřící odmalička, tzv. "plenkové katolíky", ale také o nedávno pokřtěné dospělé a i katechumeny.
Přes Drásov jsme došli do Malhostovic, kde nás vítali místní a měli pro nás připravené občerstvení. Však bylo to potřeba, protože za Nuzířovem nás čekal prudký kopec, na jehož vrchu jsme měli jako vždy dopolední zastávku na hranicích okresů Brno-venkov a Blansko. Potom jsme sestoupili do Lipůvky ke kostelu sv. Cecílie, patronky duchovní hudby. Přidal se k nám možná i proto místní varhaník a pokračovali jsme přes hlavní silnici do Svinošic a na Vranov u Brna.
Dopolední katecheze P. Jana o třetím přikázání nám kladla na srdce, že jako Boží děti se nemusíme udřít až k smrti, ale že máme den odpočinku od Boha daný. Někteří věřící vidí v nedělní povinnosti zúčastnit se mše svaté něco nepříjemného a svazujícího, ale je to vlastně veliká výsada a dar a pomoc do celého týdne. Kdo totiž se přestane modlit společně s farností na mši svaté, brzy se přestane modlit zcela. Tedy společná modlitba je velmi důležitá, protože i tak lépe vnímáme ve zbožném společenství Pána Boha.
Po příchodu na Vranov byla pobožnost v poutním kostele Narození Panny Marie a potom volno k občerstvení na těle, ale i na duchu v modlitbě soukromé a na duši v rozhovoru se spolupoutníky. Potom jsme šli lesem a sestupovali do Adamova. P. Jan měl promluvu o 4. přikázání. Každá promluva měla několik bodů: Písmo svaté, Katechismus, úryvek z katechezí Mons. Ladislava Simajchla (letos zesnulého kněze na Žďársku a oblíbeného lidového kazatele), stará rčení a nová hesla a shrnutí celé promluvy. Desatero je třeba vnímat jako zákon osvobozující, ne svazující. Tedy ve 4. přikázání je třeba se naučit poslušnosti. Dříve se toto přikázání netýkalo tolik malých dětí, protože poslouchat rodiče bylo samozřejmostí, ale zejména odkazovalo na to, že je třeba poskytnout hmotnou i nehmotnou péči rodičům starým a zajistit jim pokojné stáří, přípravu na vstup do věčnosti. Hmotné zajištění za nás vykonává dnes důchodový systém, ale pak je zde ještě to, že máme být starým rodičům nablízku my sami, máme jim naslouchat a respektovat jejich zkušenostmi prověřené rady. Zdá se, že zde nám z toho neplyne žádné osvobození ani výhoda, ale opak je pravdou. Je totiž mnohem více obohacující od srdce dávat než přijímat.
Cestou z Vranova na Adamov s námi šli i dva řeholníci pauláni. Modlili jsme se v pětičlenných skupinkách bolestný růženec. V Adamově jsme překonali železníční trať č. 260 podchodem a řeku Svitavy po mostě a stoupali jsme zase vzhůru podél Křtinského potoka okolo Býčí skály ke Křtinám. Také byl čas na další růženec. Podle přání Františka kardinála Tomáška se modlíme 4 růžence denně: za církev u nás, za mír ve světě a za Evropu, za obce, kterými procházíme i za své obce a rodiny a poslední za Svatého Otce a celou Církev. Tak to svěříl velehradským poutníkům, kteří putovávají každoročně z Levého Hradce u Prahy již od roku 1982 a letos se k nám přidají ve Křtinách. Po příchodu tam již na nás v kostele Jména Panny Marie čekali. Předchozí úseky cesty absolvovali etapově o víkendech jednou měsíčně a do Křtin složili své poutnické prapory, Archu a hůl tedy již před měsícem. Archa je taška s pamětní cihlou a s Písmem svatým.
Farář křtinský - P. Jan Peňáz předsedal mši svaté. Potom jsme se na faře občerstvili gulášem a pomalu se klidili spát, ač tento den nebyl tak náročný jako ten minulý. Někteří spali na faře, jiní v ambitech u kostela. To mělo hlavní výhodu tu, že se dalo snadno zajít večer do kostela k Pánu Ježíši.
Čtvrtek 19. srpna
Ve čtvrtek ráno jsme o půl sedmé slavili v kostele ranní chvály a potom jsme vyšli do prudkého kopce na Bukovinu a Bukovinku - místo zjevení Panny Marie roku 1210 a tedy vysvětlení původu letošního 800. křtinského jubilea. Zastavili jsme v Bukovince ve filiálním kostele Nanebevzetí Panny Marie na krátkou modlitbu a pokračovali přes les do Račic. P. Jan pronesl 5. promluvu o 5. přikázání, kde mluvil o úctě k životu a o tom, abychom dokázali bližnímu odpustit. Když nejsme schopni své nepřátele milovat, měli bychom je aspoň litovat neubližujíce jim. Sestupovali jsme parkem a zahlédli jsme mezi budovami poutníky severozápadního proudu. Za pár minut jsme se s nimi s jásotem a za zpěvu zbožných písní přivítali a po krátké přestávce jsme předali technické vedení spojených proudů jáhnu Ladislavu Kincovi.
V severozápadním proudu jsem našel mnohé steré zámé a také se seznámil s dalšími poutníky. Za Lulčí jsme přešli po mostě nad dálnicí D1 nechávajíce Vyškov po levé ruce. Při příchodu do Rostěnic nás vítal P. Josef Maincl a slavili jsme záhy polední mši svatou. Vzhledem k malé vybavenosti tamější sakristie jsme museli improvizovat, ač by to za normálních podmínek v liturgii být nemělo. Jako asi více než desetihlavý hlouček ministrantů jsme se rozhodli zůstat všichni v civilu. Jen jeden kněz si ale s sebou nevzal albu, tak mu jiní říkali, ať si vezme rovnou ornát. To by však bylo moc nápadné, tak si pod to ještě vzal aspoň kleriku se superpelicí. Je to liturgicky nesprávné, protože tím nebyla nahrazena alba jako základní oděv. Ale věřme, že Pán Ježíš tuto nouzovou situaci pochopil. Jako nejvhodnější řešení by mi bylo přišlo teď s odstupem, aby se jáhen vzdal své alby a poskytl ji kněžím. Tak by mohli být všichni kněží předepsaně oděni. Potom nás rostěničtí hostili polévkou a sekanou. Ve frontě na ni jsem potkal dvojici skvělých slečen, tak jsme navázali řeč. Jedna další poutnice studující dálkově CMTF UP nám také dala dotazník ohledně pouti, který chce zpracovat do své diplomové práce.
Bylo horké odpoledne stejně jako loni v těchto místech. Odpolední promluva byla o šestém a devátém přikázání, takže opravdu horké téma v horkém čase. Pán Bůh svěřil člověku pohlavnost, aby ji správně využíval v manželství. Provozování pohlavních úkonů mimo manželství je urážkou manželství. Manželství je svátost, takže je to urážkou svátosti a zakladatelem svátostí je přeci sám Kristus Pán. Manželství je rovněž alespoň nějakou zárukou zdravé rodiny, která má vychovávat děti. Naše dětí mají totiž právo mít mámu a tátu. Bůh nám dává výsadu, že jako Jeho děti se nemusíme stát otroky svého těla a pohlavního setkávání a z toho plynoucích nepříjemností, ale můžeme si uchovat svůj pohlavní život až pro svého manžela/manželku.
Pokračovali jsme přes Bohdalice do Kozlan. Tam nás místní čekali u zdravotního střediska i s muzikou. Pak nám zbývalo už jenom málo do Milonic, kde nás uvítal u kostela sv. Petra a Pavla administrátor P. Pavel Lacina. V kostele jsme slavili nešpory, kterým předsedal poutník P. Jósef Gruba, SAC, farář v Radešínské Svratce. Když jsme skončili, rozdělovali jsme se do domů farníků, do školy a společenského domu. Mohli jsme tedy večer zase poznat lépe některé poutníky a také přijít na některé společné známé.
Pátek 20. srpna, památka sv. Bernarda z Clairvaux
V pátek jsme se ráno sešli v milonickém kostele na modlitbu ranních chval, sešikovali jsme se a na povel j. Kince vyrazili k Velehradu. Sestoupili jsme do Nesovic, překonali silnici I/50, a dvoukolejnou trať po železničním přejezdu s nefungujícím přejezdovým zabezpečovacím zařízením. Při zastávce na kopci jsem mohl konečně prohodit pár slov s P. Pavlem Habrovcem, farářem v Radostíně nad Oslavou. Za kopcem jsme došli do Snovid, zastavili se v Nemoticích, prošli Mouchnice a dorazili do Koryčan do kostela sv. Vavřince. Po kratičké přestávce jsme se vydali do kopce. Delší polední přestávka byla pod horou sv. Klimenta. Cestou jsme poslouchali promluvu o 7. a 9. přikázání: Je důležité mít úctu k majetku druhých. Nelze někomu bezdůvodně brát majetek nebo to zdůvodňovat předobrými úmysly, ač o zbojnících kolují velkolepé skazky, dávat skutečně může jen ten, kdo dává ze svého. Když někdo ukradne obraz, nejenže si ho nemůže doma jen tak pověsit, ale ani jej nemůže ukázat známým, aby ta krádež nepraskla. . Nemusíme se starat o to, co patří jinému. Stačí dobře nakládat s tím, co máme sami doma. Nemusíme závidět státnímům a manažerům vysoké platy a nemusíme se tím trápit a nadávat na ně, můžeme se za ně modlit, aby dokázali svého bohatství štědře využít a starat se o druhé jako např. Tomáš Baťa.
Po přestávce jsme stoupali na horu sv. Klimenta. Tam jsme viděli přicházet vranovský - jihozápadní proud. Přišli těsně před námi, ale pýcha jejich zpěvačkám nezabránila opět pět na nás posměšné popěvky, že jsme došli až po nich. Ale odpustme mladým poutnicím jejich nerozvážnost. V ruinách kostela sv. Klimenta byla bohoslužba slova vedená P. Janem. Za zpěvu závěrečné písně "Bože, cos ráčil" také připutovali olomoucký - severní proud. Na Klimentku jsem se opět viděl se spolubratrem z konviktu, bohoslovcem českobudějovické diecéze, který letos jde na posvátný Velehrad počtvrté,  Jendou Kulhánkem.
Dlouho jsme se na hoře nezdrželi. Odcházeli jsme dolů do Boršic a cestou naslouchali promluvě o 8. přikázání: Je třeba mít úctu k pravdě. Bůh nám dává svobodu žít v pravdě. Jako Jeho děti nemusíme okolo sebe stavět zeď ze lží, která stejně dříve nebo později spadne. Nemusíme ze sebe dělat jiné, než jsme. Víme, že síla se totiž nejlépe ukáže ve slabosti. Je protože lepší se nevytahovat a nic si nenalhávat, než se jednou dočkat chvíle, že náš podvod bude odhalen. Žijme v Pravdě, protože Pravda nás osvobodí. A pražský arcibiskup Dominik, OP by jistě přikývl podle svého hesla "In Spiritu Veritatis" (v Duchu Pravdy).
V Boršicích jsme vystoupili po dlouhých schodech ke krásně opravenému kostelíku sv. Václava, kde jsme měli hned mši svatou s místním duchovním P. Antonem Kasanem . V této farnosti ale měli narozdíl od včerejší dostatek oblečení pro všechny celebrující kněze i pro ministranty. Starosti byly na místě, protože pořád platí poutnické pravidlo 5P: Pouze Pěších Poutníků Pomalu Přibývá. Po mši svaté jsme se rozdělovali do rodin na nocleh. Byl jsem spolu s dalšími pěti poutníky u jedněch sterších manželů a dostalo se nám velice vlídného přijetí. Však každý, kdo prokáže dobrodiní poutníkovi, už se sám stává poutníkem majícím podíl na získaných milostech od Pána. Tak jsou poutníky nejen ty stovky putujících, ale i zástupy dalších.
Sobota 21. srpna, památka sv. Pia X.
V sobotu ráno jsme se v kostele modlili ranní chvály. Mezitím přijely autobusy s poutníky, kteří ze zdravotních nebo pracovních důvodů nemohli jít s námi celou cestu a společně jsme vyšli z Boršic na posvátný Velehrad. Na znamení pokání šlo množství z nás bosých část nebo celou cestu tento den. Prošli jsme Zlechovem s novým kostelem sv. Anny. Za Tupesy jsme měli přestávku. V dálce před námi jsme ještě zahlédli před námi poutníky jihozápadního proudu, kteří nocovali v Buchlovicích. Dále jsme ale kvůli ještě nevyschlému terénu v lese raději šli po silnici, abychom nenanosili bláto do baziliky. (Což jsem osobně ocenil, když jsem následující týden byl v Bazilice na praxi.) Přešli jsme přes kopec a viděli, jak se z Tupes na Velehrad buduje nová cyklostezka Jana Pavla II. Pak jsme sestoupili do Velehradu a za zvučného zpěvu zbožných písní se blížili k bazilice. Na nádvoří je ve štítu budovy mozaika ztvárňující Pannu Marii, Matku Jednoty křesťanů. Tam nás přivítal farář velehradský - P. Petr Přátka, SI.
Společně s poutníky ze všech proudů jsme obnovili zasvěcení Kristu prostřednictvím Panny Marie, kterým zasvětili náš národ 5. 7. 1993 naši moravští a čeští biskupové, když prosili: "Maria, naše milá Paní, veliké věci ať skrze Tebe vykoná Pán i v naší době. Ať zvítězí dobro, pravda a láska. Ať se skrze Tebe znovu vrátí Tvůj Syn a náš Spasitel Ježíš Kristus mezi nás a my k Němu. Amen."
Potom jsme se bavili mezi poutníky všech směrů navzájem a v poledne byla pontifikální mše svatá, které předsedal sám moravský metropolita, Jeho Excelence olomoucký arcibiskup Jan. Koncelebrovalo něco přes tucet kněží a přisluhovali tři jáhnové. Mše se také zúčastnilo pět bohoslovců. V kázání otec arcibiskup vyjádřil radost z toho, když lidé se kvůli Kristu a Panně Marii dokáží sjednotit a něco pro Pána Boha podniknout, obětovat. A ty modlitby a oběti jsou potřeba pro celou církev ve všech jejích částech.
Po mši svaté jsem se s poutníky dále bavili na nádvoří a něco jsme pojedli. Také mi byla představena velká část rodiny j. Kince. Byl i čas navštívit kapli Matky Jednoty (Unie) křesťanů. Jde o obraz, jehož originál přinesli svatí Cyril a Metoděj s sebou ze Soluně. P. Jan Peňáz jej přiléhavě nazval "moravské palladium". Okolo obrazu jsou vzácné ostatky: sv. Josafata - představitele jednoty východního a západního křesťanstvva, sv. Václava, Vojtěcha, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera, Norberta a dalších svatých, kteří působili na Boží vinici v našich zemích.
Ve tři hodiny bylo požehnání. Adoraci vedl P. Pavel Habrovec. Děkoval Pánu za prokázaná dobrodiní a prosil, abychom dokázali i v dalším životě být k Bohu vnímaví. Po svátostném požehnání se poutníci odebrali do autobusů, minibusů, osobních automobilů nebo na vlak a jeli povětšinou již domů. Já jsem jim z parkoviště mával a těšil se z toho, že jako bohoslovec na praxi mohu na posvátném Velehradě strávit nejen půl dne, ale celý týden. Věřím, že pouť byla pro mnohé místem seznámení. Nejen seznámením se se spolupoutníky, ale hlavně hlubším seznámením se s Pánem Ježíšem a Pannou Marií. Promluvy P. Peňáze, modlitba společná i soukromá potom pomohly,aby tato pouť byla skutečnými "exerciciemi na nohou", abychom obnoveni Boží milostí mohli s radostí vstoupit do nového školního roku, do nových úkolů a pokračovat nadšeněji na cestě do nebe.

Nezbývá než dodat: Bohu díky, Panně Marii díky, andělům strážným - našim ochráncům díky, svatým Cyrilu a Metoději a všem svatým díky, všem našim dobrodincům díky a upřímné Pán Bůh zaplať.

Zobrazeno 1737×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio