Po roce prožitém v kněžském semináři

Po roce prožitém v kněžském semináři

Od pátku 17. června 2011 byla možnost, aby se bohoslovci Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, kteří mají již po zkouškách, rozjeli do svých domovů. Při mši svaté jsme ráno zapěli „Te Deum“ na poděkování za všechna dobrodiní, která nám Pán prokázal s prosbou o další ochranu a vedení. Také jsme dostali ještě požehnání na cestu a jako již tradičně před odjezdem i tentokrát jsme ještě zazpívali „Svatý Michaeli“. Skončil tak pro mnohé z nás bohoslovců tento akademický rok. Někteří však ještě mají pár zkoušek před sebou.

Jsou před námi prázdniny a jsme odesláni z prostředí semináře do světa. Jako ovce mezi vlky. Spojeni navzájem v modlitbě doufáme, že se se svými spolubratry ještě uvidíme, ale byli mezi námi i někteří bratři, které jsme dnes ráno jakožto bohoslovce viděli naposledy, ať již to předem dali nebo nedali vědět. Možná by šlo říct, že je to teorie přirozeného výběru, ale přijde mi lepší říci, že je to teorie nadpřirozeného výběru. Nedá se říct, že zůstanou jen ti nejlepší podle nějakých měřítek, ale prostě zůstanou ti, kterým Pán dá vytrvat. K tomu je nezbytné uvědomit si, že na to nemáme, abychom vytrvali, tak se v prosbě obracíme opět k Pánu o pomoc, k Matce Boží a svatým o přímluvu, k andělům strážným o ochranu.

Také je velice důležité, jak dnes otec rektor zmínil rovněž v kázání, být vděčný a odplácet modlitbami našim dobrodincům, kteří ať modlitbou nebo hmotně přispívali k chodu kněžského semináře. Ti dobrodinci jsou naši diecézní otcové biskupové Jan, Vojtěch a František Václav, kteří z větší části hradili náš pobyt a studium používajíce k tomu prostředky ze sbírek na bohoslovce v jednotlivých farnostech. Tak může každý přispět na vzdělávání kněžského dorostu. Také mnozí podnikatelé, živnostníci, zemědělci různými způsoby nezištně přispívají ať finančně nebo v naturáliích. Ovšem kde bychom byli bez těch, kteří se za bohoslovce modlí! To jsou stovky starých nebo nemocných lidí, kteří obětují Pánu Bohu své utrpení a získávají tak pro Církev veliké milosti. Ale každý, kdo se připojí jediným růžencem i jediným Zdrávasem, přispívá hodně. Ne nadarmo se totiž říká, že máme takové kněze, jaké si vymodlíme.

Jak jsem ale prožíval tento rok v semináři já? Podělím se s Vámi rád o pár postřehů. Minulý rok jsem jako student Teologického konviktu prožil první rok v Olomouci. Konvikt jako přípravný ročník před kněžským seminářem je veden trochu jinak. Režim byl volnější. Jak by ne, když ředitel konviktu je P. Alfréd Volný. Denní řád byl sice stejně závazný jako v semináři, ale škola nebyla tak náročná (alespoň ne časově). Navíc pokus skloubit všechny služby v semináři s povinnostmi na Cyrilometodějské teologické fakultě občas koliduje. Musím říct, že konvikt byl pro mě velkým přínosem po duchovní stránce.

Po nástupu do semináře jsem se dostal na trojlůžkový pokoj v nejvyšším patře jako skoro všichni prváci. Bylo pěkné, že jsme měli pokoje blízko sebe narozdíl od pokojů jiných ročníků, které byly rozděleny po různých zákoutích semináře. Také jsme to měli blízko (někteří jen přes stěnu) do kaple Panny Marie, kde jsme mívali první čtyři měsíce modlitby a mši svatou zvlášť. Potom jsme začali chodit s ostatními ročníky do velké seminární kaple sv. Cyrila a Metoděje.

Po konviktu jsme z Moravy nastoupili všichni. Jeden spolubratr ale nastoupil do semináře Kněžského bratrstva svatého Petra ve Wigratzbadu. Do druhého ročníku již ale všichni nenastoupíme, neboť někteří bratři se rozhodli jít jinou cestou. To je sice smutné, ale doufejme, že Pán Bůh si ty bratry povede tam, kam chce sám.

Seminář je takovou docela dobrou náhradou za vojnu, která byla zrušena. Člověk je situací donucen se naučit trochu kázni, pořádku a různým důležitým věcem jako třeba uklízet si pokoj nebo žehlit košile. Ještě škoda, že není nějaký den, kdy bychom si sami vařili. Služby v semináři jsou také různé jako rozdílení jídla, umývání nádobí, obsluha stolů, služba na recepci nebo jednotlivé speciální úkoly a pověření, které jsou třeba dlouhodobější jako například starost o místnost s kopírkou, knihkupectví, knihovnu.

Tento školní rok v semináři byl svým způsobem nový, poněvadž seminář dostal do svého čela nového rektora – P. Antonína Štefka, dříve děkana ve Vyškově na Moravě. Osobně musím uznat, že současný otec rektor je člověk prodchnutý živou zbožností. Za rok se jistě člověku vryjí do paměti výroky toho či onoho kněze při kázání. Otec rektor velice často hovořívá o tom, aby naše srdce bylo proniknuto láskou k Pánu Ježíši. Je to jeho oblíbené téma a ač se to mnohým může zdát po roce otřepané, přijde mi, že je to téma velice hluboké, které má cenu se snažit nějak postupně pronikat a žít. Jsem tedy za otce rektora velice rád.

Zástupce otce rektora – otec vicerektor P. Jiří Kupka – má spíše na starosti chod semináře. Většinou byla tedy jeho slova praktičtějšího rázu, což je rozhodně také potřeba. Sice se to často špatně poslouchalo, ale je také velmi nutné aby i věci pozemské měly nějaký řád, abychom se tak lépe disponovali pro ty nebeské.

Co se týká studia na fakultě, tak jsem s ním neměl žádné potíže. Když spolubratři potřebovali s něčím poradit, tak jsem jim byl snad někdy i ku pomoci. Ale musím se pochlubit spíše svými slabostmi: Poprvé se mi tento rok podařilo neudělat zkoušku, takže jsem ji musel opakovat. Bylo to takové místečko mé pýchy, že jsem vždycky všechno dělal napoprvé.

Každý člověk by měl také uvažovat o správnosti svého povolání. Kdyby se tak nedělo, je pravděpodobně něco v nepořádku. Tak jsem se i já zmítal často v různých nejistotách. Ďábel mi vnukával špatné smýšlení o spolubratrech, představených, faráři, biskupech a vůbec že celý ten svět nemá cenu snažit se ho povznášet k nebesům. Pak jsou zde myšlenky o všech bočních cestičkách, kam by se dalo jít jinam než do semináře manželstvím počínaje a u trapistů konče. Ale takové věci bude prožívat každý v té míře, v jaké se bude ve svém životním povolání snažit být věrný Pánu Bohu. I manžel se musí každodenně přesvědčovat, proč si vzal Aničku a ne Marušku. Ovšem konvikt mě naučil, že v takové chvíli je třeba pokleknout a pomodlit se například svatý růženec. S přímluvou blahoslavené vždy Panny Marie čerpá člověk novou sílu k tomu, aby mohl pokračovat na cestě za Pánem a vytrval na ní po celý život až do jeho konce, kdy vpadne do Boží láskyplné náruče, ze které ho tehdy už žádná moc nebude moci vytrhnout.

Závěrem bych rád povzbudil všechny, kteří kdykoliv ve svém životě zažili sebemenší náznak Božího povolání ke kněžství nebo k řeholnímu životu, aby se opravdu nebáli odpovědět na tuto vzácnou výzvu. Pán Bůh nabízí v zasvěceném životě vzácný poklad v plném odevzdání se do Jeho vůle. Ačkoliv nám svět nabízí hodně, Pán Ježíš nám nabízí daleko více. Modlím se za Vás.