Vítejte na stránce uživatele Angelara

Dovolená v Itálii L. P. 2011

18. 8. 2011 21:48
Rubrika: Náboženské postřehy | Štítky: italie , cestování

Dovolená v Itálii L. P. 2011

středa 29. 6. L. P. 2011, slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů

Vyjeli jsme ve středu 29. 6. s maminkou a tatínkem na dovolenou do Itálie do Cupry Maritimmy v provincii Ascoli Piceno u pobřeží Jadranského moře, kde jsme měli sjednané ubytování v domě pana Lorise, jak mu každý říkal. Odjížděli jsme před sedmou hodinou ranní, abychom jeli přes den. Cesta byla poměrně volná a plynulá. Díky tomu, že naše vozidlo mělo klimatizaci, která se stoupající teplotou venkovní byla čím dál tím více žádoucí, byla cesta i pohodlná. Ráno bylo okolo 20°C, postupně se však oteplovalo jednak cestou na jih, jednak blížícím se polednem. Po teplotním maximu 34°C, které jsme zaznamenali v Pádské nížině, bylo opět únosněji. Okolo sedmé hodiny večerní jsme byli na místě. Museli jsme počkat, až se pan Loris vrátí ze mše svaté z kostela sv. Egýda (S. Egidio). Ubytováni jsme byli až ve 3. patře ve dvoupokojovém bytečku. S tatínkem jsme se večer ještě poprvé vykoupali v moři. Také jsem se s panem Lorisem domluvil, že mě ráno zavede na mši svatou.

čtvrtek 30. 6. L. P. 2011, nezávazná památka svatých prvomučedníků římských

Po zaznění zvonu jsem ráno v šest hodin vstal, pomodlil se oficium a vyšel na mši svatou do domu Kongregace sester Neposkvrněného početí, kde se shromáždilo snad padesát lidí ke mši svaté v trochu improvizovaných prostorách na terase pod střechou. Pan Loris mě hbitě představoval a já vysvětloval, že nejsem kněz ale bohoslovec. Na mši svaté bylo několik sester z kongregace. Celkově bylo osazenstvo starší kromě ctihodného pána Giuseppe, který je bohoslovcem diecéze San Benedetto del Tronto a je ve třetím ročníku kněžského semináře ve městě Ferme. Cestou ze mše svaté v den památky prvomučedníků římských jsme každou chvíli potkávali s Lorisem nějakého jeho známého, kterému mě představoval a mně jeho. Také mě pozval na kávu a zákusek čili italskou snídani do baru 600 (Seicento), kde také pracovali kluci, kteří bydleli o patro nad námi v podkroví. Mezitím mě stihl představit dalším pěti lidem. … Večer jsem se se vypravil do kostela sv. Egýda na adoraci. Protože jsem přišel o půl hodiny dříve, stihl jsem se pomodlit první nešpory ze slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Ve 21:30 měla začít společná adorace. V akademické čtvrthodince přišel i pan farář. Součástí adorace byly nešpory (pro mě vlastně už druhé) a součástí nešpor byly texty na XIV. neděli v mezidobí cyklu A, které pan farář doprovodil komentářem. Po svátostném požehnání jsme si povídali s knězem vypomáhajícím ve farnosti přes léto, otcem spirituálem ze semináře z Konga. Pan farář Don Luigino nás pozval na zmrzlinu, kde jsme si o sobě a svých místech mohli více říci.

pátek 1. 7. L. P. 2011, slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Ráno jsme se s tatínkem vypravili na mši svatou k sestrám. Pan farář dnes kázal k textům Evangelia, abychom se od Pána Ježíše učili, neboť je tichý a pokorný srdcem:


Venite a me, voi tutti che siete affaticati e stanchi, e io vi darò sollievo. Portate su di voi il mio giogo e imparate da me che sono mite e umile di cuore; e troverete ristoro per le vostre anime. Poiché il mio giogo è soave e leggero è il mio peso! (Mt 11, 28-30)

„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím! Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, neboť já jsem tichého a pokorného srdce; a naleznete pokoj pro svou duši. Vždyť mé jho je příjemné a mé břímě je lehké.“ (Mt 11, 28-30)


Po zkrácené siestě, kdy jsem na 14:30 téměř zaspal, jsem s panem Fortunatem vyjel autem VW Golf nejprve do garáží, kde má pan Fortunato sklad Humanitární asociace Matky dobré rady (Associazione umanitaria „Madonna del buon consiglio“). Potom mi ještě ukázal nový sklad ve výstavbě. Cestou přes Grottamare jsme si zašli na caffé e dolce (kávu a zákusek) a jeli jsme po dálnici na jih okolo San Benedetta del Tronto a Pescary až do Lanciana. Tam se v 8. století stal v kostele sv. Longina eucharistický zázrak, když basiliánský mnich kněz sloužil latinsky mši svatou. Po slovech proměňování nedošlo „jen“ ke změně substance[1], ale též akcidenty Těla a Krve Páně přistoupily, takže nejen ve své podstatě, ale viditelně bylo poznatelné, že to není obyčejný chléb, ale tělo. V kalichu nebylo víno, ale krev. Již dvanáct století je zachována pravá Krev Pána Ježíše a pravé Jeho Tělo. Po zkoumání ze 70. let 20. století bylo lékaři ověřeno, že je to krev a tělo lidské, stejné krevní skupiny AB. Tělo je pak část srdce. Tak jsem v den slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova Jeho Srdce skutečně viděl. Mohu si snad přát větší důkaz? Mohl jsem snad dostat od Pána větší dar? Mohu si nyní dovolit před Nejsvětější svátostí nesklonit koleno? Ale vůbec mi ten zázrak nepřipadal zarážející. Pokud člověk věří, že ve svátosti oltářní je skutečně, pravdivě a podstatně přítomen Pán, nediví se, když to tak i navenek začne být vidět. Vyptali jsme si letáčky a kartičky s modlitbou. Letáčky byly dokonce ve slovenštině, ale modlitba s obrázkem jenom polsky. Františkánský kněz, který mi letáčky dával, byl z národu všudypřítomných Poláků, tak jsem se s ním mohl bez problémů polsky domluvit. Také mi pan Fortunato koupil DVD o zázraku a růženec a pohlednice…

sobota 2. 7. L. P. 2011, památka Nejsvětějšího srdce Panny Marie

Ráno jsem byl na mši svaté. V kázání pan farář mluvil o tom, jak Panna Maria uchovávala ve svém srdci, co zažila:

 

Maria, da parte sua, conservava tutte queste cose meditandole in cuor suo. (Lc 2, 19)

Maria však uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich ve svém srdci. (Lk 2, 19)

 

I my máme pamatovat na Boží dotyky v našem životě. …

neděle 3. 7. L. P. 2011, XIV. neděle v mezidobí

Ráno jsme se s maminkou a tatínkem vypravili na mši svatou k sestrám na 8:00. Protože bylo ten den pěkně, odložili jsme výlet a šli jsme na pláž, kde se objevily nové turnusy návštěvníků včetně mnohých Čechů. Po obědě jsme šli za panem Lorisem na kávu a sušenky. Přišla také jeho neteř s manželem, od kterých jsme si vypůjčili jízdní kolo. Pak jsme panu Lorisovi zaplatili za pobyt a rozloučili se s ním, poněvadž od pondělí nastupoval do nemocnice. Odpoledne jsme opět byli na pláži, ale ostatním Čechům jsme se ve vytrvalosti na pláži nevyrovnali, stejně pak ani v červenosti zad a ramen, která přišla v další dny. Večer jsem šel ještě s maminkou na procházku na „hrad“ – do staré části městečka na ležící kopci (Cupra Vecchia). Jsou tam tři kostelíky, všechny byly zavřené, ale byl shora nádherný výhled na pobřeží a moře.

4. 7. L. P. 2011, pondělí XIV. týdne v mezidobí

V českých zemích je tento den památkou svatého Prokopa, opata benediktinů Sázavského kláštera, avšak není tato památka zahrnutá ve všeobecném kalendáři, takže v Itálii byla mše svatá feriální – z obyčejného dne. Po ní jsme se s maminkou a tatínkem vypravili na celodenní pouť autem do vnitrozemské provincie Umbrie. Nejprve jsme jeli do města Norcia (Nursia), odkud pocházejí přeslavná dvojčata svatí Benedikt, opat a Scholastika, panna. Stáli u založení řádu benediktinů, když sv. Benedikt sepsal pro mnichy, které okolo sebe shromáždil roku 529 v klášteře na Monte Cassino, Řeholi Benediktovu (Regula Benedicti). Tato řehole se začala rychle šířit i po celé západní Evropě. Není tedy divu, že svatý Benedikt byl papežem Pavlem VI. roku 1964 prohlášen za patrona Evropy. Šíření řehole také pomohla veliká nakloněnost této věci od papeže sv. Řehoře Velikého (papežem byl v letech 590-604)a je to vedle liturgické obnovy, která spočívala též v podpoře tzv. gregoriánského chorálu, a prohloubení teologie jedním z jeho největších počinů. Naopak mniši zase pomáhali šíření chorálu, řádné liturgie a teologie. Když Evropu sužovaly barbarské nájezdy ze všech stran, byly to právě benediktinské kláštery, které ukazovaly, jak Církev dokáže přestát neklidná století. Také v klášteřích se rozvíjela a uchovávala antická vzdělanost. A zde, kde jsme byli v opatství v kryptě baziliky na místě narození svatých Benedikta a Scholastiky, jsme byli rovněž doslova u kolébky evropské vzdělanosti a zbožnosti. Svatá Scholastika potom následovala příkladu svého bratra a na úpatí Monte Cassina založila klášter benediktinských mnišek. Během středověku pronikali benediktini i do Zemí koruny české, jak o tom svědčí i svatý Prokop. Dnes působí u nás benediktini v několika klášteřích jako pražský Břevnov a Emauzy, potom také Broumov. Na Moravě jsou v Rajhradu u Brna. Mnišky jsou od roku 2007 v Praze na Bílé hoře. Nyní ale zpět do Norcie, kde kromě sv. Benedikta, opata, je uctíván také sv. Benedikt, mučedník z doby prvních století, jehož ostatky jsou v norcijské katedrále. Návštěvu jsme završili krátce po poledni v uzenářství nákupem vyhlášených norcijských salámů. Mňam :).

Dalším zastavením na pouti bylo město Cascia, město svaté Rity, OSA[2]. Nejprve jsme se pod městem u fotbalového hřiště naobědvali z vlastních zásob. Potom jsme neprozřetelně vyjeli až k opatství augustiniánek na vrcholu kopce, na jehož úbočí se město rozkládalo. Avšak právě toto opatství bylo místem, kde prožila svatá Rita přes čtyřicet let v modlitbě a pokání. Světice byla původně vdaná, ale když jí zabili muže, vstoupila do kláštera. Její poselství spočívá v odpuštění, pokoji, oběti a velikonoční radosti. Jako účast na utrpení Krista Pána byla na čele stigmatizována jedním z trnů trnové koruny Spasitelovy. Od kostela sv. Augustina jsme sešli níže po strmé cestě v poledním parnu k bazilice svaté Rity, kde jsou uchovávány její ostatky. Byla tam k dispozici obsáhlá brožurka Per te pellegrino (Pro Tebe, poutníče) vypovídající vše potřebné o bazilice i pozoruhodnostech v ní. V dolním patře baziliky, kam se dalo dojít bočním vchodem, byly další tři vzácné relikvie. Nejprve vpravo byl uchováván eucharistický zázrak ze Sieny z roku 1330, kdy nedůstojně uložené viatikum[3] mezi listy breviáře zanechalo místo sebe krvavou stopu. Jeden z listů je vystaven v Cascii, druhý se v Perugii za napoleonských válek ztratil. Dalšími relikviemi jsou ostatky blahoslaveného P. Simona Fidatiho, OSA (†1348), který mimochodem udílel rozhřešení knězi, který takto nehodně přenášel ono viatikum. Další ostatky patřily bl. Matce Terese Fasce, OSA (†1947), která se velice starala nejen o klášter augustiniánek v Cascii, ale také o svatoritskou úctu.

Třetím městem, které jsme ve vnitrozemí navštívili, nebylo žádné jiné než město svatých Františka a Kláry, totiž Assisi. Zaparkovali jsme u Nové brány (Porta nuova), odkud jsme po krátké cestě přišli do baziliky svaté Kláry, kde je v boční pravé kapli kříž z kostela sv. Damiána, odkud ke sv. Františku promluvil Pán Ježíš s prosbou, aby opravil Jeho dům. Toto lze chápat dvojím způsobem a svatý František oba způsoby uskutečnil, když jednak opravil kostel svatého Damiána jako takový, ale také započal obrovskou práci na obnově celé Církve, když se františkánská řehole ve 13. století ruku v ruce též s dominikánskou hbitě šířila po Evropě podobně jako o sedm století dříve benediktinská. V bazilice také byly také vystaveny oděvy a předměty svaté dvojice Františka a Kláry, ale hlavně v kryptě spočívaly ostatky svaté Kláry, věrné posluchačky sv. Františka a zakladatelky klarisek[4], které františkánskou spiritualitu žijí v klausurním prostředí kláštera.[5] Pak jsme přišli ke kostelu S. Maria Maggiore, někdejší katedrále, kde se sv. František před otcem biskupem zřekl veškerého pozemského majetku. Otec biskup v mnoha věcech byl velkým ochráncem sv. Františka, když jeho vlastní otec si nedokázal vysvětlit, co mu to tak přeskočilo v hlavě s tou chudobou a proč už nechce být dobyvačným rytířem. Další zastávkou byla bazilika opatství sv. Pavla z 10. století jakožto krásná románská stavba. V průčelí měla tři velké rozety, v každé lodi jednu. Vzadu vpravo byl obraz patronů Evropy – uprostřed sv. Benedikt, vlevo a vpravo sv. Cyril a Metoděj. Zlatým hřebem pouti byla návštěva baziliky sv. Františka. V horní bazilice jsme si pečlivě prošli fresky zobrazující události okolo sv. Františka. Málokdy je totiž čas se zastavit u těchto fresek a důkladně si je prohlédnout, ale velice výmluvně vyprávějí o různých událostech a zázracích sv. Františka před smrtí i po ní. V kryptě pod spodní bazilikou jsme mohli uctít ostatky tohoto velikého světce. Toužil býti pohřben na nejsmutnějším místě ve městě. Tehdy tam bylo popraviště. Atmosféra u sarkofágu svou ponurostí vybízela k zamyšlení nad pomíjivostí pozemského a nad potřebou Boží pomoci pro dosažení spásy, jak to vnímal i svatý jáhen František. Také jsme zajeli k bazilice u Porziunculy, kde se od počátku konaly kapituly františkánů. Dovnitř jsme se však již nedostali pro pozdní hodinu. Cestou z Assisi jsme opět překonávali hory a stoupali jsme po silnici do veliké výšky. Na hřebenu to už vypadalo, že je stejný klimatický pás jako u nás. Podél silnice se stavěla nová dálnice. Potom už málokdo bude moci tak vnímat ony krásné hory a přírodu. Přes Civitanova Marchè jsme již pozdě večer dojeli zpět do Cupry.

5. 7. L. P. 2011, úterý XIV. týdne v mezidobí

Ráno to vypadalo, že bude možná i pěkný den. Dopoledne jsem jel se projet na kole. Přijel jsem k moři a viděl jsem bouřkové mraky a vzdušný vír - tornádo, jak se boří do vody a saje vodu a vzduch nahoru. Takových víru bylo vidět více zároveň. Vznikaly na moři, ale k pevnině Bohu díky nedošly. Potom se přihnal velmi silný vítr a začalo vydatně pršet. V tom jsem na kole ujížděl, abych se dostal aspoň mezi domy do bezpečí, neboť u pláže vítr s sebou bral zrnka písku. Tento úprk mě stál sluneční brýle, když jsem si je dal na klobouk, který jsem v nestřeženém okamžiku strhl, aby mi ve vichru neulétl. … Večer jsem šel na mši svatou, která byla v zelené feriální barvě, zatímco v Česku se oblékala bílá kvůli slavnosti svatých věrozvěstů filosofa a mnicha Cyrila a arcibiskupa Metoděje.

6. 7. L. P. 2011, památka sv. Marie Goretti, panny a mučednice

Konečně se počasí umoudřilo a začalo být i teplo. Ráno jsem měl chleba s medem k snídani, což výborně nahrazuje onen zákusek, který si dávají k snídani Italové s kávou. Dopoledne i odpoledne jsme strávili na pláži. Konečně jsme se opravdu řádně vykoupali. Večer jsem si řekl, že bych mohl vlastně i ministrovat při mši svaté. Dříve jsem k tomu nenašel odhodlání, protože jsem do té doby nezahlédl žádného živého ministranta. Ani bohoslovec Roberto, který byl v Cupře na praxi neministroval. Ale otci spirituálovi, který sloužil mši svatou, jsem jako ministrant udělal zjevně radost. Velice se mi líbila jeho misijně zaměřená kázání. Bylo to pro mě dobrou přípravou na Antiochii. Tentokrát mluvil o poslání apoštolů, že každý má své vlastní jedinečné poslání. Každý misionář má svou misii. Je to slovo pro každého z nás, abychom odpověděli Kristu Pánu na to konkrétní volání, kterým nás On volá.
Velmi si ale také vážím světice tohoto dne, svaté Marie Goretti. K dosažení svatosti jí stačilo jedenáct a půl roku. Obětavě pomáhala ovdovělé mamince, ale korunu mučednictví získala, když odmítla se podvolit mladíkovi, který se s ní chtěl vyspat. Ten ji za to pobodal, až na následky zranění 6. 7. 1902 zemřela v nemocnici ve městě Nettuno na západním pobřeží střední Itálie. Před smrtí podobně jako Pán Ježíš odpustila svému vrahovi:


Gesù diceva: «Padre, perdona loro, perché non sanno quello che fanno». (Lc 23,34)

Ježíš pak řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ (Lk 23,34)


... a nebyla jedinou světicí, která stihla odpustit vrahovi, jak nám o tom svědčí ve Skutcích apoštolských poslední slova svatého prvomučedníka jáhna Štěpána:


Messosi in ginocchio, gridò a gran voce: «Signore, non imputare loro questo peccato». E detto questo si addormentò.  (At 7, 60)

A padl na kolena a zvolal silným hlasem: „Pane, nepokládej jim to za hřích“! Po těch slovech zesnul. (Sk 7, 60)


7. 7. L. P. 2011, čtvrtek XIV. týdne v mezidobí

Na rozdíl od dní předchozích začalo být již pořádné vedro. K tomu ani moc nefoukal vítr. Naštěstí ještě voda v moři byla dosud chladnější, tak se v ní dalo dobře osvěžit. Večer jsem byl opět na mši svaté v kostele sv. Egýda. Přes den jsem možná z velké doby strávené na sluníčku na vodě chytil úpal, tak jsem byl takový rozvrkočený. Ale velmi jsem si dobře zaplaval až za vlnolamy, kde byla dosti klidná hladina. K večeři byli krabi, které jsem dobrovolně oželel poté, co jsem si jednoho uvařeného kraba bez nožiček prohlédl zblízka. …

8. 7. L. P. 2011, pátek XIV. týdne v mezidobí

Další teplý den. … Po obědě jsem byl ve tři hodiny domluvený skrze jednu jejich tetičku z tamější farnosti na návštěvu jedné rodiny. Maminka rodiny byla totiž Slovenka. Tatínek byl Ital, žijí v Cupře a mají tři děti – Catarinu, Martinu a tříapůlměsíčního Francesca. Bylo to velmi milé a dověděl jsem se i mnoho věcí o Cupře a místních podmínkách a životě. Večer jsem byl na mši svaté opět u svatého Egýda. Tentokrát přišel jako koncelebrant jeden místní rodák, nyní misionář v Albánii. …

9. 7. L. P. 2011, sobota XIV. týdne v mezidobí

Ráno jsme se vydali na nákup, který trval až do oběda. Ten jsme si s maminkou koupili v místní pizzerii. Šéf mi jako bohoslovci dal ještě pro oba pití zdarma. Možná to byla taková oslava toho, že v dalekém Brně na Petrově přijali během dopoledne z rukou biskupa Vojtěcha tři bohoslovci Karel, Martin a Josef jáhenské svěcení. Po obědě jsem velmi dlouho spal, tak jsem vstal až před mší svatou. Po příchodu ke sv. Egýdu jsem zjistil, že mše svatá je vlastně v předvečer neděle už na školním dvoře. Tentokrát jsme ministrovali tři otci spirituálovi včetně bohoslovce Roberta, který měl funkci kantora, tj. zpěváka. Evangelium XV. neděle v mezidobí bylo podobenství o rozsévači, tak v kázání otec spirituál říkal, že každé slovo z Božích úst musí splnit své poslání, musí mít efekt a efekt musí mít dokonce i to slovo, které padá podél cesty. Večer jsme s maminkou a tatínkem šli na zmrzlinu a na procházku na trh. Potom jsme si ještě povídali.

10. 7. L. P. 2011, XV. neděle v mezidobí

Ráno jsme byli na pláži, protože na mši svatou jsme šli až večer. Domlouval jsem se totiž s panem farářem Donem Luiginem, kdy by se mu hodilo, abych se dostavil. Odpoledne jsem jel na kole do San Benedetta, kde jsem se pojel okolo moře neboli po „lungo mare“ a navštívil kostel, kde byla právě celodenní adorace. Pak jsem ještě se zajel podívat k biskupství, ke kostelu sv. Benedikta, mučedníka (toho, co je pohřbený v Norcii), který dal městu vlastně jméno. Také jsem byl navštívit katedrálu. V Itálii po reformě církevní správy zbylo jenom asi 250 biskupských stolců oproti původním čtyřem stům. Není divu, že je v každém městečku biskup. Ale hodně jsem pana faráře s bohoslovcem Robertem pobavil, když jsem jim vyprávěl, že máme v Česku jenom osm diecézí a že nemáme ani dvacet biskupů a kardinála máme jenom jednoho. Večer jsem šel tedy na mši svatou, kterou sloužil pan farář Don Luigino. Potom mě vzal s sebou na faru a ukázal mi, jak je v opravě kostel sv. Bassa, biskupa z Nice a mučedníka ze 2. století, který je patronem farnosti i jeho ostatky spočívají v onom kostele. O tomto neznámém světci jsem dostal řadu spisů, tak mám aspoň něco na dlouhé zimní večery. Potom jsem si také prohlížel farní knihovnu a společně s celým osazenstvem fary jsme v osmi lidech povečeřeli. Po příchodu do apartmánu jsem byl nucen poslouchat koncert, který byl venku na náměstí. Tak jsem si k tomu aspoň pohodlně sedl na balkón. V tom hluku se stejně nic jiného dělat nedalo.

11. 7. L. P. 2011, svátek svatého Benedikta, opata

Již brzy ráno přijeli naši známí, kteří nás střídali v pobytu u moře. My jsme se ještě šli vykoupat naposled do moře a k poledni jsme vyrazili domů. Ale mým velkým přáním bylo také se zastavit cestou v Bologni, jak jsme nakonec také učinili. S Boží pomocí jsme bez mapy zaparkovali hned kousíček od baziliky sv. Dominika. To jsem poznal z toho, že vedlejší ulice nesla název "Via San Domenico. Viděli jsme Univerzitní institut sv. Tomáše Akvinského, který byl v zadní časti dominikánského konventu, což je jistě oblíbené místo našeho vyučujícího z fakulty P. Dr. Štěpána, OP. V bazilice sv. Dominika jsem obešel boční oltáře, které byly zasvěceny různým svatým Kazatelského řádu - dominikánů. V růžencové kapli jsem se pomodlil desátek a pak jsem šel naproti uctít velikého a mého oblíbeného světce a Světlo Církve - Lumen Ecclesiae - sv. Dominika, jehož sarkofág bohatě ozdobený je nad oltářem. Za ním je velký relikviář s lebkou svatého. Modlil jsem se za Kazatelský řád, zejména v našich zemích, za tři novokněze Ludvíka, Pia a Jindřicha a za své známé dominikánské terciáře. V bazilice byl také lísteček o služebníku Božím P. Tomáši Týnovi, OP, který byl spolužákem našeho bývalého pana faráře a děkana Mons. Peňáze na lyceu v Dijonu ve Francii, ale zůstal tam jako emigrant a vstoupil v Německu ke Kazatelskému řádu. Zdravou teologií sv. Tomáše věrný Magisteriu Církve potíral bludy neomodernismu a luteránské tváře postkoncilní uvolněnosti, ale věrný přitom nauce II. vatikána. Nabídl Pánu Bohu svůj život za osvobození Církve v Československu a Pán jeho oběť přijal, když v roce 1990 v krátké době podlehl chorobě. Pak jsme ještě prošli krásné středověké centrum města, které tvoří velké cihlové paláce často i z 12. století. Také jsme viděli katedrálu sv. Petra a dvě věže u bývalé ravennské brány, z nichž jedna je šikmá, ale přesto stojí dodnes možná díky tomu, že byla po svém naklonění asi o dvacet metrů ubourána. O půl sedmé jsme se po poslední italské kávě vypravili domů, kam jsme dojeli o půl čtvrté k ránu.

Nezbývá než říci: Bohu díky, Panně Marii díky, andělům strážným – našim ochráncům díky, všem svatým – našim přímluvcům díky, zvláště sv. Benediktu a Scholastice, sv. Ritě, sv. Františku a Kláře i sv. Dominiku, všem našim dobrodincům díky a upřímné Pán Bůh zaplať!



[1] Substance, tj. podstata chleba se ve mši svaté mění v Boží podstatu – Tělo Pána Ježíše a podobně podstata vína se mění v Boží podstatu – Krev Pána Ježíše, jakmile kněz jménem Kristovým vysloví „toto jest totiž Tělo mé“ (hoc est enim Corpus meum, toto je moje Tělo), podobně u kalicha „toto jest totiž kalich Krve mé“ (hic est enim calix Sanguinis mei, toto je kalich mé krve). Jsou to nejdůležitější slova a nejdůležitější okamžiky mše svaté.

[2] Ordo Sancti Augustini – řád svatého Augustina

[3] Tělo Páně, které kněz nese nemocnému jako poslední svaté přijímání; viatikum je pokrm na cestu (via) do nebe pro umírajícího člověka. Má se přenášet v burse – zpravidla malé placaté zlaté nádobce, kterou nese kněz například na krku zavěšenou na provázku.

[4] klarisky – OSC = Ordo Sanctae Clarae (řád svaté Kláry)

[5] Asi nejznámější českou klariskou je sv. Anežka Česká, která založila klášter v Praze a vedla též korespondenci přímo se svatou Klárou. V Česku je dnes klášter klarisek v Soběšicích u Brna a klarisek kapucínek ve Šternberku.

Zobrazeno 2133×

Komentáře

Ferenc

Pěkné, ale dosti dlouhé...

Egidio je v češtině Jiljí

Theresie

Hezký a dlouhý článek :-) akorát mě dost udivuje, že témeř všude začínáš příhodem na mši :-))
Máš můj obdiv, prootže já bych to asi nedokázala :-))

Jaroslav Rašovský (Famon)

Výstižné a krásné, hned mě zamrzelo, že jsem tam nebyl :)

tina

Teda hned bych zase jela do Itálie!

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio