Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Chléb náš vezdejší dej nám dnes
Τὸν ἄρτον ἡμῶν τόν ἐπιούσιον δὸς ἡμῖν σήμερον
Panem nostrum supersubstantialem da nobis hodie (Mt 6,11)

Možná si dnes říkáme, proč je v modlitbě Páně tato zdánlivě nesmyslná prosba. Ne všichni lidé se nad tou prosbou zamyslí a ti, co se nad ní zamyslí, málokdy k něčemu smysluplnému dojdou. Často bývá kamenem úrazu právě ten tvar „vezdejší“, který je překladem podobně těžko vysvětlitelného slova z řečtiny ἐπιούσιον, které známe jako „vezdejší“. V latinské modlitbě Páně se setkáváme také se slovem „cotidianum“, což se dá překládat jako každodenní. Někdy se odkazuje na vojenský zvyk denního přídělu chleba, který se takto nějak také nazýval. Slovem může být také míněn chléb, který potřebujeme k přežití.

Tato prosba se dá chápat ve dvou rovinách. První je zřejmá z literárního smyslu textu, kdy se prosí opravdu o ten chléb k živobytí. Dneska si nedokážeme asi ani moc představit, že bychom měli chleba nedostatek. Buď je doma nakrojený bochník v kuchyni nebo dokonce ještě další v komoře. Také máme chleba tmavý a světlý, žitný a pšeničný, malý a velký, se semínky sezamovými nebo slunečnicovými, zkrátka máme tolik chleba, že si z toho množství ani nedokážeme vybrat. Ale byly doby, kdy neexistovaly velkoobchodní řetězce s výtečně fungující logistikou. Možná ještě před revolucí si mnozí vzpomínají, jak na nějaké potraviny se stály nekonečné fronty, v nichž se během těch několika hodin stání vystřídala celá rodina. A ještě dříve si možná někdo vzpomene, jak se pekl chléb doma  - v peci byla taková pekárna, kam se vkládal bochník, aby se upekl. Bylo-li z čeho péct, potom nebyla o chleba nouze. Ovšem v letech neúrody, když i zásoby obilí byly pryč, tak se muselo opravdu šetřit a o chleba spravedlivě dělit, aby na všechny vyšlo, přičemž se počítalo s rodinou, ale také s těmi, kteří trpěli nouzí. Božena Němcová píše, jak babička z Babičky také zažila v mládí bídu:

Byly tenkráte zlé časy, vojny a nemoce i hladu dost. Korec pšenice stál sto zlatých na bankocetlích. To je něco říci! – Ale Pán Bůh nás miloval, že jsme vše jakž takž přestáli. Tak bylo zle, že chodili lidé s penězi v hrsti, nemohouce koupit. Náš tatík, to byl člověk, aby ho pohledal, ten pomohl jaktěživ každému, kde a jak jen mohl; k němu také každý přišel, když nevěděl kudy kam. Když přicházeli chudší sousedé prosíce: „Přenechte nám korec žita, nemáme na chléb ani zrna,“ říkal: „Dokud mám, rád dám; až nebudu já mít, dá jiný,“a hned musela máma naměřit do pytle obilí. Peníze ale nevzal, to to. – „Vždyť jsme sousedé,“ říkal, „jestli my si nevypomůžeme, kdopak by nám měl vypomoci. Až vám Pánbůh obrodí, splaťte mi zrnem a budeme spraveni.“ A tak to bylo. – Za to měl tatík tisíceré zaplať Pánbůh; matka, jestli nepřišel jeden den žebráček, byla by ho šla hledat na rozcestí, to byla její radost. Proč by také nebyli pomáhali lidem; najedli jsme se dosyta, v čem chodit bylo, proč by z toho přebytku se nebylo udílelo? To ještě není tak velká zásluha, jen povinnost křesťanská, ale když si od úst utrhne a dá, to je pěkná ctnost. Však to přišlo i s námi tak daleko, že jsme jídali jednou za den, aby měli jiní lidé také co jíst. No, i to jsme přestáli a zase slunce zasvitlo. V zami byl pokoj a bylo vždy líp a líp.

Možná by nebylo úplně od věci si občas takový hlad vyzkoušet. Člověk přitom totiž přichází na úplně jiné myšlenky. Sytý žaludek nám totiž dopřává jakýsi klid, který nás potom nenutí vůbec o ničem pořádně přemýšlet, protože jsme se nasytili a tak jsme docela bezstarostní. Také malé děťátko, když má hlad, pořád se bude vzpouzet a bude plakat, nebude se dát žádnou zábavou příliš uchlácholit, ale bude vytrvale pronikavým hlasem volat po nasycení, než přijde maminka, která ho nakojí. A po kojení teprve nastává po-koj.

Často můžeme potkat člověka, který je bez domova a pravděpodobně i bez chleba. Neostýchejme se takovému člověku pomoci, prohodit s ním slovo. Vždyť to je pro nás Kristus (Mt 25,37-40). Kdy jsme si naposledy přibalili do tašky s sebou na cestu do města krajíček pro bezdomovce? V tom nám může být třeba vzorem Boží služebník arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který snad vždy i pro toho nejnepatrnějšího něco měl.

Kolikrát ale si ani pokrmu nevážíme a kousek pokrmu je pro nás něčím bezvýznamným. Dokonce někdo dokáže jídlu vzít jeho funkci a místo aby chléb, který sytí náš hlad, uctivě položil, bez okolků ho hází. To nám, myslím si, hodně brání vnímat onen hlubší smysl prosby „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, který je spjat s duchovním nasycením. Jsme totiž stvořeni Bohem a naplněni přirozenou touhou po Něm. Proto také jedině On může nám dát pravé nasycení, pravý duchovní chléb. Sám v sobě je Bůh věčným darováním – Otec se dává cele Synovi a Syn následně Otci. Je-li jeden dárcem a druhý obdarovaným, nesmí se zapomínat, že to, co si předávají, je dar, kterým je Duch svatý. Tak nám Bůh dává sebe a touží po nás, aniž by nás chtěl nějak pohltit – stává se člověkem, žije lidský život, aby člověk mohl mít účast na tom božském.  My prosíme o duchovní pokrm od Boha, který nás touží sytit. Čeká jenom na naše svobodné rozhodnutí, čeká právě na naši prosbu: „Chléb náš vezdejší, dej nám dnes“.

Zvláštním způsobem se tato prosba projevuje v Eucharistii. Eucharistie, která předtím byla obyčejným chlebem a obyčejným vínem, se stává při proměňování na oltáři ve mši svaté skutečným Tělem a Krví Krista Pána. Tak je „Bůh s námi“ (= Emmanuel) Mt 1,23. Není to Bůh vzdálený ale blízký. Přichází tak blízko jako maminka k děťátku, které ho kojí doslova z vlastního těla. A o tu důvěrnou blízkost Boží prosíme, když se modlíme „chléb náš vezdejší, dej nám dnes“, protože věříme, že „Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,59)

Ne každý si uvědomuje, že Eucharistie je sám Pán. Je-li to Pán a já jsem Jeho služebník, musím k Němu přistupovat s velikou láskou a bázní (cum amore ac timore). Nejde o bázeň samotnou, to bychom si nikdy ke svatému přijímání nedovolili přijít, ale jde o vědomí vlastní velké nedostatečnosti a nedokonalosti, kterou na druhé straně musí doplňovat veliká láska, která nás k Pánu táhne. Jaká však může být naše láska, když sami mezi sebou máme hašteřice? To vhodně připomíná Pán v Horském kázání (Mt 5,23-24) i svatý apoštol Pavel (1Kor 11,18). Nejprve je třeba mít pokoj mezi sebou, aby ta naše láska nebyla jenom přetvářkou. Ovšem není ta naše láska ještě o to více přetvářkou, když přijímáme samozřejmě a zcela bez bázně? Vždyť přijímáme samého Boha! To je sice nádherné, ale zároveň skličující. Proto nelze přijímat Eucharistii stejně jako jakýkoliv jiný pokrm. Je třeba zejména Pána uctít. „Nikdo ať nejí toto Tělo, jestliže se mu předtím neklaněl. Hřešíme, pokud se mu neklaníme.“ (sv. Augustin, Ennarr. in Ps. 98,9) V dnešních mešních předpisech je tato skutečnost rovněž ošetřena: „Věřící přijímají vkleče nebo vstoje, podle pokynů biskupské konference; přijímají-li vstoje, doporučuje se před přijetím svátosti nějaký těmito pokyny stanovený projev úcty.“ (Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, Všeobecné pokyny k římskému misálu, čl. 160). Tedy při přijímání vkleče je úkonem adorace samotné klečení a přijímání vkleče byl po dlouhá staletí jediným řádným způsobem přijímání v západní tradici. Při přijímání vestoje je však nanejvýš vhodné Pána uctít například pokleknutím nebo hlubokou úklonou. Přijímání udílení svatého přijímání je třeba využívat paténu – misku, kterou ministrant drží tak, aby nic z Těla Páně neupadlo na zem. Jak strašná představa, že by se smíchaly se špínou a mohly by být pošlapány nohama. V některých oblastech včetně nás je dovoleno přijímání na ruku, je však nutné dbát na to, aby nedošlo ke znesvěcení Těla Páně, ze kterého částečky ulpívají na rukou a na prstech – v přítmí kostela si toho třeba každý nevšimne, ale zkuste doma sníst obyčejnou Tatranku a pak spočítat, kolik z ní spadlo drobků na rukou a na stole. Proto je ve staleté římskokatolické praxi, že se přijímá do úst. Druhý obraz k tomuto je ono dítě, které se nechává krmit oproti dospělému, který si pokrm do úst podává sám. Zároveň mít někoho v rukou znamená mít nad ním navrch, mít nad ním moc.

Je třeba přistupovat ke svatému přijímání a vůbec k Bohu s pokorným postojem setníka: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ (Srov. Lk 7,6-7). Přitom ale nezapomínat na to, že Bůh je ten jediný, který nás může nasytit a v lásce k nebeskému Otci  volat: „Chléb náš vezdejší, dej nám dnes.“