Církev a majetek

V současnosti se řeší otázka církevních restitucí, tedy navrácení majetků církvím, kterým byly tyto majetky odňaty. Rozhodování v této oblasti je u každého člověka značně podbarveno jeho náboženskou příslušností, ke které se přiznává, ale také tím, jaké je u toho kterého člověka vnímání Církve svaté:

• Je-li podle někoho Církev organizací, která zajišťuje zbožný program pro pár bábiček v nějakém provizorním prostředí, tak vlastně ani žádné majetky nepotřebuje – vždyť má být přeci Církev chudá.
• Je-li Církev zaměřená čistě na vysluhování svátostí a svátostin jako křtiny, svatby a pohřby, pak jí stačí pár kostelů, které se spraví ze státních dotací, aby ony obřady neztratily všechen potřebný lesk.
• Je-li Církev hamižnou organizací, která touží po všech těch majetcích, palácích, polích, lesích, klášterech atd., tak je třeba se postavit znatelně na odpor této klerofašistické organizaci.

Je tedy třeba si uvědomit, co Církev svatá je a v čem spočívá její činnost. Ve zkratce je možné se zaměřit na tři pilíře, které se vzájemně podporují a společně vytvářejí opravdovou identitu Církve svaté:

1)      Leitourgia – služba (Bohu) – vypovídá o tom, že v Církvi se zpřítomňuje v různých obřadech, zvláště při mši svaté, velikonoční tajemství Pána Ježíše Krista. Člověk tak vzdává povinnou úctu svému Stvořiteli, chválí svého Spasitele ve shromáždění sjednoceném Duchem Svatým. K tomu je potřeba liturgický prostor, kde je možné, aby se všechny obřady konaly. Je třeba říci, že liturgie je pramen a vrchol veškerého života Církve (Srov. konstituce Sacrosanctum Concilium). Tento prostor je „svatý“, to znamená oddělený od běžného užívání – je jednoduše určen pro setkání s Bohem a člověk také tak do toho prostoru vstupuje. Když jdeme do liturgického prostoru, jakým je například kostel nebo kaple, muži si sundají čepici a všichni dbají o to, aby byli přiměřeně slavnostně oděni, upraveni a čisti navenek i uvnitř pro tak vzácné setkání, jaké nabízí Bůh člověku ve svaté liturgii. (http://www.krasaliturgie.cz/)

2)      Martyria – svědectví (o Bohu) – víme, že mučedníkům se říká martyrové, neboť oni svým životem a smrtí svědčili o křesťanské víře a o zdravých mravních hodnotách (např. věrnost, pravda, čistota). Každý křesťan je povinen podle svých možností a schopností vydávat o své víře svědectví svému okolí. Zvláštním úkolem je také tato povinnost u rodičů dětí předat jim svou víru (mimochodem se k tomu zavazují při uzavírání svátosti manželství). Ve vzdělávacím a výchovném procesu rodina také spolupracuje se školou. Po dlouhá staletí to byla právě Církev svatá, která v různých vzdělávacích institucích klášterních, farních, katedrálních či později též univerzitních předávala novým generacím poznatky a vzory chování, ale hlavně vychovávala pro dobrý křesťanský život. Zde je třeba zmínit působení mnoha řádů, jako zejména benediktinů, dominikánů, jezuitů, piaristů či různých kongregací školských sester. I v dnešní době se setkáváme s tím, že církevní školství se rozvíjí a vychovává nové generace. (http://www.sgv.cz/?ukaz=17_poslani_skoly&IdMenu=17&grafika=0)

3)      Diakonia – služba (potřebným) – apoštolové, jak se píše v 6. kapitole Skutků apoštolských, ustanovili sedm diákonů, tj. služebníků/jáhnů, aby přisluhovali při stolech, ale šířeji vzato aby sloužili všem křesťanům, zvláště těm, kteří potřebují nejvíce hmotnou pomoc jako vdovy a sirotci. Tak se z nezištné křesťanské lásky (tj. caritas) rodily struktury křesťanské charity. Protože láska je vynalézavá, má i charita mnoho tváří – sbírky, pomoc při práci, v nemoci či ve stáří nebo v jiné nouzi, zkrátka tato láska je živená touhou sloužit Kristu Pánu v lidech, kteří potřebují pomoci (Mt 25,35-36). Zde je možné zmínit také dílo sv. Basila Velikého – tzv. basiliady, totiž střediska křesťanské charity ve 4. století v Malé Asii. A ve všech stoletích kvetla péče Církve o ty, kteří pomoc nejvíce potřebovali. Když však se na něco takového zapomínalo, povolal Pán svaté muže jako například Františka z Assisi, který se neostýchal pomáhat z opravdové křesťanské lásky malomocným. Mezi jinými špitálními řády je možné zmínit i například „Hospitálský řád sv. Jana z Boha“ známý též jako Milosrdní bratři (http://www.milosrdni.cz/), kteří je zaměřený přímo na službu nemocným, aby skrze tělo pomáhali i duši (Per corpus ad animam). Je třeba říci, že charitativní činnost Církve není nějakým doplňkem její činnosti, ale jednak vyjádřením její podstaty, která spočívá ve všeobjímající lásce po vzoru našeho Pána, jednak ve svědectví pro svět.

Církev svatá však měla ve všech dobách dostatek odpůrců vnitřních i vnějších. Když císař Julián Apostata, který odpadl od víry a křesťanství toužil zničit, přemýšlel o tom, jak to udělat, záviděl Církvi také její charitativní dílo a věděl, že to je to místo, kde je potřeba zaútočit.
Když byla Evropa pokřesťanštěna, byly to často odpůrci zevnitř, kteří nechtěli podporovat plný život Církve, ale lpěli na svém přepychu. Většinou šlo o působení zdola, které přetvářelo Církev či navracelo zpět k původnímu poslání. Mohu zmínit svaté Dominika, Františka z Assisi, Josefa Kalasanského, Vincence Palottiho, Jana Bosca či Filipa Neriho. Ovšem některé působení bylo i shora, kde je třeba uvést například sv. Karla kardinála Boromejského či možná z našich končin arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.
Více problematické byly zásahy ze strany státu. Když náš rakouský císař Josef II. zrušil v osvícenském duchu mnoho klášterů nevykazujících vnější činnost, ještě to nebylo tak těžké, protože sice zrušil mnoho klášterů zhýralých, ale zároveň totálně rozložil v našich zemích kontemplativní řehole, které se z tohoto šoku dodnes vzpamatovávají. Další věc, kterou však je třeba Jeho císařsko-královskému Veličenstvu připočíst k dobru je, že všechny prostředky finanční, které z Církve vzal, také Církvi vrátil při zakládání nových farností a platech duchovních osob.
Horší počínání je třeba uvažovat u k Církvi ne příliš přívětivého režimu první republiky, ale zvláště u totality hnědé a následně rudé, kde nestačilo zbavit Církev pouze majetku, ale též i jejích představitelů. Mluví se o holocaustu Židů, ale na holocaust katolíků se dočista zapomíná! Mluví se o politických vězních, ale kdo vzpomene na to, co zažívali naši kněží a biskupové (opravdoví mučedníci!) v rudých lágrech?
Dalším problémem v myslích lidí je představa státu jakožto státu socialistického. Takový stát se stará o všechno, všechno řídí, přerozděluje, spravuje a nepotřebuje, aby se mu do školství a zdravotnictví zaplétala nějaká Církev.

Závěrem bych chtěl podotknout vlastní názor, že řešit církevní restituce v legislativním (tj. zákonodárném) shromáždění je poněkud podivné, protože „zákon“ je normou platnou pro všechny na delší dobu. Mohl by tak nakonec po všech obstrukcích vzniknout problém se samotným vydáním takového zákona nepřijetím ze strany Ústavního soudu, protože onen zákon by vlastně nebyl vpravdě zákonem, ale jednorázovým dekretem. Podle mého by v restitucích mělo jít spíše o procesní právo, totiž o soudní řízení tohoto sporu, protože se jedná o konkrétní pozemky a budovy, kde by měl být soudně dokazatelný vlastník na základě dobových dokumentů a katastrálních záznamů.