Jméno a sebepřijetí

Když se dívám na jména některých uživatelů, mám dojem, že se nejedná o jméno, ale spíše o litanie. Nejenže někteří si uvádí svého patrona biřmovacího ve jménu, což je koneckonců pochopitelné a opodstatněné, ale přijde mi pozoruhodné, že někdo se nespokojí s patronem jedním a při biřmování si jich vezme celý zástup. V tomto ohledu mohu být rád, že se kamarádovi nepodařilo prosadit si biřmovací jméno Mláďátka betlémská, nebo jiný se biřmovacím jménem nejmenuje Korejští mučedníci či nějak podobně, aby vynikl ten počet zúčastněných patronů. Je dobře, že máme v nebi, tj. v „Církvi vítězné“ přímluvce pro nás „Církev putující“.

Každý světec představuje nějaké vlastnosti a ctnosti, které jsou těm, kdo si berou jeho jméno nějak drahé. Pak také jsou světci, kteří mají jména vypovídající přímo o jejich vlastnostech alespoň částečně jako např. Benedikt – Požehnaný, Irenej – Pokojný, Anastázie – Vzkříšená, Agáta – Dobrá, Timotej – Bohabojný, Pius/Pio – Zbožný, Kryštof – Nositel Krista, Viktor – Vítěz, Ondřej – Statečný, Bonifác – Dobroděj. Zároveň platí, že člověk, ví-li o svém svatém patronovi, snaží se mu v něčem se připodobnit.

Otázkou však zůstává, proč těch svatých tolik? Jako kdyby byla v nebi ministerstva na určité záležitosti, přičemž nejzaměstnanější je sv. Antonín z Padovy, na jehož mocnou přímluvu se obracejí ti, co něco zapomínají. Podobně vytížený je sv. Kryštof, který se stal jakýmsi ministrem dopravy. Potom je třeba zmínit velmi oblíbené světce, totiž patrona hasičů – sv. Floriána a sv. Huberta patrona myslivců. Pro nejtěžší případy je tam „ministr bez portfeje“, který se věnuje aktuálním závažným a takřka beznadějným záležitostem a jehož úlohu plní svatý apoštol Juda Tadeáš.

Nechci nikterak shazovat velký význam zmíněných světců, ale je třeba říci, že spoléhat se jenom na jejich počet nebo kvalitu není zcela správné. Pokud vyjmenováváme mnoho svatých, máme mít na mysli, aby se za nás přimlouvalo celé nebe a že se chceme modlit v jednotě s celou Církví vítěznou. Mít mnoho patronů vyžaduje také veliké úsilí o budování vztahu k nim. Jsou to lidé a jako lidé mezi sebou budujeme vztahy.

Ptal jsem se kdysi jednoho jezuity, jestli mají řeholní jména. On říkal, že ne a že jsou věrní patronům křestním. Proto si myslím, že stojí za to objevovat svého křestního patrona, něco se o něm dovědět a prosit ho o přímluvu u Boha.

A proč se vlastně utíkat ke svatým o přímluvu? Na to se dá odpovědět slovy Písma svatého: „Velkou má moc vroucí modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16). Tak člověk postupně během života objevuje, jak má vlastně krásné jméno, které s ním nosí také někdo, kdo to dotáhl až na titul „sv.“ psaný před jménem.

Když však člověk nemá rád své jméno, stojí to za zamyšlení o tom, zda není něco špatně. Předesílám však: to, co je špatně, není ono samo jméno člověka, ale vztah člověka k vlastnímu jménu. Je to jakýsi vnitřní rozpor, který je potřeba uklidnit. Jméno totiž tvoří identitu člověka, která je nezměnitelná. Tu lze jenom přijmout nebo se jí věčně vzpírat. Znám mnoho lidí, kteří dokázali přijmout své jméno znějící poněkud nemile až hanlivě. Podobná v menším je situace s přijímáním přezdívek, které také ne vždy opěvují krásy a zdatnosti jedince.

Skončíme zde indiánským vtipem:

„Náčelníku, přijde mi, že ta naše indiánská jména jsou nějaká zvláštní.“
„Neříkej. Tobě se nelíbí jména jako Ohnivé Slunce nebo Statný Bizon?“
„Líbí, ale přeci jenom...“
„Tak v čem je problém, Smrdutý Skunku?“