Vítejte na stránce uživatele Angelara

Mše sv. a svátost Eucharistie VI – čtverý účinek oběti mše svaté

24. 12. 2012 14:13

Mše svatá a svátost Eucharistie VI – čtverý účinek oběti mše svaté

Oběť mše svaté jako oběť nového řádu či nového zákona nejen v sobě obsahuje všechny účinky obětí předchozích, ale velice je převyšuje. Jde totiž o takovou bohoslužbu, kterou si Bůh přeje, protože na jejím počátku stojí On sám. Pán Ježíš Kristus jakožto Jeden z Trojice se stal člověkem a celým svým životem byl zaměřen ke svému a našemu Otci v nebesích. Přestože takto obětuje Otci celý svůj život, nejzřetelnější to je v okamžicích Jeho umučení na kříži, kdy pro nás zachycuje svatý evangelista slova: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lk 23,46) Oběť kříže je tedy vykonána samotným Kristem Pánem a obětním darem je také On. Když při poslední večeři svěřil Pán svým učedníkům na Jeho památku tuto Oběť zpřítomňovat, vyslovuje kněz jednající v ten okamžik v Osobě Kristově slova proměňování a obětuje přesvaté Tělo a předrahou Krev našeho Pána nebeskému Otci. Oběť na Kříži byla přinesena jednou provždy, protože získala nekonečný poklad zásluh. Kněží jsou „jenom“ ti, kteří při mši svaté otevírají komnatu s tímto drahocenným pokladem a zpřístupňují ho zvláště

1) těm, za které zvláště mši svatou obětují,
2) těm, kteří se mše svaté účastní a
3) také sami sobě.

Obecně však má oběť mše svaté také univerzální účinnost pro veškeré lidstvo, Církev na zemi – tj. Církev bojující a duše v očistci – tj. Církev trpící či očišťující se.

V jakém smyslu chápat mši svatou jako modlitbu? Máme více druhů modliteb, ovšem pokud uvážíme cenu mše svaté, je zřejmé, že mše svatá musí být jaksi „nejmocnější“ modlitbou svěřenou Církvi svaté a že tento způsob převyšuje všechny ostatní. To však neznamená, že by se zbožnost křesťana vyčerpala na mši svaté a dále nijak neprobíhala! Spíše je dobré vidět mši svatou jako střed a vrchol veškerého křesťanského života (jak nás ostatně poučuje konstituce Sacrosanctum Concilium). Pokud je ale něco středem a vrcholem, musí existovat také něco, co středem a vrcholem není, ale přesto je důležité – kdybychom redukovali náboženský život jenom na mši svatou, tak by to byl sice samý vrchol či možná hotová náhorní plošina, ale tam by zaniklo, že vrchol je vrcholem. Střed a vrchol v sobě spojují všechno ostatní, proto také mše svatá obsahuje v plnosti prvky různých typů modlitby.

Ohledně čtyř hlavních směřování eucharistické oběti je třeba uvést, že jde o:
1) oběť klanění a chvály,
2) oběť díků,
3) oběť smíru,
4) oběť prosby.

Oběť klanění a chvály

Bůh je Tvůrce a Pán nebes i země. Všechno tvorstvo udržuje v jeho bytí a vede je k činnosti. Proto všechno tvorstvo je povinno vzdávati Bohu chválu, vždyť především proto je stvořeno.“ (A. Čala: Mše svatá, str. 37) Problém však nastává tehdy, když si uvědomíme, co je všechno klanění tvorstva nebe i země proti velebnosti nekonečného Boha. Jak může konečné tvorstvo chválit Nekonečného. To nás může značně skličovat, že nikdy nebudeme schopni vyzpívat Bohu zpěv chvály, který si zaslouží. Ovšem On sám nám v Pánu Ježíši Kristu a Jeho Oběti toto umožnil. Při každé mši svaté je zpřítomňována jediná a dokonalá Oběť Pána Ježíše a my se k ní můžeme připojit a chválit Boha dokonalým způsobem.  Velmi pěkně tento připojující se chvalozpěv všeho tvorstva zaznívá ve mši svaté v prefaci, pokračuje zpěvem Sanctus (Svatý), který ústí do Kánonu, samotného jádra mše svaté.

Oběť díků

Bůh je původce všeho dobra. Všechno, co máme, máme jen od Boha. Proto jsme povinni vzdávati Bohu díky za jeho nekonečnou dobrotu a štědrost. A tuto svou povinnost nedovedeme splniti lépe, než obětí mše svaté, která je zvána eucharistickou obětí, to jest obětí díků.“ (A. Čala: Mše svatá, str. 39) Jedná se o díky za nesčetné dary přirozené i nadpřirozené. Naši zavázanost Bohu za tyto dary si uvědomujeme o to více, když vzpomeneme na propastný rozdíl mezi námi hříšníky a Bohem. Jak jenom můžeme vhodným způsobem poděkovat? Banalizovat tuto otázku a říci si, že prostě na to nemáme a děkovat nikomu nebudeme, by byl hrubý nevděk. Každý rosteme – jako dítě jsme přijímali dary, které jsme nemohli našim rodičům vrátit, ale v čase dospívání a dospělosti přeci jenom náš důmysl našel způsob, jak se jim odvděčit. Oni se starali o nás, když jsme byli malí, my se staráme o ně, když jsme plní síly. Co oni dali nám, my jim vracíme. Podobně se můžeme připojit k Božímu Synu, který v nejhlubší vděčnosti dává sám sebe svému Otci. Když z Něho vychází, také se do Něj navrací. Tuto sebevydanost Božího Syna vidíme v oběti na kříži. Ve mši svaté se připojujeme k Jeho eucharistii (= díkůvzdání) nebeskému Otci. V Kristu Pánu nabývá naše děkování pravý smysl.

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. – Je to důstojné a spravedlivé.

Oběť smíru

Když lidstvo zhřešilo, potřebovalo smíru. Volalo k Bohu o slitování, prosilo o prominutí viny a trestu. Vědomí své hříšnosti vyjadřovalo v obětech očistných čili v obětech „za hříchy“. Tyto oběti byly ve Starém zákoně nejčastější a nejdůležitější. Avšak mše svatá je splnění a dokonání všech obětí starozákonních, jimiž byla předobrazena. Proto musí býti také obětí očistnou, smírnou; neboť skutečnost Nového zákona nemůže býti menší než předobrazy a náznaky starozákonní.“ (A. Čala: Mše svatá, str. 41) V minulém dílu jsme uvedli vícero citací z Písma, které dosvědčují, že Pán Ježíš se vydával za nás na odpuštění hříchů (Řím 8,3-4; Kol 1,20; 1Jan 4,10; Žid 10,10-20). Tuto Jeho Oběť zpřítomňujeme na oltáři. Jde tedy o stejnou Oběť, pouze způsob je nekrvavý.
Je chvályhodným zvykem pamatovat na zvláštní užitek z oběti mše svaté. Tak vzpomínáme na živé i zemřelé. Praxe obětovat mši svatou za zemřelé je doložena od 2. století (např. Tertulián, sv. Cyril Jeruzalémský, sv. Augustin). Nesmíme ale zapomenout dodat opět, že nejde o nějakou novou oběť, ale „pouze“ o přivlastňování milostí z nekonečného pokladu zásluh jediné Oběti Krista Pána.
Žije-li kdo v posvěcující milosti (tj. není-li ve stavu těžkého hříchu), může mu zbožná účast na mši svaté také nepřímo zjednávat odpuštění lehkých hříchů, protože probouzí člověka k lítosti a pokání; a rovněž jsou této zbožné duši mší svatou působeny odpuštění časných trestů za hříchy (částečné odpustky). Proto je tak vhodné se účastnit mše svaté nejen, jak velí povinnost, v neděli a zasvěcené svátky (pro Česko je to ještě omezeno jen na slavnost Narození Páně – 25. 12. a slavnost Matky Boží Panny Marie – 1. 1.), ale častěji, protože jde o velikou posilu a povzbuzení v životě člověka.
Prosby o smír jsou velmi zřetelné v úkonu kajícnosti:

Smiluj se nad námi, Pane. – Hřešili jsme proti tobě.
Ukaž nám, Pane, své milosrdenství. – A dej nám svou spásu.

V klasickém římském ritu však na úplném začátku jsou tzv. stupňové modlitby (protože se modlí u schodů/stupňů k oltáři). Kněz pak při vystupování k oltáři se modlí:

Oremus. Aufer a nobis, quaesumus, Domine, iniquitates nostras; ut ad Sancta sanctorum puris mereamur mentibus introire. Per Christum, Dominum nostrum. Amen.
Modleme se! Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Také zpěv Kyrie má ráz prosby o smilování:

Kyrie, eleison – Christe, eleison – Kyrie, eleison. (Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se – Pane, smiluj se.)

Důvěra v Boží moc je také obsažena ve slovech celníka, který vyznává, že na naše uzdravení (z nemocí těla i z hříchů) stačí, aby Pán jediným slovem promluvil. Toto říkáme před svatým přijímáním:

Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.

Oběť prosby

Již ve Starém zákoně byly mnohé oběti prosebné, které měly vyprosit nějaké dobro nebo uchránit od zla. Mše svatá však všechny oběti starozákonní přesahuje, proto je také nejúčinnější modlitbou prosebnou: „Jestliže již ve Starém zákoně zabitý a obětovaný beránek, jakožto oběť pokojná, tak mnoho milostí vymohl u Boha těm, kteří ho obětovali, čím větší moc musí pak míti nevinný Beránek Boží, když bývá za nás na kříži zabit a od nás i s celým pokladem svých zásluh Bohu Otci obětován.“ (ct. Martin z Kochemu) Oběť dává našim prosbám daleko větší účinnost, protože nejsme to my sami, kdo se modlíme, ale modlí se s námi celá Církev, ale hlavně se modlí Kristus Pán s námi a za nás.
A neplačme, když se nemůžeme doprosit toho, co bychom chtěli: „Buď nám Bůh dá, oč prosíme, nebo nám dá ještě něco užitečnějšího.“ (sv. Bernard z Clairvaux) Podobně mluví sv. Augustin: „Mnoho milostí není odmítnuto, nýbrž pouze odloženo na vhodnější dobu.

 

 

Vyznáváme, že věřící křesťané nemohou vykonat žádné jiné tak svaté a božské dílo, jako je právě toto úžasné tajemství, v němž se skrze kněze na oltáři denně koná ona oživující oběť.“ (tridentský koncil)

 

Zobrazeno 1575×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio