Křesťanská zbožnost v eucharistické adoraci nalezla chvályhodný způsob, jak uctívat našeho Pána Ježíše Krista, který se z lásky k nám stal člověkem, aby nás navěky spasil, a který při mši svaté je pravdivě, skutečně a podstatně přítomný pod způsobami chleba a vína. Tedy už není po proměňování na oltáři chléb, ale pravé Tělo. Už není v kalichu víno, ale Krev Páně. Přítomnost Krista Pána v těchto způsobách trvá tak dlouho, jak dlouho trvají ony způsoby. Od prvních staletí byl zvyk část z Nejsvětější Eucharistie uchovávat zejména pro nemocné. Ovšem pokud je tak vzácný poklad uchováván, vyzývá to k úvaze, co je vlastně zač. Ale abychom neuvažovali špatně, je třeba toto mírně upravit a neptát se „co“, ale „Kdo“. Navenek vidíme chléb a víno, ale podstatou těchto způsob je sám oslavený Pán se svým tělem, krví, duší a božstvím.
V Eucharistii není Pán přítomen jenom jako náznak, ale je to přímo On. Je však třeba přiznat, že Jeho oslavené tělo má jiné vlastnosti než naše tělo smrtelné. Proto není nic rozporuplného, že je přítomen ve všech svatostáncích světa a na všech oltářích. Rovněž by nebylo vhodné uvažovat, jestli v oné svaté hostii je zrovna ruka či noha našeho Pána, ale spokojit se s tím, že jde o Jeho Tělo obětované za spásu světa. V Nejsvětější svátosti se také nejedná o jakousi virtuální přítomnost, že by byl ve svatých způsobách Pán jenom proto, že bychom se k tomu vírou upínali či že by tam byl jenom ve chvíli, kdy Ho přijímáme. Kdybychom uvažovali, že se Pán jenom jaksi připojuje k přetrvávající podstatě chleba a vína, měli bychom jenom malou víru v Boží moc – v proměňování odchází podstata chleba a vína zcela a přichází podstata Těla a Krve Páně. V tomto smyslu mluví již ve 2. století sv. biskup a mučedník Irenej z Lyonu: "Jako totiž chléb zemský přijma vzývání Boha není více obecný chléb, ale eucharistie."
Oběť se prováděla zabitím obětního zvířete – oddělila se jeho krev od těla. V Oběti Kříže rovněž Pán prolévá svou předrahou Krev, což je patrné zejména ve chvíli, kdy Mu byl proboden bok (Jan 19,34). Ovšem Pán vstal z mrtvých – tím je Jeho Tělo a Krev opět společně a proto i pod způsobou chleba i pod způsobou vína je přítomen celý Pán. (Svaté přijímání pod obojí tedy není nezbytně nutné.) Odkaz na Vzkříšení, tedy opětovné spojení těla a krve Pána Ježíše je vyjádřeno ve mši svaté, když kněz vpouští úlomek Těla Páně do kalicha s Krví Páně.
I v nejmenším kousku je přítomen celý Pán – nedá se tedy říci, že kdyby někdo přijal větší hostii, že by přijal „víc Pána Ježíše“. K tomu vhodně poznamenává svatý jáhen Efrém Syrský: „Ježíš naplnil chléb sebou samým a Duchem a nazval jej svým živým Tělem. To, co jsem vám teď dal, řekl Ježíš, nepovažujte za chleba, a nešlapte nohou ani po tom nejmenším úlomku. Vždyť nejmenší kousek tohoto Chleba může posvětit miliony lidí a stačí, aby dal život všem, kdo ho jí.“ Zároveň nás to tedy vybízí k bdělosti nad tak vzácným darem, kterým je Eucharistie a který nám Pán svěřil. Pokud někoho milujeme, velmi rozhodně bráníme, aby nikdo našemu milovanému nezkřivil ani jediný vlas na hlavě – a zde je Někdo víc.
Klanění náleží jedině Bohu a nikomu jinému. (Je nevýslovný rozdíl mezi klaněním se Bohu a úctou ke svatým!) Protože však vyznáváme, že je Pán Ježíš přítomen v Eucharistii se svým tělem, krví, duší a božstvím, náleží tedy Bohu vzdávat úctu i adorací Nejsvětější svátosti oltářní. V průběhu vývoje křesťanské architektury si našel svatostánek jako způsob přebývání Božího v Eucharistii mezi námi výsadní místo v našich kostelích. Vše je směřováno k oltáři, na kterém se skví svatostánek – jde o viditelné místo s čestným postavením, všichni jsou obráceni k němu, aby měli Pána stále před sebou, po bocích svatostánku často vídáme sochy klanících se cherubů, (andělů), kteří vyjadřují, že uprostřed přebývá Někdo úcty-hodný a na přítomnost Boží upomíná rovněž hořící lampa věčného světla.
Při příchodu do kostela se žehnáme vodou – tím si připomínáme svůj křest jakožto obmytí ze hříchů, ale také jako přičlenění k tajemnému tělu Krista Pána, stručně řečeno si připomínáme, že jsme křesťany. Potom však také zdravíme pokleknutím svého Pána přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní. Toto žehnání a pokleknutí je třeba učinit důstojně, protože tím vyjadřujeme, jak vážně naše přičlenění k rodině křesťanů a naše uctívání Boha myslíme. Co vypovídá o víře dotyčného, když místo znamení kříže udělá nějaký klikyhák a místo pokleknutí udělá mírný podřep? Jistěže s věkem a tělesnou nemohoucností jdou některé věci tíž, ale často jsem viděl i babičky o dvou holích, s jakou úctou aspoň sklonily hlavu a pokřižovaly se, když již pokleknout nemohly. Samotné pokleknutí se koná na pravé koleno a až k zemi. Ono pravé koleno má historické důvody – na pravé se pokleká před Bohem, na levé před vrchností. Toto pokleknutí se koná 1) při vstupu do kostela na místě, kde jsme nejblíže svatostánku (to bývá zpravidla vedle lavice, do které následně zaplujeme), 2) kdykoliv přecházíme před svatostánkem z jedné strany kostela na druhou, 3) když odcházíme z kostela, poklekáme rovněž na místě, kde jsme nejblíže svatostánku. Pokud je zrovna vystavena Nejsvětější svátost oltářní, je zvykem, že poklekáme na stejných místech, ale na obě kolena.
Pokleknutí a klečení před Pánem je výrazem naší odevzdanosti, chceme být Pánovými služebníky. Zároveň je však dobré vědět, že naše odevzdání se do Pánových služeb je pro nás také největším výrazem svobody. Nejenže uplatňujeme pravou svobodu tím, že vyznáváme Toho, který je skutečně Pánem, ale zároveň oddaností jedinému Pánu jsme v Jeho ochraně před těmi mocnostmi, které po panování prahnou. Toto výstižně vyjadřuje také Svatý otec Benedikt XVI. ve své homilii na slavnost Těla a Krve Páně roku 2008:
Klanět se Bohu, Ježíši Kristu, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější oporou proti modloslužbám včerejška i dneška. Pokleknout před eucharistií je vyznáním svobody: kdo se klaní Ježíši nemůže a nemá se klanět žádné, byť jakkoli silné, pozemské moci. My křesťané poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme a poznáváme, že v ní je přítomen jediný pravý Bůh, který stvořil svět a tolik jej miloval, že dal svého Jednorozeného Syna (srov. Jan 3,16). Skláníme se před Bohem, který se jako první sklonil k člověku jako Dobrý Samaritán, aby se jej ujal a daroval mu život, a sklonil se k nám, aby umyl naše nečisté nohy. Klanět se Kristovu Tělu znamená věřit, že v tomto kousku chleba je skutečně Kristus, který dává pravý smysl životu nezměrného univerza jakož i nepatrného tvora, celým lidským dějinám jakož i tomu nejkratšímu životu. Adorace je modlitba, která prodlužuje slavení a přijímání eucharistie, a duši sytí láskou, pravdou, pokojem a nadějí, protože Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí a neutiskuje, nýbrž osvobozuje a proměňuje.
Setrvávat před Pánem Ježíšem na kolenou při eucharistické adoraci je velmi cenným způsobem modlitby. Jako v každé jiné modlitbě, jde o rozhovor mezi Bohem a člověkem. To znamená, že mluvíme my i Bůh. Ovšem musíme také dát Bohu chvíli prostor, aby mohl promlouvat. Jak podivuhodně nám sděluje slova povzbuzení a útěchy právě v onom blaženém mlčení tiché adorace. Upřímným nasloucháním otevíráme Bohu, aby k nám mohl vstoupit. Vhodně vybranými slovy a zpěvy při společné adoraci jsme povzbuzováni, abychom celou naší vůlí, rozumem i city uctívali pravého Pána a Boha, který mezi námi přebývá.
Eucharistická adorace je velmi důležitým úkonem v souvislosti se mší svatou. Není lepší příprava na mši svatou, než na kolenou před Nejsvětější svátostí. Není lepší díkůčinění po mši svaté, než opět na kolenou před Nejsvětější svátostí. Není nutné, aby byla zrovna vystavena v monstranci či ciboriu na oltáři, ale dá se k Pánu promlouvat i když je ve svatostánku. Ale hlavně nezapomenout, že mší svatou naše eucharistická zbožnost nekončí:
Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovní „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci. (Svatý otec Benedikt XVI., homilie o slavnosti Těla a Krve Páně roku 2012)
Nejvzácnější však mají být chvíle, kdy Spasitel přichází k nám ve svatém přijímání – tehdy k Němu máme pronést vřelá slova důvěry a znovu se mu zcela odevzdat. V knize W. Hünermanna: I dnes se platí krví, kde se vypráví životní příběh svaté Marie Goretti, se mi velice líbila místa, kde s dětskou opravdovostí se malá Maruška připravuje na první svaté přijímání a potom k němu přistupuje:
Mezitím přiklekají děti k mřížce, přes kterou je dnes přehozen bělostný přehoz. Jsou sice ještě malé, aby pochopily hloubku a výšku a šířku toho tajemství, ale přece i ta vzdálená předtucha jim rozechvívá duši. Tajemství víry, tajemství lásky, nevyčerpatelný pramen na celou věčnost...
Maria Goretti klečí v lavici a hlavu má v dlaních. Chce se modlit, chce Ježíšovi přednášet všechny prosby, které si pro tento okamžik vymyslila. Avšak všechno to utonulo v moři lásky, které se rozprostírá v její duši. Vidí, jak jsou slova zbytečná, když miluje. Pomalu si začíná uvědomovat své okolí a cítí se, jako by se vracela z vrcholků, kde zažila nevýslovné divy. Až teď přicházejí slova určená Tomu, který k ní přišel. Přednáší mu všechny své prosby, za tatínka, který už rok odpočívá na hřbitově, za maminku, která se tolik nadřela, aby dětem umožnila tuto slavnou chvíli, za všechny své sourozence, za dobrodince, ...
Během dne je vhodným povzbuzením zastavit se na chvíli do kostela a pozdravit Pána. Kdykoliv jedeme nebo jdeme okolo kostela, nezapomeňme Pána pozdravit – ať viditelně znamením kříže či pokleknutím nebo skrytě kratičkou modlitbou. Tak se spojujeme s obětí mše svaté, která je na tom místě přinášena a z níž svátostné způsoby ve svatostánku pochází. Tak přijímáme Pána duchovně i mimo mši svatou.
Chválena a velebena budiž bez ustání – Ó, Nejsvětější svátosti oltářní.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.