Mše sv. a svátost Eucharistie VII – hostina jako způsob účasti na plodech mše svaté

Mše svatá a svátost Eucharistie VII – hostina jako způsob účasti na plodech mše svaté

Pán Ježíš ustanovil mši svatou při poslední večeři se svými učedníky. Již jenom z tohoto je možné bezpečně tvrdit, že mše svatá a hostina mají nějaký styčný bod. V evangelických kruzích často užívají označení „večeře Páně“. (Je však třeba říci, že nelze uvažovat v pravém smyslu o mši svaté, protože evangelická společenství nemají platná kněžská svěcení v apoštolské posloupnosti nebo jsou tato svěcení diskutabilní.)

V Janově evangeliu zaznívají slova o pokrmu a nápoji velmi důrazně a pro Židy byla tato slova velmi tvrdá, protože si nedokázali představit, že by měli někoho pojídat:

Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.(Jan 6,51-56)

Spojení eucharistické oběti a hostiny je také patrné u sv. apoštola Pavla, když kárá Korinťany, že si neuvědomují, čeho jsou účastni: „Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.“ (1Kor 11,20-21) Z toho je zřejmé, že mše svatá sice má něco z hostiny, ale nedá se o ní mluvit jako o hostině, kterou známe z běžných mezilidských setkání. To bychom dopadli jako Korinťané. Možná může být odstrašujícím příkladem, když v některých rakouských farnostech během mše svaté vpředu slouží kněz mši svatou, zatímco vzadu se točí pivo a grilují párky. Je to jenom uvedené do důsledků to, kdybychom řekli, že mše svatá je hostina ve smyslu, jak to běžně používáme pro označení různých našich oslav s prohýbajícími se stoly.

Vhodné je pro vztah mše svaté a hostiny užít tzv. analogii entis, kdy se postupuje podle třech kroků: tvrzení, popření a nejvyšší míra.
 Tedy: 1) Mše svatá je hostina. 2) Mše svatá není hostina, jakou známe z běžného života. 3) Mše svatá je jakási dokonalá či svatá hostina, kdy se dává za pokrm sám Pán. Taková hostina nám může být předobrazem dokonalé hostiny v Božím království.
Když jsme prošli tyto tři kroky, vidíme, že mše svatá má s hostinou společné prvky, ale je mezi nimi spíše ještě více nepodobného, protože nelze dokonalým způsobem vyjádřit pozemskými pojmy nebeské skutečnosti.
Podobně lze tuto analogii entis aplikovat i na pojem „oběť“: 1) Mše svatá je oběť. 2) Mše svatá není oběť, jako bývala v jiných náboženstvích. 3) Mše svatá je jediná dokonalá Oběť, protože se v ní obětuje sám Pán, čímž všechny ostatní oběti v sobě zahrnuje a převyšuje je.
Při vypovídání o knězi by to bylo podobné: 1) Kněz obětuje mši svatou. 2) Kněz neobětuje mši svatou „ze své vlastní moci“. 3) Kněz obětuje mši svatou díky účasti na jediném kněžství Pána Ježíše Krista.

Bylo by velice nemoudré za každou cenu se snažit srazit tajemství mše svaté do pozemských kategorií, ale přesto nemáme jiná slova, kterými bychom se k tomuto tajemství mohli přibližovat. O Bohu a o svatých věcech se dá mluvit jenom s opravdovou úctou a s vědomím, že nebudeme nikdy schopni vše do detailů popsat. Z tajemství je vždy zjeveno jenom tolik, kolik potřebujeme, aby nám bylo zjeveno pro naši spásu.

Klaním se ti vroucně,
skrytý Bože náš,
jenž tu ve svátosti
sebe ukrýváš.
Tobě srdcem svým se
zcela poddávám,
před tebou svou slabost,
Bože, vyznávám.

Zrakem, hmatem, chutí,
tebe nevnímám.
Jenom sluchem svým tě
jistě poznávám.
Věřím vše, co hlásal
světu Kristus Pán:
v něm je základ pravdy
lidstvu všemu dán.

(Sv. Tomáš Akvinský: Adoro te devote, Kancionál č. 712)