Mše svatá a Eucharistie IV – náboženství a oběti

Mše svatá a Eucharistie IV – Náboženství a oběti

Středem a vrcholem každého náboženství je oběť. Není náboženství, které by nemělo oběti. Vždy a všude zcela přirozeně lidé poznávali, že všechno mají od Boha, že na Bohu ve všem naprosto závisí, že Bůh je původcem a cílem všeho tvorstva. Toto své přesvědčení také zcela přirozeně vyjadřovali nejen slovy, nýbrž i symbolickými úkony, hlavně obětmi. Ze svých nejvzácnějších a nejušlechtilejších věcí vybral člověk to nejlepší a obětoval to Bohu místo sebe; a tím nejvýrazněji vyznával svrchovanou moc Boží a svou naprostou závislost na Bohu. Vnější oběť byla jen znamením vnitřní oběti vůle.(A. Čala: Mše svatá, s. 11)

Ve Starém zákoně Židé obětovali Hospodinu zvířata, chléb a jiné obětiny. Každá oběť, když se na ni člověk podívá z vnějšku, se zdá jako nesmysl: Proč bychom měli něco zničit, spálit, zabít? Není to přeci jenom škoda? Však také musel Hospodin kárat svůj lid, že Mu nepřináší oběti z toho nejlepšího:

Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů. (Mal 1,8)

Obětovat Bohu je úkonem spravedlnosti, protože tak Boha uctíváme jako nejvyššího Pána. Tento hold mu patří, protože je to On, kterému vděčíme za všechno.

Opravdová oběť je taková, kde jsou splněny dva rozměry: První rozměr je neviditelná upřímná vůle skutečně Boha uctít tím nejlepším darem, a ne dělat to jenom na oko s úplně jiným smýšlením. Druhý rozměr je vnější projev tohoto vnitřního smyšlení, totiž slavnostní obětování. Oběť je vrcholem bohoslužby. Nedá se šidit ani jeden z jejích rozměrů. Kdybychom šidili rozměr vnitřní, byla by to fraška. Kdybychom šidili rozměr vnější, odkazovalo by to na naši lenost, lakotu a neochotu opravdu pro Boha něco udělat. Svatý Jakub by k tomu jistě dodal, že víra bez skutků je mrtvá (Jak 2,26).

Potřebuje Bůh naše oběti? Má zalíbení v našich obětech? – Tyto otázky je třeba si klást, abychom mohli blíže přijít k tomu, jaká má být ta dokonalá oběť. A v tázání je možné přistoupit dále a ptát se KDO má přinést JAKOU oběť.

Bohu jako takovému našimi obětmi nemůžeme nic přidat, ale nesmíme zapomínat na to, jaký má oběť význam pro nás, kteří tak prokazujeme své vnitřní smýšlení Bohu nic neodřeknout. Oběť má veliký smysl také pro toho, kdo se jí účastní – ač není obětováno z toho, co je toho přihlížejícího člověka, přesto může být onen člověk obětí uchvácen a povzbuzen k úctě k Bohu. V tomto smyslu mluví i svatý Ambrož: "velebíme Pána ne proto, že by bylo možno mu lidským hlasem něco přidat, ale proto, že je veleben v nás. Obrazem Boha je totiž Kristus, a jestliže duše učiní cokoli spravedlivého a zbožného, velebí Boží obraz, k jehož podobnosti je stvořena; a proto tím, že jej velebí, jakousi účastí na jeho velikosti se povznáší."

Mezi náboženstvím a obětí je veliká spojitost, protože oběť je také měřítkem toho, jak lidé uctívají Boha. „Že bohoslužba a oběť spolu souvisí, vidíme zvláště z toho, že kdykoli bylo náboženství v rozkvětu, tehdy vzkvétaly také oběti; a kdykoli upadalo náboženství, upadaly také oběti.“ (A. Čala: Mše svatá, s. 28)