Mše svatá a svátost Eucharistie V – podstata mešní oběti

Mše svatá a svátost Eucharistie V – Podstata mešní oběti

Pokud jsme se bavili o tom, že je třeba Bohu přinášet oběti jako výraz naší oddanosti i jako prosbu ve všech potřebách, je třeba se zastavit také nad tím, jaké to mají být oběti.

Křesťanství zná však na rozdíl od všech ostatních náboženství i od židovství jedinou oběť – obětí, či spíše Obětí „Nového zákona“ je oběť Pána Ježíše Krista na kříži. Křesťan tedy nemusí Bohu obětovat zvířata či plodiny země, protože takové oběti byly jenom předobrazem jediné dokonalé Oběti. Pán Ježíš Kristus totiž svému nebeskému Otci obětoval své tělo a krev za nás. To je výrazem jeho vlastní totožnosti jako Božího Syna, druhé božské Osoby. V Nejsvětější Trojici panuje dokonalá láska a odevzdanost: Bůh Otec miluje Boha Syna, Bůh Syn miluje Boha Otce. Tato láska je tak úplná, že zahrnuje celou osobu, proto také tato vzájemná láska je sama Osobou (tj. Duchem svatým), neboť v Bohu nemůže být nic, co by osobou nebylo. Když se Bůh Syn stal člověkem a žil na zemi, zůstal věrný této své identitě druhé Osoby v Trojici – proto také sebe plně vydává Svému Otci, když svou lidskou vůlí chce to, co chce Otec, totiž spásu lidí, a v poslušnosti Boží vůli se nezdráhá jít až do krajnosti, totiž k potupné smrti kříže. Tím vyjadřuje způsobem pro nás pochopitelným svou plnou odevzdanost Otci, když Mu odevzdává všechno. (srov. Lk 23,46)

O tom, že se jedná o opravdovou Oběť a že tato Oběť nám přináší odpuštění hříchů, smíření s Bohem a věčnou spásu, nacházíme četná svědectví v listech Nového zákona:

Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Řím 8,3-4)

smíření přinesla jeho oběť na kříži (Kol 1,20)

V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1 Jan 4,10)

Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. (Žid 8,3)

Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. (Žid 9,14-15)

Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, 'až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu'. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: 'Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla. (Žid 10,10-20)

Jde tedy o svědectví z listů pavlovských, z 1. listu Janova, ale také z listu Židům, který se tematikou kněžství a obětí zabývá v souvislosti s židovskou praxí obětí v jeruzalémském chrámě.

Jasnou spojitost s Obětí kříže je možné vidět v poslední večeři, kdy byla ustanovena svátost Eucharistie. Pán říká, že se jedná o Jeho Tělo a Krev, které se za nás vydávají. Tím je určena spjatost oběti Kříže a mše svaté. Na památku Páně tedy mše svatá nejen připomíná, ale zpřítomňuje Oběť na Golgotě. Mše svatá je tedy tatáž oběť, jako se děla na Kříži: v obou je Pán Ježíš sám obětním darem, pouze způsob se liší, protože oběť na Kříži byla krvavá, zatímco mše svatá nekrvavá. Je také třeba věřit a s pevnou vírou vyznávat, že mše svatá je skutečná oběť ve vlastním smyslu (DSH 948).

Můžeme vidět trojí smysl mešní oběti:

1) neustále prokazovat Bohu úctu jako nejvyššímu Pánu,

2) stále si připomínat Jeho krvavou Oběť,

3) moci účastí na mši svaté čerpat z plodů Oběti kříže.

(M. Ramm: Kleiner Katechismus, ot. 164-171)

Protože náš Spasitel Pán Ježíš Kristus je pro nás vždycky vzorem, máme se také účastnit mše svaté se snahou nabídnout Bohu vše, jak to učinil On: Svěřme Mu své radosti i starosti, svěřme Mu všechny svoje síly a schopnosti, abychom mohli být Jeho nástrojem. Spolu s knězem, který přináší mešní oběť, aby Boha uctil jako nejvyššího Pána, vzdejme tuto úctu i my. Velkou inspirací mohou být mešní písně, ale také mnohé modlitby v Kancionálu jsou pro toto vhodné – nechme v sobě po mši svaté ještě chvíli doznít ten největší chvalozpěv, který Bohu můžeme přinášet v oběti mše svaté a děkujme Mu za to, že jsme mohli být při tom. (Kancionál č. 016-018, 041-044, 051, 052, 054, 701-728,...)