Vítejte na stránce uživatele Angelara

VIII. - Mše svatá a svátost Eucharistie – svaté přijímání

Mše svatá a svátost Eucharistie VIII – svaté přijímání

Ve svatém přijímání k nám přichází sám Pán. Je to okamžik, kterému je třeba věnovat zvláštní pozornost. Církevní otcové užívali spojení „cum amore ac timore“ – s láskou i bázní. Lásku a pravé přátelství si dovedeme u eucharistické obětní hostiny představit, ovšem co ta bázeň? Možná nám pomůže úryvek z podobenství o královské svatbě:

Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: 'Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?' On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.' Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. (Mt 21,11-14)

Proto je třeba vždy mít na paměti, jaké má člověk šaty pro setkání s Pánem. Toto chápejme ve smyslu tělesném i duchovním, protože obojí je stejně důležité. Navenek musíme být na mši svatou důstojně oblečeni, kvůli Tomu, se kterým se setkáváme. Kdybychom šli na audienci u krále nebo jiné významné osoby, také bychom nemohli mít otrhané tričko nebo krátkou sukni. A ve mši svaté se setkáváme s Někým, kdo je větší než král pozemský. K tělesné přípravě ještě přísluší tzv. eucharistický půst – před přijetím Nejsvětější svátosti oltářní musíme alespoň jednu hodinu nic nejíst a nepít kromě vody a nutných léků. (Dříve bývala tato doba tři hodiny a ještě předtím od půlnoci.) Naše vnitřní ošacení potom znamená mít duši oděnou do posvěcující milosti, kterou jsme získali na křtu a obnovujeme ve svaté zpovědi. Nesmíme mít na svědomí žádný těžký hřích. Pokud by tomu tak bylo, musíme se před přistoupením ke svatému přijímání nejprve správně vyzpovídat. Posvěcující milost z nás dělá Boží přátele. Ne, že by nás Bůh bez ní neměl rád – On nás miluje neustále. Ale my máme problém! My jsme se s Ním nechtěli smířit. Vždyť i v lidském rozměru nemůžeme sedět u jednoho stolu s člověkem, se kterým nejsme usmířeni. Proto se musíme my usmířit s Bohem, když se máme účastnit tak svaté hostiny. Svatý Pavel Korinťanům také velmi přísně píše:

Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. (1Kor 11,27-29)

Opomíjet duchovní přípravu na mši svatou a svaté přijímání by svědčilo o povrchnosti naší víry. Zanedbávat tělesnou úpravu by znamenalo, že nestojíme o spásu celého člověka, ale jen jakési vnitřní stránky. Ovšem Pán Ježíš se nestal duchem nebo duší, ale celým člověkem, tedy i s tělem. Copak nevyznáváme, že věříme ve vzkříšení těla?

Tělesný postoj při svatém přijímání je také velmi vypovídající. Když reformovaná evangelická společenství přestala vyznávat skutečnou přítomnost Krista Pána v Eucharistii, přestali klečet u svatého přijímání – v 16. a 17. století některé holandské kalvínské synody zakázaly přijímání vkleče. Není nám hanba, když se tohoto zákazu znovu dopouštějí dnes mnozí katoličtí kněží a biskupové? Je třeba připomenout, že přijímání Eucharistie vkleče je západní tradici vlastní. Východní tradice samotné klečení nezná, ale úctu Eucharistii projevují věřící hlubokou úklonou, než jim kněz podá z kalicha na lžičce do úst Tělo Páně namočené v Krvi Páně.

Jak hodnotit podávání svatého přijímání na ruku? Sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Malcolm kardinál Ranjith uvádí, že tato praxe byla zavedena velmi rychle po koncilu, a to dokonce bez dotazování příslušných představených, což samo svědčí o nelegitimitě. Následně byl tento nešvar schválen, protože se zdálo, že se mu již nedá zabránit. Jde ovšem o způsob, který ne příliš povzbuzuje ke vzdávání úcty Tomu, kterého přijímáme. Často se pak věřící vracejí od svatého přijímání, jakoby se nic zvláštního nestalo, nemluvě přímo o zjištěných znesvěceních eucharistických způsob. Je tedy třeba tuto praxi zhodnotit, případně od ní upustit, protože nemá žádné zakotvení ani v koncilních dokumentech, ani v promluvách koncilních otců a v mnoha zemích byla zavedena neoprávněně (in: Athanasius Schneider: Dominus est!)

Co na to Svatý otec Benedikt XVI.? Svým jednáním neboli praktickým magisteriem nám dává najevo svůj názor: Svaté přijímání podává od slavnosti Těla a Krve Páně roku 2008 jenom vkleče do úst. (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9760 cit. 26.12.2012) Jakou to má pro nás vypovídací hodnotu?

Sdílet

Komentáře

Angelar Je však, ale zásadní rozdíl mezi všeobecným přijímáním na ruku do 9. století a přijímáním na ruku od 16. a 17. století za reformace u zwingliánů a kalvínců. Zatímco první rozhodně nechtělo umenšovat přítomnost Krista Pána v Eucharistii, druhé bylo namířeno proti tomu, aby „chléb“ byl uctíván.
Pokud budeme uvažovat, jestli dnešní přijímání na ruku u katolíků má blíže k pojetí prvnímu nebo druhému, je zřejmé, že k druhému, přestože se snaží tvářit, že k prvnímu. Že tomu tak je, je možné poznat po ovoci, kterým je často menší úcta ke mši svaté a ke svátosti Eucharistie a mnohé další důsledky také v morálce. Nechci zevšeobecňovat, ale tento trend je opravdu zřejmý. Proto jsem se nezaobíral dalekosáhle tím, jak tomu bylo se svatým přijímáním na ruku do 9. století...

Angelar Je však zřejmé, že pokud o svatém přijímání na ruku mluví prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kard. Ranjith jako o nešvaru, nemůžu o tom mluvit jako něčem, co by přinášelo plody.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio