Právo, spravedlnost a milosrdenství

Iudica me, Deus, et discerne causam meam de gente non sancta: ab homine iniquo et doloso erue me. Quia tu es, Deus, fortitudo mea: quare me reppulisti, et quare tristis incedo dum affligit me inimicus? Emitte lucem tuam et veritatem tuam: ipsa me deduxerunt, et adduxerunt in montem sanctum tuum et in tabernacula tua.
Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. Neboť tys, Bože, síla má! Proč jsi mne zapudil, a proč smuten chodím, když mne souží nepřítel? Sešli světlo své a pravdu svou; ty mě povedou a dovedou k svaté hoře tvé a do stánků tvých. (Žalm 42)

Slova tohoto žalmu přinášejí mnohou útěchu tomu, kdo tísněn jakýmkoliv nepřítelem se utíká k Pánu Bohu. Ne nadarmo je tento žalm na samém začátku klasického římského obřadu mše svaté. Vypovídá o dobách ne vždy lehkých, kdy opravdu nezbývalo člověku nic jiného, než s Boží pomocí snášet vše, co na něj doléhalo. Jinými slovy se dá říci, že cesta za Kristem Pánem není po prvním radostném a nadšeném zamilování se do Pána vždy jenom sláva Vzkříšení, ale také cesta křížová.

Pojmy „právo“, „spravedlnost“ a „milosrdenství“ vypadají, jako by neměly příliš společného. Toto řekneme na základě naší často špatné zkušenosti s okolním světem, kde vídáme, že někdo sice podle práva soudu uteče, ale jeho jednání rozhodně není spravedlivé a už vůbec ne milosrdné. Ano, takto to vídáme v našem světě poznamenaném hříchem, ale je třeba hlouběji pochopit význam zmíněných pojmů a nalézt mezi nimi souvislost, ale zároveň umět tyto pojmy rozlišovat.

Právo můžeme vidět zvláště v jeho psané podobě jako soubor příkazů a zákazů, které nařizují, umožňují, omezují nebo zakazují určité jednání. Nesmíme ale zapomenout ještě na jednu důležitou složku práva, totiž „sankci“, která je trestem při překročení práva. Proto každý zákon musí mít sankci, jinak by byl, jak se říká, „bezzubý“, a tím i zbytečný.
Naproti tomu spravedlnost ukazuje, co je třeba udělat či neudělat, aby každému bylo dáno to, co mu náleží – někomu jsme vázáni poslušností (rodiče, učitelé, nadřízení, představení), někomu zase máme zajistit životní potřeby (děti), Bohu jsme kromě toho zavázáni vzdávat svrchovanou úctu, úcta v příslušné míře náleží také pozemským pánům a nadřízeným.
Milosrdenství je naprosto dobrovolné, ale přesto žádoucí prokazování dobra zvláště těm, kteří si k němu nemohou jinak dopomoci. Zde je vhodné připomenout sedmero skutků milosrdenství tělesného a duchovního.

Skutky tělesného milosrdenství jsou:

1)      Sytit hladovějící.
2)      Poskytovat přístřeší lidem bez domova.
3)      Oblékat ty, kdo nemají nic na sebe.
4)      Ujímat se těch, kdo jsou na cestách.
5)      Navštěvovat nemocné.
6)      Navštěvovat uvězněné.
7)      Pohřbívat zesnulé.

Skutky duchovního milosrdenství jsou:

1)      Dávat radu pochybujícím.
2)      Poučovat neznalé.
3)      Napomínat ty, kdo hřeší.
4)      Těšit zarmoucené.
5)      Odpouštět urážky.
6)      Trpělivé snášet obtíže.
7)      Prosit Boha za živé i mrtvé.

Je vidět, že tyto dobré skutky je těžko možné vymáhat. Mají zvláštní nadpřirozenou hodnotu zvláště, když jsou vykonány v posvěcující milosti. Snažit se je konat můžeme jednak jednorázově, ale také jaksi systematicky, což činí zejména církevní charitativní organizace.

Právo, spravedlnost i milosrdenství mají stejné zaměření – usilují o to, aby se konalo dobro a zabraňovalo zlu. Rozdíl mezi nimi je v závažnosti. Je jasné, že dobré hodnoty musíme chránit. Právo tak ohraničuje ty nejzákladnější hodnoty pro lidské soužití, aby nebyly zneváženy (lidský život, osobní svoboda, majetek,...). Kdo se bude stavět proti nějaké takové hodnotě, uvalí na sebe sankci za přestoupení práva. Ovšem je třeba si uvědomit, že dodržování práva nestačí pro úplnost směřování k dobru a zamezování zlu. I menší nesrovnalosti je třeba spravedlností vyrovnávat, přestože nás k tomu právo nezavazuje. Ale přitom stále platí, že právo stojí v závažnosti výše než spravedlnost – proto například nelze se domáhat spravedlnosti protiprávní cestou. Avšak ani všechny zásady chování nemohou postihnout onu plnost, proto musí přistoupit milosrdenství, které dokáže dát někomu to, na co nemá právní nárok a ani mu to podle spravedlnosti nenáleží – když vdova s dětmi je (i přes veškeré sociální zabezpečení státu) ve složité finanční situaci, je velkým projevem milosrdenství, pokud jí někdo pomůže. Ona by však na tuto pomoc neměla právo a ani by jí z žádného důvodu nenáležela, přesto však je i toto potřeba. Také kvůli prokazování milosrdenství nelze překračovat zákon v tom smyslu, jak prý činili zbojníci typu Jánošíka, který bohatým bral (správně řečeno: okradl je, což je protiprávní) a chudým z toho prokazoval "milosrdenství". Jiná a výjimečná by byla situace ubožáka, který by neměl na chleba, a ukradl ho – zda by mu to bylo přičteno jako porušení práva, je otázkou, protože pro takové jednání se užívá pojem „epikeia“, což je výjimka z práva v případě, že právní předpis je pro dotyčného příliš tvrdý. Například prvorepublikový právní řád s tímto pojmem počítal.

Tedy právo tvoří základ, doplňuje ho spravedlnost. Avšak ani spravedlnost vše neobsáhne, proto je vhodné, aby zbytek byl doplněn milosrdenstvím. V tomto ohledu je třeba se podívat na učení Pána Ježíše v evangeliích. On nepřišel mojžíšský Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Často diskutuje s farizei, kteří velmi lpěli na dodržování Zákona. Ovšem proč se Pán tak zabýval farizei, když jim stále něco musel vytýkat? Protože viděl, jak maličko jim chybí – měli velký smysl pro právo, pouze potřebovali prohloubit smysl pro vyšší spravedlnost a milosrdenství. Jak málo stačilo horlivému farizeji Šavlovi, aby se z něj stal stejně horlivý svatý apoštol Pavel! Farizeové byli totiž z velkých hnutí v židovství přeci jenom křesťanské věrouce a morálce nejblíže.

Někteří lidé lpí na právu a spravedlnosti, jiní na milosrdenství. Musíme však říci, že správné je jenom stejně lpět na obojím. Kdo lpí na právu, často je pokládán vedle těch farizeů z doby Pána Ježíše, kteří velmi propracovaným systémem právních norem dovedli pokrýt mnoho životních situací. Pak si mnohdy mohli myslet, že to stačí, že to mají všechno. Ale problém byl ten, když neviděli okamžik, který byl pro ně připraven pro vykonání milosrdného skutku. Kdo lpí naopak příliš na milosrdném jednání, velice často zapomíná na to, co je právně povinné a co je spravedlivé. Představme si osobu, která pomáhá, kde může, ale její rodinný život a manželství jsou díky tomu v troskách – taková osoba pro milosrdenství zanedbává to, co pro ni bylo povinností a stavovským posláním. V této souvislosti je třeba také znovu zdůraznit, že i zásluhy milosrdnými skutky jsou podmíněny plněním základních povinností – prvně musí být člověk v posvěcující milosti, potom teprve může svými skutky získávat zásluhy jako velkou podporu své modlitby a jako odpustky pro sebe a pro zemřelé. Z toho je zřejmé, že pro dobré jednání na prvním místě je právo, pak je spravedlnost a teprve posledním, ale však vrcholným bodem je ono milosrdenství. Nelze stavět bez základů.