Tajemství mše svaté je dáno vlastně již od poslední večeře, kdy byla ustanovena Pánem Ježíšem Kristem. Protože jde o tajemství, není možné ho dokonale popsat, ale jen se k němu s větší či menší úspěšností přibližovat.
V poslední večeři můžeme vidět spojení mše svaté s hostinou, tedy dějem, kde se s příslušnými slovy podává jídlo a pití. Je také zřejmá nějaká souvislost s židovskou rituální večeří o Velikonocích (Pascha). Avšak již svatý Pavel v 1. Korinťanům píše o nešvarech při „večeři Páně“, která zřejmě ne vždy připomínala opravdovou hostinu lásky. Ve 2. století je proto již zřejmé, že se společná večeře křesťanů od mše svaté odděluje a mše svatá se přesouvá na ráno, čemuž nasvědčuje také to, že nedělní ráno je velmi vhodným časem účinné připomínky vzkříšení Krista Pána.
Dalším vodítkem mohou být slova Pána Ježíše, který říká, že jde o Jeho Tělo a Krev obětované na odpuštění hříchů. Tím je znatelné jednoznačné zpřítomnění Oběti kříže nekrvavým způsobem. Jde však o tutéž oběť, kterou přinesl Pán Ježíš svým životem – což je nejvíce patrné na kříži. Proto je možné právem o mši svaté uvažovat jako o oběti.
V Církvi se potom koná i jakoby původně židovská bohoslužba, jak bývala v synagoze a jak si ji křesťané ze židovství přinesli – šlo o četbu a výklad úryvků z Písma svatého a modlitby. Křesťané však čtou nejen starozákonní biblické spisy, ale také evangelium a listy apoštolů. Poté následovalo samotné „lámání chleba“, jak byla nazývána také vlastní oběť mše svaté se svatým přijímáním.
Z tohoto je zřejmé, že mše svatá má dvě hlavní části:
1) bohoslužbu slova, kdy se čtou úryvky z Písma svatého a případně vykládají v kázání,
2) bohoslužbu oběti, kdy jsou chléb a víno proměněny v Tělo a Krev Páně, obětovány Bohu Otci a přijímány knězem a věřícími.
I druhý vatikánský koncil opět podtrhuje tuto skutečnost, že ke mši svaté patří spojení těchto dvou hlavních částí – slova a oběti. Kromě těchto dvou částí mše svaté je také třeba uvést , že mše svatá má nějaký začátek a konec, tedy plnější schéma by vypadalo takto:
1) vstupní obřady,
2) bohoslužba slova,
3) bohoslužba oběti,
4) závěrečné obřady.
A bylo by možné pro dobro každého, kdo se účastní mše svaté, toto ještě rozšířit, protože mši svaté má předcházet ze strany věřícího i kněze s ministranty příprava, kdy se vnějškově i vnitřně ztiší a připraví na mši svatou. Po skončení mše svaté je také vhodné chvíli v kostele setrvat a děkovat Pánu Bohu, že jsme mohli být přítomni u oběti mše svaté, tomuto úkonu se říká díkůčinění.
V každé části můžeme pozorovat prolínání dvou směrů:
1) sestupný – od Boha k člověku – požehnání, milosrdenství
2) vzestupný – od člověka k Bohu – chvála, prosba, dík, prosba o smíření
Vše začíná u Boha, ten nás zve a oslovuje. My svým příchodem s Jeho nabídkou souhlasíme, litujeme všeho špatného (Kyrie) a vzdáváme Mu chválu (Gloria). V Božím slově nás Bůh osvěcuje, zároveň my jako výraz díků můžeme číst Boží slovo jako chvalozpěv k Boží oslavě (což je patrné zvláště v knize Žalmů). Bůh nás ústy kněze v kázání poučuje. My přinášíme dary, které nám Bůh dal, abychom je opět Bohu dali a obětovali. Bůh tyto dary chleba a vína proměňuje v Tělo a Krev svého Syna a rozděluje svým věrným. Tak se neustále střídají a prolínají tyto směry sestupu Božího požehnání na lid a vzestupu chvály lidu k Bohu. Mše svatá je tedy ve vztahu k Bohu obětí, ve vztahu k lidem svátostí. Ve zkratce toto směřování vyjadřuje klasická římská liturgie při okuřování obětních darů kadidlem slovy:
Incensum istud a te benedictum ascendat ad te et descendat super nos misericordia tua.
Toto zapálení od tebe požehnané ať k tobě vystoupí a sestoupí na nás tvé milosrdenství.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.