Oslovil mě jeden článek, který vyjadřuje zkušenost dvou děvčat s Pánem Bohem na jejich pouti do Říma:

Bláznivý nápad

…aneb jak putovaly Katharina a Leonie z Assisi do Říma

Z naší pouti do Říma je možné vyprávět mnoho příhod: o lidech, kteří nás potkali, o dveřích, které se otevřely, o překvapeních, která na nás za další odbočkou čekala…

Leonie a já jsme se poznaly v katolickém spolču, kde jsme rok rozlišovaly svoje povolání. Tento rok byl velice bohatý a my jsme byly vděčné za všechno, co jsme směly prožít. Tak jsme chtěly Pánu konkrétním způsobem vyjádřit díky. Jednoho večera se zrodila myšlenka putovat pěšky z Assisi do Říma a nechat přitom všechny starosti Bohu. Nechtěly jsme si sebou na cestu nic vzít, ani „mošnu ani dvoje šaty“ (pouze druhé tričko!) „ani hůl“ (Mt 10,10) a taky žádné peníze.

Batoh plný proseb

Samozřejmě jsme nechtěly vyrazit na cestu jen s našimi prosbami, ale také vzít na naši pouť starosti a trápení lidí okolo nás. Na svátek sv. Kláry 11. srpna 2012 jsme vyrazily. S velkou krosnou na zádech, malou knížečkou proseb a srdcem plným radosti - ale také pocitem nejistoty - jsme se vydaly na cestu. Co nás bude jenom čekat?

Byly jsme na cestě osm dní. Každý den jsme za sebou nechaly asi dvacet kilometrů. To nezní jako příliš mnoho, ale při letních teplotách okolo 40 stupňů je těch 20 km celkem pěkně dlouhých a bez patřičné siesty to taky nešlo. Také hledání ubytování a mše svaté stejně jako prosby o jídlo představovaly každý den dobrodružství. Naše cesta nás vedla typickou umbrijskou krajinou s městečky na kopcích olemovaných fíkovníky a broskvoněmi v plné zralosti. Stále znovu jsme si s plnou radostí zpívaly chvalozpěv na stvoření od sv. Františka.

Víc, než jsme čekaly

Bůh nás nenechal ve štychu. Každý večer jsme mohly s velkou vděčností pohlížet na uplynulý den. Pán nedopustil, aby nám něco chybělo. Někdy jsme měly trochu strach, když jsme unavené přišly do nějaké obce nebo když nám kručelo v břiše a nevěděly jsme, jestli potkáme někoho, kdo nás pozve k jídlu. Stále znovu Pán překonával naše očekávání a pochybnosti měnil v důvěru. Tato zkušenost je největším darem, který jsme v průběhu této pouti obdržely.

Slavnost

Velmi mě oslovil druhý den. Po celodenním putování pod zářivým srpnovým sluncem jsme přišly zcela vyčerpané do středoitalského městečka Foligno. Naše zásoby jídla byly pryč a nohy jsme po dlouhé cestě po silnici už ani necítily. K tomu se ozývala silná bolest v ramenou a zádech. Z posledních sil jsme procházely městem a zvonily u všech klášterů a far, ale nikdo nám neotvíral. Město se zdálo být úplně mrtvé.

V tu chvíli byla všechna počáteční euforie pryč a ve mně se vzbuzovaly první pochybnosti, zda nebyly naše představy příliš smělé.

Leonie a já jsme se duchovně připravovaly na to, že noc strávíme na lavičce v parku. Cestou tam jsme šly kolem kostela, kde zrovna začínala mše svatá, na což jsme se velice těšily!

Po mši jsme se daly do řeči s jednou paní, která, ač neuměla slovo německy a my zase italsky, rukama nohama nám dala najevo, že přenocovat v parku je velice nebezpečné. Poprosila kněze, který sloužil mši svatou, aby nám pomohl. Vzal nás k františkánkám, které, když nás uviděly, zvolaly nahlas: „Jaká to radost, jaký to svátek!“ Objaly nás a přátelsky políbily, jak je v Itálii ve zvyku.

Na ten den připadalo 800. výročí svaté Kláry, které sestry oslavovaly a nás k této oslavě i s bohatě prostřenými švédskými stoly přizvaly. Svatá Klára na nás nezapomněla. Byly jsme obsluhovány ze všech stran, jako kdybychom týden nic nejedly. Sestry slíbily při loučení, že se za nás budou modlit a matka představená nám na cestu pověděla: „Společně s Pánem není třeba se vůbec bát.“ Byly jsme ubytovány v pokoji pro hosty se sprchou a WC, takže jsme karimatky a spacáky ani nemusely rozbalovat. S novickami františkánských sester jsme oslavovaly, modlily se a smály se dlouho do noci.

Příchod do Říma

Pro mě byla velmi cenná zkušenost být „přímluvkyní“ na cestě. Vždycky, když bylo tíž, když se naše síly blížily ke konci, bolesti byly prudší, hlad a žízeň znatelnější, vzaly jsme malou červenou knížečku přímluv a začaly jsme se modlit na určitý úmysl. To nám pomohlo, že jsme nezůstaly jenom u sebe samých, ale obrátily jsme pohled také na nouzi druhých a na Pána Boha.

Neuplynul jediný den, kdy bychom večer nemohly říct: „Pán to s námi myslí dobře!“ Vyčerpané, ale posílené ve víře, jsme přešťastně došly do Říma a shodly se na tom, že všechny ty námahy a trmácení měly cenu.

Katharina 2013

(Převzato a přeloženo z němčiny  z časopisu Feuer und Licht, číslo 210 - Mai 2013)